Starý, nový, půjčený a modrý (Se til venstre, der er en svensker)

Dánsko 2003, 90 min

Režie: Natasha Arthyová
scénář: Kim Fupz Aakeson
kamera: Rasmus Videbaek
hudba: Kaare Bjerko
střih: Kasper Leick
zvuk: Hans Moller

hrají: Sidse Babett Knudsen, Björn Kjellman, Lotte Andersen, Soren Byder, Lene Maria Christensen

Dánský film o svatbě a návratu bývalého milence

Před desetiletím módní filmařský manifest Dogma'95, sepsaný Larsem von Trierem vyžadoval, aby kamera dění snímala bez dodatečných úprav, souběžně a jakoby v totožném časovém i dějovém plynutí. Dánský snímek Starý, nový, půjčený a modrý, který natočila začínající režisérka Natasha Arthyová, však spadá do fáze odumírání tohoto stylu, takže přece jen postřehneme různé ochucující příměsi – zejména humornou nadsázku, která prostupuje jinak vážnějšími tématy, ať již je to opravdovost citového vztahu nebo dopad smrtelného onemocnění.

I v Dánsku má mít nevěsta o svém svatebním dnu něco starého, něco nového, něco půjčeného a něco modrého, aby se obřad vydařil a budoucnost se odvíjela v těch nejrůžovějších barvách. V tomto příběhu se sice tradicím nakonec učiní zadost, avšak výsledky jsou více než zmatečné.

Začínající režisérka Natasha Arthyová se přiklonila k módní „dogmatické“ poetice (podle přísných pravidel pověstného manifestu Dogma '95 – kolektiv filmových režisérů). Nevzdává se humorné nadsázky, ale současně zapojuje vážnější aspekty týkající se upřímnosti vztahu i vyrovnání se se smrtelným onemocněním AIDS. V předvečer svatby se po dvouleté nepřítomnosti vrátí podmanivý, ale zjevně nespolehlivý Thomsen, který kdysi s ústřední hrdinkou Katrin flirtoval, i když chodil s její sestrou, která v současné době trpí depresivními stavy. Katrin mu dá nakonec přednost před svým snoubencem ve chvíli, kdy po mnoha zádrhelech konečně stanuli před oltářem. Znechucený kněz neúspěšné svatebčany z kostela vyhání…

Zdá se, že dogmatické principy podléhají postupné devalvaci a stávají se pouhou vnější skořápkou pro značně vyumělkované příběhy. Schválnosti jsou koncentrovány i v tomto filmu. Týkají se samotných postav (hrdinčina přecitlivělá sestra Mette je hospitalizována na psychiatrii, někdejší společný milenec sester si z Afriky přivezl AIDS, Katrin váhá, zda říci sestře, že se bude vdávat, a Thomsenovi, že je HIV pozitivní) i událostí, které místy nabývají podoby ztřeštěné taškařice plné trapasů.

Navzdory dokumentární stylizaci (vykazuje se zejména v důsledným používáním ruční kamery), staví režisérka na značně spekulativních zápletkách, které pocházejí ze stabilizovaných hollywoodských žánrů, tentokrát zabalených pouze do vnější dánské všednosti.

Takže nalezneme Katrininy kamarádky, jak marně postávají se svatebními šaty u dveří jejího bytu, zatímco ona podniká stále bláznivější jízdu s Thomsenem. Nejprve se nafetují „veselými“ pilulkami, pak si ona nechá splést vlasy do afro-copánků a nakonec se vloupají do nemocnice, aby na chystanou svatbu unesly Katrininu sestru, načež je zadrží policie. Katrinin snoubenec Jonas podniká bouřlivou rozlučku se svobodou spolu se svými kamarády, kde nechybí striptérka, koulená a proudy alkoholu. Zaplněný kostel čeká na toužebný příjezd nevěsty, kterou přiváží policejní auto…

Vznikla zábavná podívaná, jejíž spekulativnost však nelze zastřít žádnou pseudodokumentární polohou vyprávění, ve snaze zdůraznit bezprostřednost pohnutek a důsledky zmatkářského počínání. Herectví se vyznačuje přirozeností, žádná z postav není vnímána černobíle (ani dívčina budoucí tchyně, směšně pedantická postarší dáma, kterou zajímá především zasedací pořádek při svatební hostině), věrohodné jsou i rozmluvy. Příběh samotný bohužel nemá potřebnou životnost a bezprostřednost, s jakou je vyprávěn. Umělé dramatické konstrukce se do něho vkrádají příliš nápadně a tím jej svazují.

Výsledkem je mírně opojná hříčka plná zmatků, nedorozumění a omylů, které se nakonec nikoli vysvětlí, ale vyřeší odklonem od pokrytectví a přiznáním skutečných pocitům. Mravní ponaučení je značně sporné: přitakává osobní nezodpovědnosti a vlastně adoruje zaslepené milostné okouzlení…

Zdroj: www.tiscali.cz a Týdeníku rozhlas 3/08

Jan Jaroš, filmový publicista