Vlajky severských států

Se vznikem skandinávských vlajek je spojeno řada legend a spekulací, ale jak to bylo doopravdy se už asi nikdy nedozvíme.

Ålandská vlajka


Ålandská vlajka

Neschválená
"švédská" vlajka

Ålandský triband

Když Finsko deklarovalo v roce 1917 nezávislost na Rusku, ålandští ostrované se obávali, že přijdou o svůj švédský jazyk a kulturu – a tak vyvíjeli tlak po spojení se Švédskem. Ve středověku byly totiž Ålandské ostrovy provincií Švédska. Církevně však patřily pod finskou diecézi Åbo (Turku), a tak byly v roce 1809 připojeny k Rusku. Celou záležitost pak nakonec urovnalo Společností národů v roce 1921. Ostrovy jsou dnes částí Finska, ale těší se z autonomie.

Ať tak nebo onak, Ålandské ostrovy neměly žádnou vlajku až do roku 1954. Neoficiálně se sice modro-žluto-modrý triband používal už v roce 1922, ale existovalo několik barevných i tvarových verzí.

Modrá a žlutá jsou na Ålandech oblíbené barvy, vždyť vycházejí ze švédské vlajky a z barev provinciálních erbů (zlatý jelen v modrém poli). Proto se při přípravě nové vlajky (v první polovině padesátých let 20. století) preferoval návrh vycházející ze skandinávského kříže – modrého pole a žlutého a modrého kříž. Protože však návrh byl příliš podobný švédské vlajce, prezident Finska jej tehdy odmítl. Alternativními návrhy byly starý modro-žluto-modrý triband, vlajka Finska se zvláštním žlutým křížem uprostřed – a nakonec vítězný návrh, kdy byl v původním návrhu odmítnutém prezidentem doplněn červený kříž uprostřed. Tato vlajka byla poprvé vztyčena na radnici v hlavním ålandském městě Mariehamnu dne 3. dubna 1954.

Červená barva ve schválené vlajce byla nejdříve chápána kontroverzně, lidé v tom neviděli nic tradičního, provinciální erby mají barvy švédské, červená se nalézá ve finských erbech. Nakonec však heraldici zjistili, že jeden čas používal švédský král vlajku naprosto stejného návrhu, tak se vášně uklidnily.

Dánská vlajka


Dánská vlajka

Dánská vlajka patří mezi nejstarší trvale užívané vlajky na světě. K jejímu vzniku se pojí dvě legendy. Podle legendy z počátku 16. století se vlajka snesla z oblaků přímo do rukou dánského arcibiskupa Andrese Sunesena 15. června 1219 v bitvě u Lyndanisu (dnešního Tallinnu). Přihodilo se to ve chvíli, kdy bojem vyčerpaná dánská vojska vedená králem Valdemarem II. byla na ústupu. Arcibiskup tehdy vystoupil na kopec, aby poprosil boha o pomoc. Během modlitby slíbil, že postaví v Estonsku kostely a že Dánové starší 12 let se budou v den výročí vítězství postit. Vlajka v rukou arcibiskupa pak dodala dánským vojskům sílu ke konečnému vítězství.

Druhá, novější legenda se zmiňuje pouze o králi Valdemarovi II., kterému se v předvečer bitvy zjevil na obloze kříž. Král poté nechal zhotovit červené prapory s bílým křížem a v bitvě zvítězil. Ve skutečnosti zřejmě červenou vlajku s bílým křížem dostal, jak bylo v té době zvykem, od papeže, jenž ho vyslal do boje proti estonským pohanům.

Oficiálně se Dannebrog, jak je dánská vlajka nazývána, užívá na válečných lodích od roku 1625, na obchodních lodích od roku 1748 a národní vlajkou je od roku 1854.

Faerská vlajka


Faerská vlajka

Faerské ostrovy byly roku 1035 připojeny k Norsku. V době Kalmarské unie se staly součástí Dánska, kterému pak zůstaly i po odtržení Norska a Švédska. Od roku 1948 Faery disponují poměrně rozsáhlou vnitřní autonomií. Faerská vlajka proto vychází z tradičního skandinávského kříže a tvoří opět barevnou mutaci vlajky norské.

Vlajku vytvořili začátkem dvacátého století faerští studenti v Kodani, poprvé byla vztyčena na ostrovech 22. června 1919, v roce 1931 se začala používat neoficiálně. Velkého významu nabyla teprve za 2. světové války. Dánsko bylo roku 1940 obsazeno německými vojsky, britské vojenské jednotky převzaly ostrovy do své správy a bylo zapotřebí nějak odlišit lodě faerské od dánských. 25. dubna 1940 tedy britské úřady schválily vlajku pro oficiální použití.

