Finmark – klenot Severu

Niels pro nás přijel na sněžném skútru,
oděn v dlouhém kožichu i botách ze soba,
na hlavě tradiční červenomodrou
čepici se střapcem. Ten svým umístěním
na pravé nebo levé straně symbolizuje,
zda je muž ženatý či ne. Později mi ovšem se
smíchem prozradil, že střapec občas přehazuje.

O Norsku se říká, že je nejkrásnější zemí Evropy. Příroda je zde opravdu rozmanitá, vytvořila překrásné fjordy, vodopády, ledovce, průzračná jezera a řeky či náhorní plošiny připomínající měsíční krajinu. V nejsevernější oblasti – za polárním kruhem – se nachází poslední evropská divočina. Na mapě je toto území, svou rozlohou 48 637 km² větší než Dánsko, vyznačeno jako Finmark a původní obyvatelé, kteří stále dodržují své staleté tradice, této oblasti neřeknou jinak, než Saamieatnan (Země Sámů).

Jedineční Sámové

Původ těchto zvláštních a milých lidí zůstává zahalen tajemstvím. Legendy Sámů vypráví o tom, že se jejich národ zrodil přímo z ledu, který silou svých žhavých očí roztavila Maddarakka, paní lásky. Tak poetické je to jen v legendách, jisté jsou však nedávno zveřejněné závěry mezinárodního výzkumného týmu, který pomocí genetické archeologie zjistil, že se Sámové nepodobají žádným lidem na Zemi. Jejich geny tvoří samostatnou větev pomyslného stromu lidského rodokmenu. Výzkum dokazuje, že předkové dnešních Sámů byli první lidé, kteří osídlili sever Evropy před více než 10 000 lety. V době, kdy se kontinentální ledovec rozpouštěl a zmenšoval, se vydali přes dnešní Finsko dál na území nynějšího Švédska a Norska, kde vytvářeli zemědělské osady.

Kromě Norska obývají Sámové území Švédska, Ruska a Finska a jejich počet se odhaduje na 70 000. V Norsku jich žije většina, přibližně 40 000, z čehož ve Finmarce asi polovina. Snad k tomu přispívá i fakt, že zde mají pro svůj tradiční život, spojený s vlastnictvím sobů, zákonem dané nejlepší podmínky. Celých 97 procent půdy ve Finmarce vlastní stát a Sámové mohou se svými soby volně překračovat a setrvávat v územích, které si jejich skupiny (siidy) složené z několika rodin v minulosti rozdělily.

Boj o soby

Sobí stáda si dnes drží pouhých deset procent Sámů. Celkově žije na území Finmarce asi

79 000 sobů a jedno stádo může mít kolem 200-600 kusů. Jejich počet se velmi liší a téměř nikdo vám neprozradí, kolik sobů vlastní. Jednak to není podle nich zdvořilé, zároveň si často drží více zvířat, než dokládají úřadům. Dochází totiž k jejich obrovskému přemnožení a následnému negativnímu vlivu na přírodu. V některých místech je vegetace téměř zničená. Před deseti lety dokonce vláda nabídla rodinám značnou odměnu (asi půl milionu NOK), pokud se svého stáda zbaví a prodají ho na porážku. Mnoho z nich toho využilo (a někdy i zneužilo – ne všechny soby totiž prodali), ovšem podle stejného zákona měli v případě neúspěchu v hledání jiné práce nárok na podporu a pokud by se ani pak sami neuživili, byl by jim po pěti letech umožněn návrat k sobům. Dnes se tomuto vládnímu kroku lidé smějí.

Volání divočiny

Poznala jsem i Sámu, který velikost svého stáda prozradil a navíc nám ukázal i místo, kde s nimi v horách žije.

Niels pro nás přijel na sněžném skútru, oděn v dlouhém kožichu i botách ze soba, na hlavě tradiční červenomodrou čepici se střapcem. Ten svým umístěním na pravé nebo levé straně symbolizuje, zda je muž ženatý či ne. Později mi ovšem se smíchem prozradil, že střapec občas přehazuje. Hustě sněžilo a kolem nás se rozprostíraly nekonečné bílé pláně. Dlouho jsme jeli po zamrzlé řece a pak zamířili do hor. Sebejistě s námi kličkoval mezi malými břízami a keříky a stále se staral, zda je nám teplo. Nos jsem zabořila do jeho sobího kožichu a vnímala nekonečný klid rušený pouze zvukem motoru. Znenadání se uprostřed planiny objevil plot a za ním bouda, velká asi třikrát tři metry. Zastavili jsme u ní a Niels nás pozval dál. Vevnitř panoval nepředstavitelný nepořádek skládající se z mnoha vlněných ponožek, kůží, spacích pytlů a použitého nádobí.

