Expedice Severských listů do Laponska – 2017

Online denní zpravodajství je dole na stránce

Opět Muotka a opět Vätsäri

7. července až 1. srpna 2017

U jezera Nammijärvi, foto Michael Stanovský

Po loňské „odmlce“, kdy jsem do Laponska opět nejel, anžto se achillovka rozhodla stávkovat, jsem letos uspořádal další expedici Severských listů na Sever. Sever píši s velkým S na začátku, neb nejde jen tak o obyčejnou světovou stranu, ale zemi ztracenou v pustých dálavách kolem nejsevernější výspy Evropy.

Už jsem to tady psal, a nezbývá, než zopakovat: je zvláštní, že člověk může jezdit do stejné oblasti pořád dokola a pokaždé to tam bude jiné. A pokaždé tam objeví něco jiného. A pokaždé se naučí něco nového.

O Sámech (pro neznalé o Laponcích)

Když jsem byl před čtyřiceti lety poprvé ve Finsku za polárním kruhem, mé srdce trampa zajásalo. Málo obydlená severská krajina s ještě slušnými lesy, jezera, řeky, bílé peřeje se skákajícími lososy. Dokonce se tu prý rýžuje zlato. Když pak padla železná opona, jedna z mých prvních cest vedla právě tam. Něco mě tam táhlo. A zjistil jsem, že „trampská“ divočina nebyla to, co mi zůstalo v srdci. Ta krajina má jiný genius loci. Cosi nevysvětlitelného, co jsem teprve teď začínal chápat (či spíš nechápat).

Odedávna ji obývá svébytný národ Sámů, někdy nazývaný Laponci. Přestože sem christianizace dorazila již v 15. století, oni si uchovali svoji animistickou víru. Alespoň její zbytky. Přestože jsou Sámové od konce druhé světové války civilizovaní, bydlí v dřevěných domech u silnice, mají auta, sněžné skútry, oblékají se a pracují jako kdokoliv jiný (a pastevectvím sobů se zabývá jen zanedbatelné procento původních sobařů), traduje se, že svoji původní víru tak úplně neopustili. A že jsou mezi nimi dodnes šamani.

Život Sámů byl vždy úzce spjat s přírodou a se vším, co jim dávalo šanci se uživit a přežít v krajině za polárním kruhem, kde čtvrt roku nevyleze sluníčko, v zimě je čtyřicet pod nulou, poslední zbytky sněhu roztají až v červnu, a než napadne v říjnu sníh nový, všechno živé málem sežerou komáři. Za svou obživu děkují především sobím stádům. Sob jim dával vše: jídlo, kožešinu a třeba i šlachy místo nití. Příroda tu byla vždycky dost nepřátelská, a tak není divu, že Sámové hledali někoho, kdo by jim dělal prostředníka, kdo by jim vysvětlil nevysvětlitelné jevy, kdo by je léčil – prostě šamana. Říkali jim noidové.

Pro Sámy je (či bývalo) posvátné skoro všechno, co na zemi je nebo žije. Kámen, medvěd nebo tundrová myš. A všechno má právo se jednou dostat do podzemní říše, do takzvaného sáiva, jakéhosi onoho světa, místa, kde žijí duše mrtvých, duchové a bohové Laponska. Světa neviditelnosti. Kontakt s tímto tajemným světem obyčejným Sámům zprostředkovávali právě noidové. A místa, kudy se tam dostat, hlídaná duchy, obětiště, svatyně noidů, nazývali seity.

Seitu těžko poznáte, mívá různé podoby bizarních balvanů, uschlých stromů se třemi větvemi, často se nachází na vrcholcích posvátných hor nebo u jezer. Jen noid věděl, kde. Alespoň si to myslel. Jenomže jak tak chodím po té tundrové krajině, sedím na kameni a koukám, matka příroda se mnou začíná hovořit. Najednou mi kámen začne zářit vnitřním světlem, najednou to není jen tak obyčejný kámen. Kameny jsou nádherná věc, ale ty laponské jsou přece jen jiné. Že by právě tudy vedla cesta do sáiva? A co tam vlastně je? Sedím a přemítám. Jak to, že v té krajině cítím něco, co jsem dosud nepoznal?

Denní zpravodajství

Jednotlivé zprávy jsou řazeny v obráceném pořadí, ty nejaktuálnější jsou napřed.
Prosím, omluvte horší kvalitu fotografií z mobilního telefonu.

Klikněte pro mapu Google s trasou...

Kopecky Muotkavaarat
17. července 2017 • na mapě

Kopecky Muotkavaarat
17. července 2017 • na mapě

Jezero Muotkajarvi
17. července 2017 • na mapě

Jezero Muotkajarvi
17. července 2017 • na mapě

pondělí 17. července 2017, 14.00 hod.

