Finnmarksløpet 2008, nejsevernější závod psích spřežení na světě

foto archiv Jany Henychové

Ze zprávy ČTK: Jedinečného úspěchu dosáhla česká musherka Jana Henychová, která se svým psím spřežením sibiřských husky obstála v tvrdé konkurenci i drsných podmínkách v závodě na 500 km na severu Norska. Jako první Češka v historii ujela se svými psy extrémní závod. Na trať závodu v norském městečku Alta nastupovala 8. března 2008 s osmi psy a do cíle dojela 12. března s celou původní smečkou na 24. místě.

Závod, který nikde jinde v Evropě nemá obdoby – zkrátka proto, že jinde neexistuje ucelený terén pro tak dlouhou trať – vede po opuštěných norských pláních a zamrzlých jezerech, kde normálně nepotkáte několik dnů ani živáčka. Závodníci a psi běží ve dne v noci a zastavují jen na povinné přestávky – krmení a nutný odpočinek, s velmi omezenou podporou zvenčí. Samozřejmě, že v takovém extrémním závodě nejde jen o fyzičku, ale také o strategii a hlavně – silného ducha.

Za touto zprávou se pro mne skrývá práce a snažení představující minimálně pět, možná i deset let. První myšlenka, že by něco takového mohlo být možné, mne napadla při narození mých 8 štěňat v roce 2003. Tím, že jsem si čtyři nechala, přišlo i pokušení pokusit se o něco velikého. Tímto rozhodnutím jsem tenkrát zahodila za hlavu vše, co je pro většinu lidí normální. S odstupem času říkám: Nelituji, stálo to za to!

Trénink na tento závod začal již vloni v srpnu. Před samotným závodem psi naběhali cca 2000 km. Ze začátku všech dvacet psů, z kterých jsem pak vybírala 14 psů, kteří pojedou do Norska a pak osm psů, kteří pojedou závod. Do norské Alty jsme dorazili měsíc před závodem a tak bylo dost času aklimatizovat se zde a přivyknout si zdejším polárním podmínkám. Jinak by to prostě nešlo!

Přichází den D. Do prostoru startu najíždíme jako úplně první. Ono otočit se a zacouvat s pěti metrovým vlekem představuje jistou zručnost a taky dost prostoru. Pomalu přijíždí i další závodníci a začíná zde šílený mumraj. Čas letí a vše se nezadržitelně blíží. Stahuje se mi hrdlo a celým tělem prochází pocit zoufalství. Strojově dělám vše, co mám. Oblékám psy do postrojů, nazouvám botičky, začínáme zapřahat. Přibíhají pomocníci v žlutých vestách a začínají nás navádět na start. Startuje se po minutě a v koridoru stojí jedno spřežení za druhým. Dokola kolem je šílený rachot štěkajících psů, hlasité hudby z reproduktorů, hlásání moderátora, rachot přelétající helikoptéry.

A už jsem na startu. Z hlouby duše brečím usedavým pláčem, který ven není vidět a je tu poslední minuta před startem. Přichází tři, dva jedna a GO!!! Psi vystřelili a letíme koridorem obklopeným davy lidí. Všichni mávají a křičí. Je to šílené. Já mávám taky a srdce mi buší jako zvon. Je to neuvěřitelný zážitek projet si tímto startem!

Vyjíždím na trať se saněmi, o které se nikdo nestará, jak jsou těžké. Důležité je zde co vezete. Saně jsou plné povinné výbavy: krmení pro psy, jídlo pro mushera, náhradní oblečení, spacák, vařič, náhradní botičky pro psy, buzola, kompletní sada map se zakreslenou tratí, výstražná světelná světlice, dlouhý nůž nebo sekerka, hrnec na vaření vody, veterinární knížka Saně nejdou skoro zvednout, jak jsou těžké a málo co se do nich ještě vejde, jak jsou plné. Frantovy „Chlaňovky“ krásně kloužou a cítím, jak hladce postupujeme vpřed.