„Tady žiji přes zimu už od dětství,“ prohlásil a vzpomínal dál: „Má matka mě porodila na cestě v horách. Šla pomalu několik kilometrů za zbytkem skupiny jen s malým stádem sobů a když na ni přišly bolesti, zastavila. Postavila laavo (tradiční stan) a úplně sama mě přivedla na svět. Druhý den ji viděli příbuzní jít s malým uzlíčkem dál. Byla to moc silná žena,“ usmál se Niels. Dnes je mu 62 let, tvrdí o sobě, že má úžasné zdraví, jen jeho zuby o tom moc nevypovídají. Lépe řečeno jejich zbytek. Všimla jsem si, zeje to u Sámů typické. Bouda, kde Niels v zimě zůstávaje velmi skromně zařízena. Najdete zde tři palandy, stůl, malou kuchyňku a kamna. Vodu získává z rozpuštěného sněhu. Na počátek třetího tisíciletí ukazuje snad jen skútr, mobilní telefon a světe div se, televize. Za chvilku zadrnčel mobilní telefon. „Aha, má žena volá.“ A pokračoval v sámském jazyce, vnímala jsem jen, jak k ní hezky promlouval. Dozvěděla jsem se, že žije v Karasjoku, hlavním městě Sámů, a vyrábí tradiční umělecké předměty z březového dřeva a boty ze sobí kůže.

Letní vedlejšák

Koncem dubna se Niels vždy společně se ženou a svým stádem čítajícím asi 200 sobů přesouvají na nejsevernější cíp evropského kontinentu, k moři kousek pod Severní mys. Cesta trvá asi tři týdny, postupují hlavně v noci, kdy je chladněji a sníh není tak rozbředlý. Přes den většinou odpočívají. Sobi se přeplaví na ostrov, takže jejich majitelé mají celé léto volné a mohou se věnovat svému obchodu se suvenýry. Na rozdíl od let minulých, kdy jim zvířata na obživu stačila a jejich maso, kůži a mléko směňovali s ostatními lidmi za jídlo, dřevo a další zboží potřebné k životu, si dnes musí částečně vypomáhat příjmem z jiného zaměstnání nebo z turistického ruchu. Niels nám také prozradil, že již druhým rokem s sebou na tyto pozoruhodné cesty bere malou skupinu turistů. Jejich počet se pohybuje kolem osmi a během cesty se mohou skupiny střídat. Část jde předem, staví laavo a chystá jídlo a ostatní pokračují se stádem. Tradiční laavo občas vymění za útulné chatky se saunou, chytají ryby a Niels je seznamuje s historií a zvyky svého národa. Mezi ty nejvýraznější patří i typický zpěv Sámů, joik.

Hlas přírody

Technicky je joik vokalickou hudební formou, při které se používá hrdelního zpěvu a velkých tonálních intervalů. Tradičně však znamenal daleko více. Na jedné straně byl a stále je specifickým výrazovým prostředkem, dalším jazykem Sámů, branou mezi jejich niterními pocity a přírodou. Joikem lze vyjádřit temperament člověka, ale také jeho vztah k lidem, zvířatům a místům. Je přírodním hlasem, který dokáže přenést emoce, uvítat den, utišit dítě, vyjádřit lásku a smutek, ale i uklidnit sobí stádo. Joikerovou úlohou je vytvořit atmosféru, vyjadřující člověka nebo místo, o kterém zpívá. Úžasné na něm je, že se při něm smí stále improvizovat, měnit slova, rytmus a přidávat své vlastní pocity.

V době před šířením křesťanství tvořil joik důležitou součást náboženských rituálů, při nichž šamani dotvářeli zvuk joiku rytmickým bubnováním. Působilo to velmi magicky. To byl jeden z důvodů, proč po nástupu křesťanství v 17. století joik zákon zakázal. Byl chápán jako výraz barbarské víry.

