Finské parlamentní volby 1999, soutěž tří vyrovnaných stran

Zemi tisíce jezer čekají v neděli 21. března 1999 parlamentní volby. Finové svými hlasy rozhodnou, která ze tří politických stran s vyrovnanou podporou postaví kandidáta na sestavení nové vlády. Přes nejasné prognózy volebních výsledků a bez ohledu na rozdělení vládních křesel je ale už dnes téměř jisté, že Finsko v budoucnu nečekají žádné převratné změny.

Největšími konkurenty sociálních demokratů premiéra Paava Lipponena jsou konzervativní Národní koaliční strana (KOK) ministra financí Sauli Niinistöho a nejsilnější opoziční strana Finský střed (KESK) bývalého premiéra Eska Aha.

Poslední průzkumy veřejného mínění naznačují těsné vítězství jedné z těchto tří stran se ziskem okolo 22 procent. Pro sociální demokraty (SDP) by takový výsledek znamenal šestiprocentní pokles oproti posledním volbám z roku 1995. Příčinou částečné ztráty důvěry voličů jsou pravděpodobně finanční skandály spojené se špičkami SDP.

V Lipponenově "duhové" vládě jsou od roku 1995 kromě SDP a konzervativců zastoupeni také postkomunisté z Levicového svazu, Zelení a liberální Švédská lidová strana reprezentující zájmy švédské menšiny. Prezident Martti Ahtisaari by měl podle tradice pověřit sestavením nové vlády šéfa vítězné strany. Pozorovatelé soudí, že dosavadní vládní koalice by ráda zůstala ve stejném složení u moci, hlavně kvůli blížícímu se předsednictví země v EU, které by korunovalo proevropsky orientovanou politiku vlády. V případě vítězství Ahových centristů by ale sociální demokraté pravděpodobně přešli do opozičních lavic.

Mezi své úspěchy vláda řadí bezproblémové začlenění Finska jako první severské země do eurozóny Evropské hospodářské a měnové unie (EMU) a zlepšující se hospodářské ukazatele po hluboké ekonomické krizi země ze začátku devadesátých let. Zatímco ještě na konci osmé dekády Finsko patřilo mezi evropské země s nejvyšším hospodářským růstem, po roce 1990 přišlo několik velmi "hubených" let. Rozpad trhů v rozpadajícím se Sovětském svazu, kam směřovala plná čtvrtina finského exportu, zapříčinil v letech 1990–1993 pokles HDP o 12 procent. Nezaměstnanost vyskočila ze čtyř na téměř dvacet procent a zkrachovala řada bank, které předtím snadno poskytovaly úvěry. Oživení finské ekonomiky nastartovala centristicko-konzervativní vláda Eska Aha po volbách v roce 1991. Základem byla restrukturalizace průmyslu, privatizace a nalezení nových trhů v západní Evropě. Kvůli silnému zadlužení státu se začalo škrtat v tradičně štědré sociální síti a zvýšily se daně.

Ozdravná kúra dopadla úspěšně, nezaměstnanost se dnes pohybuje okolo 11 procent, přírůstek HDP byl loni těsně pod pěti procenty. Díky zlepšeným hospodářským výsledkům Finsko v roce 1995 bez problémů splnilo všechna maastrichtská kritéria a vstoupilo do Evropské unie. Hlavním tahounem ekonomiky se stal export spolu s rozvojem nových technologií. Kromě tradiční produkce papírenského, metalurgického a strojírenského průmyslu Finové v posledních letech expandovali zejména v oboru telekomunikací. Příkladem je firma Nokia, jeden z největších dodavatelů mobilních telefonů.