Po 23. březnu 1948, kdy Faerské ostrovy získaly autonomii, byla vlajka schválena i jako státní, 25. duben se slaví jako den státní vlajky. Vlajka nese jméno Merkid, to znamená něco jako podpis. Dominantní bílá barva symbolizuje čistou oblohu, stejně jako pěnu mořských vln rozbíjených na pobřeží ostrova, červená a modrá jsou tradiční barvy používané na faerské ozdobné pokrývce hlavy.

Finská vlajka


Finská národní vlajka

Finská státní vlajka

Finská vlajka se traduje z 19. století, kdy bylo Finsko pod nadvládou Ruska. Do té doby byla používána vlajka švédská. Car Alexandr II. Nikolajevič založil 4. 3. 1861 v Helsinkách Nyland Yacht Club a zároveň vydal nařízení, že jeho plavidla musí plout pod bílou vlajkou s modrým křížem se znakem provincie Nyland v kantonu. Ostatní kluby přijaly obdobné vlajky s vlastními znaky v kantonu. Nyland Yacht Club existuje dodnes, má v Helsinkách dva domovské přístavy, Blekholmen (Valkosaari) a Björkholmen (Koivusaari).

Poté, co Finsko získalo v roce 1917 nezávislost, byla vyhlášena veřejná soutěž na podobu nové vlajky. Návrhy odpovídaly dvěma hlavním skupinám: červeno-žlutá kombinace (inspirace státním znakem) a bílo-modrá kombinace. Po skončení občanské války v roce 1918 byla přijata současná podoba vlajky.

Dnešní národní vlajka Finska, zvaná také Siniristilippu (vlajka s modrým křížem), má podobu bílého obdélníkového listu s modrým skandinávským křížem. Vzhledem vychází z dánské vlajky a pochází ze začátku 20. století. Modrá barva symbolizuje finská jezera, bílá barva sníh. Státní vlajka má navíc ve středu kříže umístěn státní znak. Státní vlajka se používá především pro vojenské účely.

Grónská vlajka


Grónská vlajka

Grónskou vlajku navrhl v roce 1985 grónský umělec Thue Christiansen, oficiálně se používá od 21. června 1985. Na vlajce je znázorněno slunce vycházející nad polárním ledovcem, které značí návrat světla a tepla při letním slunovratu. Červená a bílá, jako na dánské vlajce, znázorňují grónskou svázanost s Dánskem a Skandinávií. V Grónsku je vedle grónské vlajky vyvěšována společně i dánská. Grónská vlajka platí jako státní symbol i v Dánsku.

Grónsko je pod dánskou nadvládou od roku 1914, v roce 1953 se stalo vnitřní součástí Dánska, od roku 1979 má ale autonomii a v roce 1985 vystoupilo z Evropského společenství (ostatně není v Evropě, ale rozkládá se na území severoamerického kontinentu).

První vážné návrhy na grónskou vlajku přišly v roce 1973, pět návrhů vycházelo ze zeleno-bílo-modré kombinace. Tyto pokusy inspirovaly další návrhy, o rok později bylo k dispozici již jedenáct návrhů. Všechny návrhy, s výjimkou jediného, vycházely z tradičního skandinávského kříže. Autonomní grónská vláda uspořádala v roce 1980 soutěž na novou vlajku, sešlo se celkem 555 návrhů, z nichž 293 pocházelo z Grónska. Vláda s výběrem dlouho váhala a později přizvala další výtvarníky ke spolupráci. Nakonec bylo rozhodnuto, že vlajka nebude obsahovat tradiční skandinávský kříž a byla vybraná červenobílá vlajka s kruhem.

Islandská vlajka


Islandská vlajka

Island byl do roku 1944 spravován dánskou korunou. V roce 1913 bylo dánským králem povoleno limitované používání islandské vlajky. Podoba dnešní islandské vlaky byla ustálena v roce 1915, avšak do roku 1918, kdy byla oficiálně uznána islandská nezávislost, nemohla vlát mimo islandské území.

Islandská vlajka je barevnou mutací norské vlajky, avšak barvy mají svůj vlastní význam. Barvy islandské vlajky mají představovat islandskou zemi. Červený kříž je olemovaný bílou, která představuje tekoucí lávu a led, modré základní pole, značí polohu uprostřed oceánu. Všechny oficiální instituce používají stejnou vlajku, avšak s vlaštovčím ocasem. V roce 1944 první islandský prezident rozhodl, že armádní vlajka bude mít stříbrné olemování kříže místo bílého, což vychází z tradice ochránců země podle ságy Heimskringla, ve které se objevují i další symboly země jako drak, holubice, býk a obr.