Ženy na špičce

Joik a také jazyk Sámů lze stále častěji slyšet nejen ve Finmarce, ale také v médiích. Karasjok se pyšní vlastním Sami rádiem, k němuž patří i televizní studio. Po staletích utiskování a potlačování původních tradic této menšiny začali v roce 1946 vysílat pět minut denně na vlnách Norského národního rádia (NRK). Tehdy sídlilo rádio jižněji v Tromsø. V Karasjoku funguje teprve od roku 1976 a dnes vysílají v sámštině šest hodin. Ve studiu sedí převážně ženy, které mi s pýchou v hlase prozradily, že procentuálně nejvíce vzdělaných žen z celého Norska žije právě zde. Vzdělání je pro Sámy zásadní také proto, aby si mohli v politice bránit svá práva. „Někteří chlapi by nás nejraději viděli vyšívat,“ dodala s úšklebkem mladá redaktorka. „A co dělá váš manžel?“ zeptala jsem se jí. „Chová soby, ale už jsem se s ním rozvedla,“ ona na to. Emancipace dorazila až sem.

Sámové neznají špatné počasí, pouze špatné oblečení

Dříve jsem si neuměla představit trávit celé dny v teplotách přesahujících minus dvacet stupňů. Překvapilo mě proto, když jsem se dozvěděla, kolik zimních aktivit venku lidé rádi a často provozují. Po příletu do Alty jsem zjistila, že má zimní výbava tady neobstojí. Přežít místním obyvatelům totiž umožňuje několik vrstev vlny, přičemž první z nich mají přímo na těle. Taje velmi jemná a nekouše. Následuje fleece, silný vlněný svetr, nepromokavé kalhoty a bunda. Na nohou většiny z nich uvidíte na první pohled trošku legrační, ale neskutečně teplé a příjemné boty ze sobí kůže, do nich opět vlněné ponožky. Vyzkoušela jsem je a nechtěla jiné. Kromě toho, že hřály, se v nich krásně chodilo i v hlubokém sněhu. U rukavic platí totéž, do pořádného mrazu patří nejlépe dva páry vlněných palčáků a tenké nepromokavé navrch. A na hlavu samozřejmě pořádnou ušanku.

Tundrou se psím spřežením

Polární záře se objeví a opět mizí.
Klouže po obloze jakoby ve vlnách
a doprovází ji tichý zvuk
připomínající sypoucí se písky.

Takto teple oblečeni jsme vyrazili na dvoudenní cestu přes nejvyšší náhorní plošinu Finnmarksvidda (500 m nad mořem). Jízda se psím spřežením, neboli mushing, je nejen oblíbenou zábavou pro turisty i místní obyvatele, ale především sportovní disciplínou.

Mariella, sedmatřicetiletá kamarádka mého průvodce, přišla před deseti lety z Osla na sever, aby si splnila svůj sen – pracovat jako musher a pořídit si vlastní husky tým. Kromě toho zde našla i svého životního partnera. Kdysi se u něj ucházela o práci, dnes vychovávají dvě děti. V malé vesnici Langfjordbotn, vzdálené hodinu cesty autem od Alty, vlastní mléčnou farmu, k tomu chovají smečku čtyřiceti aljašských husky. Každým rokem s nimi absolvují tisícikilometrový mezinárodní závod Finnmarksløpet a mimo to nabízejí turistům výlety se psím spřežením, které se mohou protáhnout až na několik dnů.

Mariella zapřáhla psy ke dvěma saním a vyrazili jsme. První kilometry jsem strávila zabalená ve vaku vystlaného našimi zásobami a kožešinami. Cesta přes zamrzlá a zasněžená jezera připomínala pohádku o Ledové královně. Všeobjímající ticho narušoval jen zrychlený psí dech a zvuk saní prorážejících si svou stopu. Vnímala jsem jen nekonečný klid bílých plání. Po mnoha kilometrech jsme minuli skupinku, která se právě radovala z obrovského lososa vyloveného z vysekaného otvoru v ledě. „Tady je můj ráj na zemi,“ prozrazuje Mariella. „Vždycky jsem hodně cestovala, žila jsem v Paříži, v Londýně i v severní Austrálii. Po dvou letech tady, v čase, kdy se obvykle probouzela má touha měnit místo, jsem zjistila, že už nikam jinam nechci. Úplně mě to tu změnilo,“ zasmála se. Zastavili jsme, psi se vesele chladili ve sněhu a my si udělali malý piknik. Mariella vytáhla z batohu několik polínek dřeva, vyhrabali jsme si schod ve sněhu na stráni a usedli na sobí kožešinu. Rozdělali jsme oheň a termosky s čajem. Opečené párky zabalené v chlebové placce chutnaly skvěle. Obloha se začala červenat a sníh dostával namodralý nádech. Pokračovali jsme v cestě, tentokrát jsem se ovšem chopila saní sama a Mariella odpočívala ve vaku. Myslela jsem, že to bude daleko zvládnout úlohu mushera docela dobře. Připomínalo mi to spíše vyvažování rovnováhy s občasným během do mírných svahů a několika povely, které se lze snadno naučit. V sobích botách, pravda, to občas podklouzlo. Jejich spodní část totiž nemá pevnou podrážku, pouze srst namířenou proti sobě.