Už je klid. Už jsme na řece a trať vede dál a dál Pět set kilometrů? Ne, to se takhle nesmí přemýšlet!!! Jedeme teď do Jotky. To je 53 km a pak do Skoganvaare to je dalších 88 km. Ze Skoganvaare vede trať po úbočí hor a pak klesá k hraniční řece s Finskem do osady Levajok. Tento úsek je dlouhý 88 km. Z Levajoku do Karasjoku vede závod po hraniční řece v délce 86 km. Vzdálenost z Karasjoku do Jergulu po řece je necelých 20 km. Závodníci ale vystoupají na náhorní planinu, kterou přejedou a pak opět klesají k řece a ujedou dalších 69 km. Z Jergulu do Jotky nejprve trať vede po řece a pak pomalu stoupá po zamrzlých říčkách a jezerech až k velkému jezeru Iešjávri. Za jezerem a za malým hřebenem se opět dostaneme na osmdesátém kilometru do osady Jotka a pak už známou tratí 53 km do Alty.

Kolem šesté večer se začíná stmívat. Vidím před sebou a kolem dokola jen dalekou modravou pláň, která je jen lehce zvlněná. Za chvíli už nevidím nic jen žlutavý kužel světla z mé čelovky a kyndající se prdelky mých osmi psů. Tento pohled je vlastně nejdůležitější. Stále musím koukat, jestli jsou všichni v pohodě. Zjišťuji že tím, že kolem světelného kužele je neproniknutelná tma mám najednou pocit, že jedu doma v Jizerkách. Zřetelně si uvědomuji, že v té černé tmě stojí vysoké vzrostlé smrky, které mne chrání. Přemýšlím o tom iluzorním efektu. Asi dvakrát jsem zasvítila do boku. Najednou na mne dýchla černočerná prázdnota a pocit, že stojíme na hraně hluboké rokle, která padá do černé hloubky Rychle jsem namířila světlo zpět na psy a budovala v hlavě představu cesty v hlubokém lese.

Koukám na hodinky a kontroluji čas a najeté kilometry. Po průjezdu Jotkou mám krásný pocit, že už máme před sebou jenom 88 km. Kolem 40 km se mi zdá, že to je sice pěkné, ale že bychom tam už mohli být. Po konzultaci s technikou vidím, že máme před sebou ještě nějakých 40 km. Sedím v ďolíku sněhu, psi odpočívají. Dokola kolem černo černá tma. Napadlo mne, jak se tu asi dá odstoupit ze závodu? Sem žádná silnice nevede a první civilizace je opravdu až za těch 40 km. Vím ze semináře, že hledat závodníka začnou až 24 hodin po posledním kontaktu. Při představě trávit tu 24 hodin, než mne někdo zachrání, zvedám psy a postupujeme kupředu dál

Jedeme stále v černém tunelu. Ještě že mám tu GPS se zanesenou trasou. Vidím tak moji pozici a na mapě se zobrazují různá jezírka a říčky Nic z toho nevidím a pod nohami stále jenom cítím hluboký sypký sníh. Zoomuji si nahoru a dolů, ale pak to raději nechávám být, protože od poslední informace o vzdálenosti jsme se posunuli jenom o 500m. Ponořuji se opět do myšlenek a pomáhám psům odrážet se za saněmi. Jedeme dál.

Po každých dvou hodinách zastavuji, abych psům srovnala a zkontrolovala botičky. Zároveň i dostávají psíci svoji svačinu. Vždy bedlivě dávám pozor, jestli jedí všichni. Kdo baští, ten je v pohoděkdo ne, tak si jde na chvíli odpočinout do saní. A jedeme zase dál. Do Skoganvaare přijíždíme hodinu a půl po půlnoci.

Skoganvaare. Jedno úvaziště vedle druhého, označené čísly. Když dojíždím, tak už tu hodně závodníků není, anebo zrovna odjíždí.

V check pointu psům připravuji pelíšky ze slámy. Každý závodník zde má k dispozici jeden balík. Následuje pití a za chvíli hlavní teplé jídlo. V ten moment už psi leží a tak je začínám masírovat algyvalem. Po masáži každého psa oblékám do teplého oblečku, aby si svaly odpočinuly. Nikdo neprotestuje. Po masáži ještě všechny už oblečené psy balím do dek. Nikdo ani nedutá.

