O psí minoritě a zejména o psích spřeženích

foto Ota Bartovský

Psi jsou ve Finsku úplně jiný než v Česku. Ne že by neměli podobnou stavbu těla, i vnějškově se českým psům podobají, ale mají úplně jiný vnitřek, tedy přesněji duši. Je to způsobeno zřejmě dvěma základními faktory :

1. Psi se rodí do domů, kde nejsou žádné ploty, prostě zahrada je symbolicky ohraničena (pokud vůbec) několika keříky a pak už je pozemek sousedů nebo chodník a ulice. Pes tedy nemá od narození co bránit a hlídat, nemůže chrčet za plotem na každýho kolemjdoucího : ”rrroztrhám, sežerru” nebo dělat v rozčilení přemety na krátkém řetěze.

2. A protože není pes na hlídání, tak ho jeho pán a vůdce ani nevede k ostražité nedůvěře k cizím lidem

Následkem toho jsou všichni finský psi naprosto pitomá zvířata, která se ke každému lísají a vrtí ohonem a každého cizího člověka považují za potenciálního přítele, který je chce polaskat či jim podstrčit nějakou dobrotu. Pro Čecha je to šok vidět, jak se malé děti vrhají na každého cizího psa, který je bez náhubku a většinou i bez vodítka, objímají ho a snaží se mu dát hubičku, zatímco psi trochu otráveně drží a nebo se snaží nenápadně vytratit z dosahu malého otrapy, ale tak aby si toho dospělí nevšimli a nenapomenuli ho, jak se to chová.

Tohle platí i o psech používaných v zápřahu do saní (tady přesněji ne o všech saňových psech, ale ti, s kterými jsem se já setkal, si nechali i v postrancích od malých dětí líbit všechno). Jízda na saních se psím spřežením je opravdu zážitek, který patří někam mezi saunu na břehu zamrzlého jezera s třímetrovými závějemi a lososem pečeným na dřevěných destičkách u otevřeného ohně, tedy mezi vrcholné zážitky i pro Finy.

Já jsem se k tomuto dobrodružství odhodlal hned první zimu. V neděli brzo ráno jsme s kamarády vyrazili k Ilomantsi, kde nás očekávali několikery saně tažené psi a koňmi. Jízda s koněm je nuda, možná proto, že to nebyla ruská trojka s vlky v závěsu, ale psi to je jiný kafe. Moje saně byly na startu připraveny jako druhé a byly uvázány ke statné bříze. Proč to jsem pochopil v okamžiku, kdy první saně vyrazily na trať. Vůdce mojí smečky se okamžitě vrhl vpřed, aby neztratil cenné zlomky sekundy hned v začátku závodu. Saně se vznesly do vzduchu a jen díky silnému provazu, za který byly připoutány ke stromu, mě definitivně nezmizely za obzorem. Psi přisedli na zadky, otočili po mně znechuceně hlavy a vydávali zoufalé zvuky, něco mezi kvílením a vytím, vyjadřujíce tak své mínění o vůdci jejich saní.

Vylezl jsem na saně, pevně se chytil madel, nohou zašlápl nožní brzdu hluboko do sněhu a odvázal saně. Tentokrát saně popolétly i se mnou jen asi tři metry a snad bych to byl i ubrzdil na normální tempo, kdyby psi se mnou neprolétli zatáčkou. Ztratil jsem rovnováhu a pokračoval pevně se držíc saní rovnou do hluboké závěje. Saně jsem nepustil (to je pravidlo číslo jedna, pravidlo číslo dvě zní : nepouštějte se saní za žádných okolností, pravidla tři až deset jsou shodná) a ryl hlubokou brázdu závějí.

Psi hekali námahou a znechucení nad tím blbcem za sebou, ale rychlost moc nesnížili. Ještě jsem ani nestačil uvažovat o tom, jak dlouho mě bude trvat, než si propálím bundu na břiše o sníh a začnu se klouzat po vlastní kůži, když přišla druhá zatáčka a saně se zaklesly o malou borovici. To psy zmátlo a na chvíli zastavilo.

Využil jsem toho, vyškrabal se na nohy, vyprostil saně z koruny stromku a stačil na ně ještě naskočit. Pak už jsem jen stál na saních, mhouřil oči proti ostrému větru, v uších mi znělo lání smečky, která se povzbuzovala k rychlejšímu a rychlejšímu běhu, aby ty saláty s prvníma saněmi doběhla. Když se po chvíli před námi objevili, moji psi vydali vítězné zaskučení a ještě zrychlili. Byl to opravdu nádherný pohled na jejich smršťující se těla, která nad sněhem jen letěla, jako by za sebou žádné saně neměla. Za chvíli jsme ztrátu dohonili a ačkoliv si to moji kamarádi vůbec nezasloužili, stoupl jsem na brzdu a brzdil a brzdil. Tak to bylo dohodnuto, že první saně, které znaly cestu budou celou cestu první. Mé smečce se to vůbec nezamlouvalo a každou chvíli se pokoušeli o předjetí a já jim to musel ke své lítosti pokaždý zkazit. Myslím, že jsem u nich definitivně propadl a když jsem se po té báječné jízdě vlichocoval do přízně vůdci mé smečky, nechal se sice polaskat, ale dával mi okázale najevo, že žádné hluboké porozumění mezi námi po tom, co jsem dnes předvedl, už vzniknout nemůže.

Ivo KUPKA, Joensuu, Finsko, 30.7.1996

převzato z Neviditelného psa