Norská vlajka


Norská vlajka

Norský „sleďový salát“

Vlajka Norska je červená s tmavě modrým heroldským „skandinávským“ křížem, jenž je bíle orámován, přičemž kříž i orámování sahají až k okrajům. Kratší rameno, tak jak je tomu u skandinávského kříže zvykem, je posunuto směrem k žerďovému lemu listu. Norská vlajka je založena na Dannebrogu – vlajce Dánska.

Až do roku 1821 byly v Norsku používány vlajky Dánska a Švédska, s nimiž Norsko tvořilo personální unii. Dnešní vlajka byla navrhnuta roku 1821 Fredrikem Meltzerem, jenž byl členem Stortingu – norského parlamentu. Barvy byly zvoleny po vzoru francouzské revoluční trikolóry, od roku 1844 byl do levého horního pole norské vlajky umístěn symbol norsko-švédské unie, říkalo se mu Sildesalaten – „sleďový salát“, protože jej připomínal.

Zpočátku byl vložený znak norsko-švédské unie (Sildesalaten) oblíben, protože ukazoval rovnost postavení. Postupem času se však svazek se Švédskem stával stále více neoblíbeným – norský parlament proto v roce 1899 unijní znak na obchodní i státní vlajce zrušil. Po osamostatnění v roce 1905 byl znak norsko-švédské unie zrušen i na vlajkách námořnictva, přičemž si ho Švédsko podrželo na všech vlajkách také až do roku 1905.

Sámská (laponská) vlajka


Sámská vlajka

Sámská vlajka byla ustanovena 15. srpna 1986 během sámské konference ve švédském Åre. Na vlajku byla vypsána soutěž, která byla poměrně hojně obeslána. Vítězný návrh je od Astrida Båhla z norského Skibotnu. Sámská vlajka je inspirována šamanskými bubínky a motivy ze ságy Paiven parnech (Synové slunce) od sámského písmáka Anderse Fjellnera (1795-1876). Fjellner totiž popisuje sámský národ jako syny a dcery slunce.

Vlajka má čtyři barevná pole symbolizující čtyři roční období. Modrá zima je největší, kratší a teplé léto symbolizuje pak červené pole. Nejužší pruh je zelený (jaro) a žlutý (podzim) – roční období, která symbolizují, totiž trvají v Laponsku jen velmi krátce. Přes tato barevná pole je namalován kruh – pravý červený půlkruh představuje Slunce, levý modrý pak Měsíc.

Švédská vlajka


Švédská vlajka

Švédský „sleďový salát“
do roku 1844

Švédský „sleďový salát“
od roku 1844

Švédská vlajka je po dánské druhou nejstarší vlajkou v Evropě. Její vznik podobně jako u Dannebrogu zaznamenává legenda. V polovině 12. století vyhlásil Erik IX. křížovou výpravu proti pohanským Finům, aby je obrátil na křesťanskou víru. Podle legendy se král před bitvou pomodlil, vzhlédl k nebesům a spatřil mezi paprsky probleskujícího slunce žlutý kříž. Ten pak užil na modrých polních znameních.

Ve skutečnosti je švédský symbol doložen až v 15. století a předpokládá se, že byl odvozen z modrého švédského znaku, v němž byly jeho jednotlivé čtvrti odděleny zlatým křížem. Vznikla pravděpodobně roku 1521, podle legendy v boji proti Dánům, který vedl regent a pozdější král Gustav I. Vasa. Vlajka za jeho vlády získala velkou popularitu; výroční den Vasovy korunovace, 6. června 1528, se proto každoročně slaví jako den švédské vlajky.

Kříž se skutečně objevoval na standartách už za vlády Gustava I. Vasy i Erika XIV. Jan III. dokonce prohlásil, že si přeje, aby tento „zlacený nebo žlutý kříž“, který je tradiční součástí znaku, byl po celou dobu používán na vlajkách, zástavách a standartách. Za vlády Gustava II. Adolfa se vlajka začala všeobecně používat i na švédských lodích.

V době, kdy bylo Švédsku v personální unii s Norskem, byla švédská vlajka doplněna symbolem Norska (do roku 1844), potom unionistickým emblémem v kantonu (Nory nazývaným Sildesalaten – „sleďový salát“). Od roku 1906 se vlajka znovu používá v dnešní podobě.

Michael Stanovský, 12. srpna 2007

v Severských listech publikováno

Reklamní odkazy