Ráno po třech hodinách spánku koukám, že sice nejsme mezi prvními, ale poslední také ne. Mrzne, svítí sluníčko a začíná se mi vracet pozitivní mysl. Vyrážím dál, s tím že to je jen 88 km přes kopec a že tam za chvíli budeme.

Pravda však byla trochu jiná. Po idealistickém úvodu zasněženou krajinou zalitou sluncem začala trať prudce stoupat na úbočí hor. Zde začalo z ničeho nic silně foukat. Vichr se proti nám valil obrovskou silou. Nasadila jsem si brýle a utěsnila všechny pokrývky hlavy a obličeje. Průjezd větrem už pro mne není až takovou novinkou a vím, že psům to nevadí a já už z toho taky takový strach nemám. Důležité je udržet se navigačních tyček a nenechat psy odfouknout z trati. Později jsem se dozvěděla, že musher z Walsu se v tomto místě otočil s tím, že se nedá projet silnou vichřicí Asi tudy jel, když foukalo ještě víc Horší chvíle ale teprve přicházejí. Za kopcem se dostáváme do hlubokého sněhu a není vidět ničí stopa a musíme si trať hledat sami pod sněhem. Tyčky kolem trati jen určují směr, ale neříkají kde je tvrdá ujetá trať. Když leadeři vyjedou ze stopy, boří se po uši v hlubokém sněhu. Po nějakém čase už Danny lehá, a odmítá pořád něco hledat. Zkouším další adepty ze zadních řad, ale ti nechápou, co to mají dělat. Při zastávce si psi okamžitě hrabou pelíšky ve sněhu a připravují se ke spánku. Ujímám se vedení sama a táhnu psy za sebou. Začíná se stmívat a vůbec se mi tu nechce zůstávat. Za kopcem jsme najeli na stopu skútru. Psi oživli a na moji výzvu: padáme odsud, vesele vyráží po „luxusně“ projeté trati.

Přijíždíme po drobných navigačních problémech do Levajoku. 88 km jsme jeli 12 hodin. Jsem rozhodnuta nechat psy odpočívat, jak jen to půjde, co možná nejdéle. I já si dopřávám šestihodinový spánek.

Levajok. Prý máme to nejhorší za sebou. Od teď už budou jenom samá pozitiva. Úžasná trať jen po řece až do Karasjoku.

Otepluje se a už je jenom -1o °C. V roce 2006 zde byla naměřena během závodu rekordní teplota -42,6 °C. Jsem ráda za ten -1 stupeň.

Jedeme dál do Jergulu. Vyjíždíme jednu hodinu po půlnoci. Trať stoupá na náhorní planinu a začíná se pomalu rozednívat. Vše je v takovém modravém oblaku. Zakrslé břízky vykují z bílého oparu. Před sebou vidíte jen různé odstíny bílé a modré. Není rozeznat, kde končí obzor a kde už začíná obloha. Jste jako v modrobílém nálevu. Najednou slyším kolem sebe hlasy. Jakoby se někdo smál. Hlava se mi točí z nevyspání a asi i z únavy. Co to je? Zastavuji psy a pozorně poslouchám. A nic. A zase a pak ticho. Co to bylo? Najednou si vzpomínám na Arntovo vyprávění a sněžných skřítcích a na trolly. Uvědomuji si zřetelně, jak v tomto prostředí může člověk podlehnout všem těmto povídačkám a bájím. Jsem vzdělaná žena a usmívám se té mé představě. Kdyby se ale v ten moment přede mnou nějaký ten troll objevil, tak bych se tomu ani nedivila

Jedeme dál modrošedým oparem. Do dáli je vidět krajina, která se vůbec nemění.

Je to skutečně tak, jak mi říkali zkušení musheři před závodem. Psi tento závod, s náležitou péčí, zdolávají bez větších problémů. Ti co závod nedokončí, jsou lidé, kteří si už ve své hlavě nedokáží namlouvat, že už to za chvíli skončí.

