Finsko – vznik samostatnosti

4. prosince 1917 vydává finský Senát prohlášení o nezávislosti; foto archiv Suomi100

Finský maršál Carl Gustaf Emil Mannerheim byl v roce 2004 hlasováním uspořádaným finskou státní televizí zvolen nejvýznamnějším Finem všech dob. Po své úspěšné kariéře v armádě ruského cara se vrátil do vlasti a velel finským vojenským silám ve třech válkách, v letech 1918, 1939–40 a 1941–45. Mannerheim působil dvakrát také ve vedení státu: v letech 1918–19 jako regent a v letech 1944–46 jako prezident republiky; foto Wikimedia Commons

Samostatné Finsko vzniklo na přelomu první světové války a ruské revoluce. Začátkem prosince finská vláda pod vedením Pehra Evinda Svinhufvuda vyhlásila samostatnost Finska a parlament ji odhlasoval 6. prosince 1917 (toto výročí se dodnes slaví jako státní svátek – Den nezávislosti).

Bylo ovšem třeba, aby nezávislost nového státu uznaly další státy a ty tak nechtěly učinit, dokud se Finska „nezřekne“ Rusko. Pro pravicovou finskou vládu však nebylo příjemné jednat s bolševickou ruskou vládou, mimo jiné i proto, že by tím uznali její legitimitu. A také se nevědělo, jak dlouho se bolševická vláda udrží (vesměs se soudilo, že krátce, nikdo tehdy netušil, že to bude přes 70 let). Tím by se mohl zkomplikovat budoucí vývoj – nicméně nebylo jiné cesty.

30. prosince 1917 se proto finská delegace vydala do Petrohradu, kde tehdy ruská vláda sídlila, s vyhlášením nezávislosti a žádostí o odtržení. A kupodivu 31. prosince 1917, v posledních hodinách roku, ruská vláda finskou samostatnost schválila. Dokument podepsali mimo jiné Lenin, Trockij a Stalin.

Uznáním Finska chtěli bolševici ukázat, že berou vážně Leninovo učení o právu národů na sebeurčení až do úplného odtržení. Byl to ovšem jediný případ v historii, kdy toto právo nějakému národu dobrovolně a dlouhodobě přiznali. Bolševici tak chtěli získat na svou stranu stovky malých národů, žijících v ruské říši. Svou roli mohl hrát i Leninův kladný vztah k Finsku, kde se v dobách ilegality často skrýval. Finové tvrdí, že Rada lidových komisařů tak učinila i pod tlakem ruských bělogvardějců a Německa.

Do roku 1918 tak Finsko vstoupilo jako nový a samostatný stát. A Leninovi bylo dlouho vděčné za „schválení“ nezávislosti – v Tampere dodnes existuje Leninovo muzeum, jistě jedno z posledních na světě.

Po Rusku pak brzy uznaly nezávislost Finska i západní sousední země a mnohé další evropské země. Mladá samostatnost byla však ohrožena: v zemi bylo stále mnoho ruských vojáků, byl nedostatek potravin, a vládní jednotky neboli „bílí“ se dostali do ozbrojeného střetu s oddíly „rudých“, jejichž cílem bylo vyvolat vzpouru.

Koncem ledna 1918 začala krvavá občanská válka, která skončila v květnu vítězstvím „bílých“ vedených C. G. E. Mannerheimem. Rudí získávali pomoc od bolševické vlády a od ruských jednotek, které byly v zemi. Bílí se opírali o pomocné jednotky, které přijely z Německa v závěrečné fázi války, a o švédské dobrovolníky. Na konečný výsledek války měl významný vliv zvláštní finský vojenský prapor, který byl vycvičen v Německu.

Po občanské válce začala výstavba samostatné země. Na rozdíl od ostatních tzv. nástupnických států (také Československa), vzniklých po 1. světové válce rozpadem velkých mnohonárodnostních evropských říší Ruska a Rakousko–Uherska, se Finsko neorientovalo na západní velmoci, ale na Německo. Po skončení občanské války v parlamentu dokonce převážily monarchistické tendence a podle staré švédské ústavy z roku 1772, která říkala, že po vymření panovnického rodu je třeba zvolit nového panovníka, byl 9. října 1918 zvolen finským králem švagr německého císaře, hesenský princ Friedrich Karl.

Německo však bylo vzápětí poraženo a princ ani nestihl nastoupit na dosud neexistující finský trůn. A tak po porážce Německa byl v listopadu 1918 regentem Finska zvolen maršál Carl Gustaf Emil Mannerheim – v červenci 1919 v prvních prezidentských volbách byl však poražen a prezidentem se stal Kaarlo Juho Ståhlberg zvolený za částečné podpory levice. Mannerheim měl naopak podporu pravice, ale většinu voličů odradily jeho snahy o zapojení Finska do protisovětské intervence, zřejmě vnímali jako ohrožení nového státu.

V červenci 1919 byla také přijata nová ústava, která představovala kompromis mezi monarchistickým a republikánským pojetím státu a dávala prezidentovi mimořádně velké pravomoce, zejména v oblasti zahraniční politiky.

Mír uzavřený s Ruskem v estonském Tartu v roce 1920 znormalizoval vztahy mezi zeměmi, i když mj. otázka osudu východní Karélie vyvolávala ještě spory. V zahraniční politice Finsko hledalo nejdříve oporu v ostatních okolních státech odtržených od Ruska. Stalo se rovněž věrným členem Společnosti národů. Když Společnost národů začala ztrácet svou akceschopnost, Finsko přijalo v roce 1935 za základ své bezpečnostní politiky založené na neutralitě orientaci na skandinávské země, zejména na Švédsko.

Zdroje / citace

Allan Titta, Co víte o Finsku? (materiál Finského velvyslanectví)
Markéta Hejkalová, Finsko, Nakladatelství Libri, 2003