Volby – Odpovědné, pečující a inspirující Finsko

Matti Vanhanen, foto kaspaikka.fi

Po finských volbách v roce 2003 se zdálo, že se dosavadní vícestranický politický systém mění v systém dvou stran, neboť výrazného úspěchu v podobě více než padesáti parlamentních křesel z dvěstěčlenné poslanecké sněmovny dosáhla dvě politická uskupení. Po letošním 18. březnu je vše jinak, neboť velmi podobný počet mandátů získala uskupení tři: středová Keskusta (51), pravicový konzervativní Kansallinen Kokoomus (50), což v přesném překladu znamená „Národní koalice“, a sociální demokracie (45).

Nejdůležitějším výsledkem voleb je fakt, že současný předseda vlády Matti Vanhanen ze sdružení Keskusta, zastupující především finský venkov a zemědělské oblasti, případně malé a středně velké podniky, obhájil vítězství své strany před čtyřmi lety, i když bude mít ve sněmovně o čtyři místa méně než v minulém volebním období. Bylo to však každopádně o fous: neoficiálním vítězem voleb je druhý Kokoomus s mladým průrazným předsedou Jyrkim Katainenem, kterému se na rozdíl od jeho politických rivalů podařilo voliče přesvědčit o svých vůdcovských schopnostech a velmi pozitivní kampaní přilákat k volebním urnám mnoho lidí, a který tak obdržel o celou čtvrtinu více hlasů než v roce 2003 a jen o jeden mandát méně než vítězná Keskusta, a jak spočítaly statistiky, kdyby ho v každé finské obci volilo o 57 voličů více, dosáhl by dokonce ve volbách vítězství! Hlavním poraženým jsou sociální demokraté, kteří ztratili celkem osm parlamentních křesel. I druhá levicová strana Vasemmistoliitto (17) ztratila dvě místa, zatímco zelení (15) v porovnání s minulými volbami jedno místo získali, stejně tak jako strana Svenska folkpartiet zastupující švédskou národnostní menšinu ve Finsku včetně nezávislé kandidátky z Ålandských ostrovů (10). Stejné výsledky jako ve volbách minulých má malá křesťanskodemokratická strana (7), reprezentující malé nezávislé protestantské církve, a relativně výrazně posílilo populistické sdružení Perussuomalaiset (5), jehož název lze těžko výstižně přeložit, možná „Finové z principu“ – je tu však i možný politicky zřejmě méně korektní překlad „finští fundamentalisté“. Tato strana získala o celé dva mandáty navíc než ve volbách minulých.

Komentátoři hovoří o protestním hlasování: ztratily především obě doposud vládní strany, Keskusta a sociální demokraté. Otázkou však je, je-li proti čemu protestovat: hospodářství roste, bylo vytvořeno sto tisíc nových pracovních míst, došlo ke snížení daní a dlouhé fronty na zákroky ve zdravotnické péči se podařilo vymýtit. Předsedovi vlády Vanhanenovi zjevně neprospěl jeho mimomanželský milostný poměr, který pronikl do sdělovacích prostředků. U sociálních demokratů mohlo jít i o jejich okoukanost, neboť byli ve vládách v nejrůznějších koalicích již dvanáct let. Navíc se jim nepodařilo přesvědčit voliče o svém hlavním tématu, nutnosti dát do pořádku veřejné služby, a je možné, že voliči již byli znechuceni jejich dřívějšími sliby. Předseda strany, bývalý ministr financí Eero Heinäluoma zjevně ve volbách neúspěšně cílil na kritiku ostatních stran, která se pak vymstila jemu samotnému. Přítěží byla možná i přílišná propojenost s centrálou finských odborových organizací SAK. A Heinäluoma si konečně neuvědomil, že v současné době si i mnozí tradiční sociálně demokratičtí voliči přejí snížení daní, které jsou ve Finsku jedny z největších na světě. Mluví se též o tom, že strana zvolila špatný druh kampaně tím, že investovala do reklamních spotů v televizi a do bilboardů na autobusových zastávkách, zatímco jména a fotografie vlastních kandidátů se v novinách nikde neobjevila, což je ve Finsku ve volební kampani velmi důležité. Finský volební systém je totiž zvláštní kombinací systému poměrné volby stran a osobností, ve kterém každý volič volí jednoho kandidáta, jehož hlas se počítá jako hlas pro stranu, za kterou se kandidát uchází o mandát. O jeho vlastním zvolení do jednokomorového parlamentu však rozhoduje to, zda sám pro sebe dostane od voličů více hlasů než jeho kolegové ze stejné strany. Tím nemají moc šancí ti, kdo se na kandidátkách pouze tzv. vezou: pro zvolení je nutné osobně vykonat – a nejen před volbami – stovky hodin mravenčí práce mezi svými voliči a o vlastních schopnostech je přesvědčit, a to nejlépe aktivním zájmem o problémy, které mají.