Pro mne byla obrovským pomocníkem na psychiku GPSka se zanesenou tratí. Vždy přesně vím, kde jsem a kolik kilometrů mi zbývá. Je zde i předpokládaný čas příjezdu. Musí to být šílené stát někde ve tmě, v hlubokém sněhu a vůbec netušit jak rychle postupuji kupředu anebo jak dlouho ještě takhle pojedu. Jsem si jistá, že bez této psychické podpory by mi bylo hodně zle.

V Jergulu odpočíváme devět hodin. Psi jsou kupodivu v dobré kondici. Jedí, pijí a na trať vyrážejí alespoň s částečným nadšením. Po odjezdu z Jergulu bylo cítit, jak začíná opět mrznout. Psi se pomalu rozbíhají a chvílemi s přicházejícím soumrakem letí jako o závod. Poprvé cítíme pod nohami tvrdou trať. Až sem jsme se pořád plácali ve sněhovém „písku“. Psi museli cítit soby nebo jinou zvěř, protože nebylo znát, že mají v nohách 368 km. Utáhla jsem si provaz kolem ruky, aby mne tu někde nevyklepali. Vše vypadalo slibně. Projeli jsme pod naším mostem, na kterém jsme před měsícem fotili řeku a uháníme k jezeru Iešjávri. Trať se vine po zamrzlých říčkách a jezerech stále výš a výš. Už jsme zase v hluboké tmě. Jenom v dáli na obzoru se rýsuje slabá polární záře. Jenom takový nádech, viděli jsme už i lepší.

Za jezerem jsme dojeli do místa, kde jsme se točili při tréninku. Becky i já jsme to místo poznali. Teď už vím, že jedeme do mírného kopečku a pak dlouhé klesání na jezero a za ním je Jotka. Z Jotky už to taky známe

Vím, že už nemůžu zastavit, protože bych psy nezvedla. Musíme to dojet

Za Jotkou přejíždíme silnici v místě, kde na nás při tréninku čekala Zdena s autem. Becky se otáčí a vidím, že to cítí jako křivdu, že ji ženu dál do kopce. Becky, do konce života na gauči! Slibuji!!! Vyjíždíme na kopec. Dál už trať jenom klesá až do Alty. Rozdávám psům poslední svačinu. Já ale musím jít taky na záchod. Než vše ze sebe sundám a nandám všechnu elektroniku, zjišťuji, že psi už spí. V tento moment přišla opravdu velká krize. Musím je táhnout za sebou, aby se zvedli a dali do pohybu. Je to z kopce, tak se jenom suneme krokem a já upravuji rychlost saní. Doufám, že se rozejdou

Hlava se mi motá únavou a nevyspáním. Jedu vlastně celou noc a teď začíná pomalu svítat. Stojím na saních, ale jsem pro jistotu k nim přivázaná, abych z nich nespadla. Musím pořád sledovat psy. Soustředěným pohledem do jednoho místa skoro omdlévám. Co teď? Přece tu nezastavím a nebudu tu kousek před cílem spát!!! Sáhla jsem nacvičeným pohybem do kapsy saní a cpu si, co mi přišlo pod ruku do pusy. Funguje to!!! Když žvejká pusa, tak se nezavírají oči!!! Láduji se zbytky čokolády, křížal a tabletami hroznového cukru až konečně procitám do bdělého stavu.

Je lehce kolem nuly. Když mrzlo, tak křížaly chroupaly a teď se žužlaj

Psům to chvíli trvalo, ale už máme zase standardní tempo. Při vjezdu mezi první stromy nálada v družstvu se výrazně zlepšila. Začíná svítat a vidím v dáli zářící oblak nad Altou. Máme to tam ještě pořád 40 km. Už nejedeme ale po pláních, ale v členitém terénu mezi stromy a objevují se tu první sruby. Moji lovci začali zase lovit. Hlavně se nesmíme zastavit!

