Jak táhnou saňoví psi?

ilustrační foto, archiv Severských listů

Psí spřežení vyrazila 7. března 2009 na závod Iditarod
dlouhý 1850 km z Anchorage do Nome na Aljašce
foto: Jeff Schultz, Alaska Stock, National Geographic

Saňoví psi využívají víc energie než sportovní hvězdy jiných druhů (kůň 99 kcal/kg, závodník cyklista 308 kcal/kg, tažný pes 1078 kcal/kg), zda se však, že necítí únavu. Proč? Nespalují tolik tělesné zásoby tuku a cukru.

Závodníci na saních tažených psy dodržují celá léta základní pravidlo pro dálkové závody: šest hodin běhu, šest hodin odpočinku. Nedávno však začala velké závody jako Iditarod vyhrávat spřežení, která běžela déle. Psi běželi až 14 hodin bez přestávky – a čím běželi déle, tím byli rychlejší. Zřejmě bude nutné přehodnotit taktiku i lékařskou stránku věci.

Největší devizou organismu závodního saňového psa je schopnost adaptovat se na extrémní zátěž. Přitom první den či dva závodu to nevypadá s tažnými psy dobře. Lze u nich pozorovat známky vyčerpání a dokonce i poškození svalu. V tom se saňový pes neliší od jiných savců podrobených srovnatelné námaze. Pokud se trénovaný lidský vytrvalec do krajnosti vyčerpá a pokračuje v nasazeném výkonu, nemá šanci na zotavení a hrozí mu kolaps. Na regeneraci potřebuje aspoň 24 hodin odpočinku. Saňový pes stále dře a přitom se už třetí den závodu začíná z vyčerpání vzpamatovávat. Čtvrtý den je na tom bezmála stejně dobře jako před závodem.

Veterinář z Oklahoma State University Michael S. Davis říká, že nejlepší saňoví psi „mají patrně nějaký tajemný přepínač“, který po několika hodinách závodu změní jejich metabolismus. To jim umožňuje rychle spálit spoustu kalorií (asi 12 000 za den) ze stravy bohaté na tuky, aniž by spotřebovali tuk ze svalů a zásoby cukru nebo se unavili. Není jasné, jak to dělají nebo zda mají všechna tažná zvířata podobnou schopnost, Davis však doufá, že tento „skrytý mechanismus“ objeví a pak zjistí, zda se vyskytuje i u lidí.

Kilokalorie, které pes spálí během závodu, musí doplnit potravou. Pětadvacetikilový pes proto denně zkonzumuje tučnou porci, která se energeticky vyrovná čtyřiadvaceti velkým hamburgerům. V psích játrech se tuk mění na glykogen, který slouží jako palivo pro svalovou práci především v počátečních fázích každého závodního dne. Pokud by měl člověk stejný metabolismus, pak by mu denní porci energie pro srovnatelný výkon zajistilo 72 velkých hamburgerů. Nemá to však cenu zkoušet. I kdybychom takovou porci vměstnali do žaludku, nedokážeme z hovězího masa vytěžit energii tak efektivně jako saňový pes.

Musher John Little je zastáncem testování výdrže saňových psů, obvykle plemen husky nebo malamut, pro vědecké účely. „Běží, protože to mají rádi,“ říká, „ne proto, že musejí.“ Je možné, že „přepínač“ mají i jiná plemena? Na to může nejlépe odpovědět závodník, který jel Iditarod čtyřikrát s pudly.

podle National Geographic a ČRo Leonardo, březen 2009