Tradiční výmluvy některých našich spoluobčanů na neúčast ve volbách motivované tím, že „o víkendu jedeme na chalupu“ ve Finsku nelze uplatnit, neboť flexibilní systém umožňuje i tzv. předběžné hlasování, kdy lidé mohou volit před průběhem vlastních voleb poštou, čehož je hojně využíváno například v oblastech, kde je do nejbližší volební místnosti problematické dopravní spojení. A vedle toho se vždy volí v březnu, kdy se ještě ve Finsku se studenějším podnebím na chalupu nejezdí, její první návštěva přichází obvykle až o Velikonocích.

Do parlamentu usednou i dva básníci, Tommy Tabermann píšící poezii finsky a Claes Andersson tvořící v mateřské švédštině, a známý všeuměl, především hudebník, textař a skladatel Pertti „Veltto“ Virtanen, který již poslancem byl v devadesátých letech, ovšem s poněkud jiným politickým profilem než dnes: v roce 1995 úspěšně kandidoval sám za sebe jako nezávislý ekologicky zaměřený umělec s cílem prorazit ve jménu osobní svobody a seberealizace stojaté vody neosobní partajní politiky. Dnes je poslancem za populistické Perussuomalaiset, kteří rovněž protestují proti přistěhovalectví cizinců do Finska – důkaz toho, že fenomén politicky ambiciózních kumštýřů s přesvědčením o nepostradatelnosti vlastní osoby v politice ať už za jakoukoliv stranu není vyhrazen jen České republice.

V bizarním systému finských vládních koalic, který v podstatě nevylučuje jejich vytvoření ze stran stojících na protipólech politického spektra – v devadesátých letech tak spolu v jedné vládě například seděli konzervativci, sociální demokraté a postkomunisté – bylo možné pokračovat ve stávající vládní sestavě centristů, sociálních demokratů a strany švédské menšiny, což by dalo dohromady celkem pohodlných 106 křesel. Nicméně se stalo tradicí, že i druhá nejsilnější strana si nárokuje místo ve vládě, a jak již bylo zmíněno výše, právě ona byla neoficiálním vítězem voleb. Proto byla vytvořena širší „stodvacetšestková“ koalice a 19. dubna došlo ke konstituování nové koaliční většinové vlády složené ze stran Keskusta, Kokoomus (každá po osmi ministrech), zelených a Svenska folkpartiet, Švédské lidové strany (po dvou ministrech). Jedná se vládu s přídomkem „zelenomodrá“, přičemž zelenou barvu představují jak centristická zemědělská Keskusta, tak zelení, a modrou Národní koalice, tedy Kokoomus, který má ve znaku modrou chrpu. Předsedou zůstává svůdník Matti Vanhanen, předseda v podstatě agrární a možná i tradicionalistické strany, což u Finska, které v rámci Evropské unie a možná i globálně patří k zemím nejvíce investujícím do vzdělání a které je navíc celosvětově známé hlavně díky špičkovým moderním technologiím a rozvinutému sociálnímu systému, může působit mírně paradoxně. Důležitý post ministra financí spojený s místopředsednictvím ve vládě obsadil předseda Kokoomusu Katainen. Předsedou poslanecké sněmovny se stal finančník a bankéř Sauli Niinistö ze stejné strany, neúspěšný protikandidát sociální demokratky Tarji Halonen z druhého kola loňských prezidentských voleb, v devadesátých letech ministr financí a na veřejnosti známý tím, že se po Helsinkách často pohybuje na kolečkových bruslích. Tím tak budou v nejvyšším vedení země, v pomyslném trojúhelníku prezidentka – předseda vlády – předseda parlamentu zastoupeny všechny tři nejsilnější politické strany, přičemž role Národní koalice byla posílena ještě tím, že za tuto stranu ve vládě sedí i nový ministr zahraničí Ilkka Kanerva.

Jak se tvrdí ve vládním prohlášení, hlavním cílem vlády je vytvořit odpovědné, pečující a inspirující Finsko, přičemž za předpoklady pro úspěch Finska a Finů jsou považovány tvořivost, dovednosti a vysoká úroveň vzdělání. Priority nové vlády jsou čtyři: zvýšení zaměstnanosti, boj proti změnám klimatu, posílení základních sociálních jistot a reforma sociálního systému, a konečně přizpůsobení služeb sociálního státu stárnoucí finské populaci. V politice zahraniční, bezpečnostní a evropské bude vláda pokračovat v liniích vlád předchozích.

Jan Dlask, 28. dubna 2007