Najíždíme na řeku a tady to už známe. Jedeme kolem Ice hotelu, kolem Rodgera, tady jsem sbírala kameny a tady jsme natáčeli průjezdy se stativem. Kdo to na nás kouká z křoví? Stojí tu dva losi a koukají na nás. Už to je jen kousek

Po dlouhé motanici najíždíme mezi domy a pak na hlavní silnici. Becky to samozřejmě ze zasněženého chodníku vzala na asfaltku a těch osm bláznů mne vleče za sebou bez kontroly. U oplůtku stojí paní s dvěma pejsky. Lovci zařadili rychlost. Profrčeli jsme kolem psíků a už vidím cíl. A už jsme doma Je to neuvěřitelná úleva, že už je konec. Kolik že jsme to ujeli kilometrů? 500? To není možné!!! Dokázali jsme to!!!

Psi uléhají a dostávají poslední svačinu tohoto závodu. Já přijímám gratulace, je moc brzo a všichni jsou rozespalí. Příště si to načasuji líp!

Ujeli jsme celkem za 57 hodin a 39 minut 501 km, odpočívali jsme celkem 33 hodin a 58 minut, náš celkový čas je 3 dny 20 hodin a 6 minut.

Z 58 startujících z deseti zemí Evropy jich 32 závod dokončilo a náš tým dojel 24. Ze startu jsem vyjela s osmi psy a ti i závod v plném počtu dokončili! Všech osm psů jsem vychovala od štěněčího věku a šest z nich je z mého chovu.

Při závodě nikoho nezajímá, jestli máte psy čistokrevné nebo ne. Všichni startují dohromady. Všeobecně se to ale ví. Jenom dokončení závodu vzbuzuje respekt u uznalých chovatelů. Jsem ráda, že jsem závod dokončila a složila tak poctu všem sibiřským husky.

Momentálně vlastním 24 psů. Je to hrozné vidět jak Vaši čtyřnozí přátelé stárnou. Dva až tři roky trvá, než psa vypipláte a něco se naučí a v jeho osmi letech vidíte, že pomalu přichází stáří a už pomalu i nechuť stačit tempu mladších kolegů. Na postavení týmu potřebujete minimálně osm psů na závod na 500 km. Pro závod na 1000 km je třeba psů čtrnáct. Vidím, že příští rok mám šanci čtrnáct psů připravit. Pak už mi zase přibudou důchodci. Momentálně mám asi tři roky, kdy budu moci jezdit na velké závody a pak už budeme parta seniorů, která může jen vyprávět o tom, jak jsme byli kdysi dobří. Moji psi jsou moji přátelé, moje rodina a tak se mnou zůstanou a dožijí v mé společnosti. Víc psů už opravdu neplánuji. Mám jiné plány – až budeme v tom důchodovém věku, tak o mých psech napíšu knihu. Teď ale budeme ještě chvíli bojovat

Mým plánem je příští rok zkusit tu tisícovku. Po mé letošní zkušenosti vidím, že psi na to mají. Kvalitním tréninkem, stravou a péčí se dají i tady v Čechách připravit psi na takovýto závod. Budu první Čech, který se postaví na start tisícovky. Když by se mi podařilo těch 1000 km dojet, byla bych tak jedním z mála musherů z kontinentální Evropy, kterým se to povedlo. Byla bych ale i první ženou mimo Norsko, které se to povedlo. Vím, že když pojedu příští rok 500 km, výrazně rychlejší nebudeme. Takže je na řadě 1000 km. Bude to sám o sobě úspěch dokázat psy na tuto vzdálenost připravit a zorganizovat vše potřebné kolem. Vím, že jenom postavit se na start se čtrnácti psy po boku nejlepších musherů na světě mi bude velkou poctou!!!

Závěrem chci poděkovat mým pomocníkům Zdeně Duškové a Milanovi Petružalkovi, kteří mne do Norska doprovázeli a pak všem, kteří mi v uskutečnění mého snu byli nápomocni nebo mi projevili svoji podporu. Děkuji!!!

Jana Henychová, vyšlo také v květnovém čísle časopisu Psí sporty, 3. května 2008