Tradiční místa pro unavené poutníky

Setmělo se a naše výprava dorazila k několika srubům do místa nazývaného Mollisjok. Horské sruby patří k tradicím Finmarce. První z nich byly postaveny ke konci 18. a začátkem 19. století a sloužily pro odpočinek poštovním kurýrům přecházejícím horské plošiny. Jednotlivé chaty byly od sebe vzdálené vždy najeden den chůze. Kolem roku 1870 začal stát tyto chaty pronajímat. Nájemce měl právo v jejich okolí chytat ryby, obdělávat půdu a využívat dřevo z lesa. Jeho povinností bylo poskytovat přístřeší procházejícím cestujícím. Sruby byly postaveny velice jednoduše a měly pouze dvě místnosti. V jedné z nich žila rodina, která vlastnila dekret. Ve druhé místnosti musela být vždy nachystána březová polena na podpal a lůžko se sobí kůží a byla určena pouze pro cestující královské úředníky. Ostatní cestující měli nárok na ubytování v kuchyni nájemce.

Před válkou bylo ve Finmarce postaveno asi 50 těchto horských chat. V té době tam nevedly žádné silnice, pouze značené stezky. Část z nich byla za války zničena, ale některé převzali a přestavěli potomci původních nájemců.

Osada Mollisjok je jednou z nejstarších. Uprostřed panenské přírody, desítky kilometrů od nejbližší silnice, stojí přímo u řeky několik červených chat. Jednu z nich kdysi otec Klimenta, osmdesátiletého Sáma, který zde žije, zachránil před zapálením ustupujícími Němci tak, že ji rozebral a rozházel po okolí. Když se situace uklidnila, srub opět postavil. Kliment je mezi místními lidmi známý pro svoje zajímavé historky a pověstný smysl pro pořádek, pro Sámy tolik netypický. Polínka u krbu jsou dokonale vyrovnaná a každá věc má své místo. Kromě útulné chaty nám nabídl tradiční saunu s vůní březového dřeva a koupelí v potoce. Bylo minus pětadvacet a nad námi tančila polární záře…

Dvanáct měsíců

Intenzita tohoto severského fenoménu se zvyšuje v období polární noci, které trvá od konce listopadu do konce ledna. V té době jsou barvy polární záře nejkrásnější a psychicky nahrazují lidem slunce. Během dne není úplná tma, na obzoru modře vypadající krajiny prosvítá oranžový pruh. Polární záře se objevuje a opět mizí. Klouže po obloze jakoby ve vlnách a doprovází ji tichý zvuk připomínající sypoucí se písek. V dokonalém tichu horské tundry jí lze dobře naslouchat.

Pravého slunce si lidé užijí v období polárních dní, tedy od května do konce července.

V zimě jsou také velmi oblíbené výlety na běžkách nebo na sněžných skútrech. Finmark nabízí stovky vyznačených tras, z nichž velká část vede přes jezera, kde se dá velmi dobře rybařit. Legendární řeka Tana tekoucí podél hranic Norska a Finska, je v Evropě nejbohatší na lososy. Hlavně v létě sem vyráží spousta rybářů. Řeky jsou také oblíbeným místem pro rafting a kayaking. Letní sezóna končí začátkem září, kdy se tundra zbarví do neuvěřitelných barev a stává se inspirací pro fotografy. V té době se začíná přibližovat čas na cestu sobů zpátky do hor a koloběh roku pokračuje dál.

Je mnoho bohatství, které Finmark nabízí, a to nejen svou rozmanitou krajinou. Jsem vděčná, že jsem mohla poznat národ, kterému se přes všechny roky útlaků podařilo zachovat své propojení s přírodou. Možná se zdá jejich život až příliš jednoduchý, jeho hloubka je však obrovská.

text a  foto Petra Doležalová, vStyle, Volvo magazín, jaro 2005