Přes potíže na začátku devadesátých let se Finsko podobně jako ostatní severské země nadále drží koncepce státu blahobytu s vysokými sociálními dávkami. Charakteristická vysoká míra zdanění (až dvě třetiny platu) umožňuje státu větší přerozdělování příjmů než ve většině ostatních zemí EU. Model sociálního státu vytváří tlaky zejména na podnikatelskou sféru, díky tradičnímu zatížení Finů na sociální jistoty proti němu otevřeně nevystupují ani opoziční strany. Právě předseda vlády Lipponen před volbami sliboval zastavení škrtů v sociálním zabezpečení, přestože je považován za stoupence liberální politiky "třetí cesty" britského premiéra Tonyho Blaira. Povolební koaliční vyjednávání ovlivní i jiná stanoviska stran přetřásaná v jinak "nudné" předvolební kampani. Například centristé podporovaní hlavně venkovem jsou oproti vládním stranám pro zdrženlivější postup v "evropské" politice. Spolu s postkomunisty a Zelenými také požadují utlumení jaderné energetiky. Výstavbu atomových elektráren naopak podporují vládní SDP a konzervativci, kteří argumentují tím, že jedině tak může Finsko splnit své závazky z Kjótského protokolu o omezení exhalací z roku 1997. O rozdělení dvou stovek mandátů jednokomorové Eduskunty rozhodne v neděli 4,1 milionu oprávněných voličů včetně 200 tisíců ze zahraničí. Volí se podle systému poměrného zastoupení na čtyři roky bez procentuálního omezení pro získání mandátu.

Tomáš Pergler, čtk, 19. března 1999

Výsledek parlamentních voleb

Výsledek parlamentních voleb z 21.března nepřekvapil. Výzkumy veřejného mínění již na konci minulého roku ukazovaly, že tři největší strany jsou stejně silné. A výsledky letošních voleb to je potvrdily.

Sociální demokraté SDP získali 22.9 %hlasů, Finský střed (KESK) 22.4 %Národní koaliční strana (KOK) 21 %hlasů. Hlavní vládní strana SDP tedy bude mít 51 míst v novém parlamentu (ztrácí 12 míst), ostatní velké strany si lehce polepšily – Finský střed 48 míst (získává 4 místa) a Národní koalice 46 míst (získává 7 míst). Z malých vládních stran má Levá aliance 20 míst (-2), Zelení 11 (+2) a Švédské lidové straně zůstává 12 míst. Pět stran vlády sociálně demokratického premiéra Paavo Lipponena tedy vyhrálo 140 míst, předchozím parlamentu měli 144 míst.

Strana Finský střed měla jasný volební cíl. Chtěla se vrátit se k vládě jako největší strana země. Pak by si mohla jako partnera vybrat buď SDP nebo Národní koalici. Ve snaze vyhrát však popírala cíle hlavní vládní strany a to bylo pravděpodobně důvodem, proč se ve volbách výrazně neuplatnila.

Volební výsledky neposkytují jasný recept na složení nové vlády, rozhodující nyní budou vztahy mezi stranami a jejich politickými cíli. Jsou tři možnosti – buď se spojí SDP s Národní koalicí, nebo s Finským středem případně Národní koalice a Finský střed.

Spolupráce mezi SDP a Národní koalicí hladce fungovala ve vládě Paavo Lipponena. Během čtyř roků v úřadu neměla vláda jedinou vnitřní politickou krizi. Lipponenova vláda jednomyslně rozhodla k připojení se ke evropské měnové unii, prosadila čtyři rozpočty a pomohla v přípravě dvou rozsáhlých labouristických tržních dohod.

Nejpravděpodobnější východiskem pro vytvoření nové vlády bude dohoda mezi SDP a Národní koalicí. Vztahy mezi SDP a Finským středem totiž nejsou již delší dobu nejlepší. Naposledy spolu seděli ve společné vládě v roce 1987. Během nedávné volební kampaně se však Lipponen dostal do sporu se stranickým vůdcem Finského středu Esko Ahoem kvůli odborářským záležitostem.

Třetí volba – Finský střed a Národní koalice je nejnepravděpodobnější. Nejprve by to vyžadovalo rozpor mezi SDP a Národní koalicí a pak zhroucení vztahů mezi SDP a Finským středem. V politických kruzích by sice spolupráce mezi Finským středem a Národní koalicí byla docela možná, stranické politické programy nejsou příliš rozdílné. V minulosti však vztahy nebyly nejlepší a ani jejich spolupráce ve vládě Esko Aha v letech 1991–1995 nebyla dobrá. Od té doby již nebyl zaznamenán žádný vážný pokus o obnovení vztahů.

Prezident Martti Ahtisaari dá pravděpodobně premiérovi Lipponenovi za úkol vytvořit novou vládu. Měla by být známa během dubna. Finsko totiž převezme v červenci prezidentství v EU a tak noví ministři potřebují být v úřadu včas.

podle článku Unto Hämäläinena, Helsingin Sanomat, ms, 24. března 1999