Od Muotkajarvi do Tira   pozice na mapě

V podstate nezajimavy konec cesty. Jeste par mokradu, pak konci "chranena" oblast Muotky a hned je tu znat tezba dreva. Tezke stroje znicily cestu, ale nejak se to da zvladnout. Ale sosny tu rostou opravdu krasne!! A zrejme i dobre drevo, zocelene drsnym severem.
Konec je vlastne nezajimavy. Blizi se Tiro, takova osada asi s peti obydlenymi statky na brehu Vaskojoki. Nejake chatove mestecko najemnych srubu. A silnice, kde jezdi dve auta za hodinu, zadny autobus. Mam kliku, sice to byl taxi, ale za kulatni cenu me odvezl za kamoskou na Inari. Cekal jsem 15 minut. To se vyplatilo. Asi jen 2x drazsi, nez by byl autobus,kdyby tu neco jezdilo.

Ani u jezera Potijarvet se nedalo kvuli bazinam dostat k vode
16. července 2017 • na mapě

Mocaliska za Verkkojarvi
16. července 2017 • na mapě

Verkkojarvi
16. července 2017 • na mapě

U Kultakasilompola
16. července 2017 • na mapě

Kultakasilompolo
16. července 2017 • na mapě

Jezero Mukkalompolo
16. července 2017 • na mapě

Jezero Mukkalompolo
16. července 2017 • na mapě

neděle 16. července 2017, 23.59 hod.

Mukkalompolo az Muotkajarvi   pozice na mapě

Kdyby sem to byl vedel, tak by sem sem nechodil, rika klasik. Jedna bazina za druhou. Prekrtil jsem to na JIZNI MOčALISKO. A furt se to zhorsuje. Navic nevidim blizkou perspektivu dalsiho noclehu. Az hodne za dlouho. Vsude mokro a nikde slusna voda na piti. Nakonec jsem musel ujit 17 kilometru, pricemz prechod baziny je docela namahavy a trva dost dlouho.
Mocaly, mocaly, komari, mocaly, komari, komari a zase mokrady. Je tu spousta jezer kolem, ale jsou k zahlednuti spis jen jako modre carky nekde na konci krajiny zla.
Brodim bezejmennou ricku mezi velkymi jezery Vierkkojarvi (263m) a "zlatonosnym" Kultakasilompolo (268m) - snad "Jezero zlate ruky", pokud na to me znalosti finstiny staci.
2km - a 5 metru vyskovy rozdil. Dost prudke. Dokonce tu nekdo natahl spagat. Ale byl to "brod s trenyrkama".
Jdu dal. Okamzite dalsi bazina. Les ve kterem hledam cestu. Bazina....
Jeden mocal byl dokonce na mape znacen, jako "obtizne preekonatelny" az "neprekonatelny". Kupodivu nebyl nejhorsi.
Na Patikkove webu jsem nasel nejaky barak znaceny jako Kamppa. No, moc nedoufam, ze bude odemceny, ale mohla by tam by voda.
Byl to luxusni barak s fotopanelem, vsechno zamceno, vsechno rozjezdeno ctyrkolkama, ale reka Vatsojoki nedostupna kvuli mokradum. Asi je letos opravdu moc vody.
Tak to musim urvat az na prvni rozumne misto asi jeste 5 kilometru, 3 mocaly, jeden kopec, nekolikrat neexistujici cesta. Odpocivam na kopci Kuosmusvaara, nastesti sucho. A zacina les. Klesame a objevuji se borovice.
Zkusenost - kdyz neni cesta je to blby. Kdyz je cesta, tak je to take blby, protoze se zalije vodou.
Nastesti je cim bliz k civilizaci cesta znatelnejsi a dokonce hnedooranzovou barvou obcas oznacena. Bohuzel v tom nemaji moc metodiku. Kde znacka neni potreba, tam je namalovana. Kde cesta vede nejasne, tam chybi.
Pred pulnoci jsem dorazil k Muotkajarvi. Je tu polorozpadly srub a nadherna louka se zlutejma a fialovejma kytickama. Asi se jim tu driv pasly kravy. Pristup k vode sice blbej, ale jo...

neděle 16. července 2017, 22.30 hod.

Kuosmusvaara   pozice na mapě

Za 2km (a hodinu a pul cesty), sedmero lesy a desatero mocaly bude prvni rozumne misto ma nocleh - Muotkajarvi. Moc jsem toho dnes neusel, za to prekonal asi 10 hnusnej mocalu a furt hledal cestu, ktera neni temer znat. Prejit mocal znamena si promocit boty, ctyrikrat malem sletet, protoze te plazive brizy tahaji za nohy a nejmene jednou si nabrat vodu nebo bahno pres horni okraj boty. Hans mel pravdu, ze jizni cast Muotky je nic moc. Zapomnel dodat, ze to je jen pro drsnaky ve finskych pohorkovych holinkach. Navic tu neni skoro zadna voda na piti a suche misto na stan.

neděle 16. července 2017, 14.30 hod.

Jizni mocaliska, Verkkojarvi   pozice na mapě

Nekonena cesta nekonecnymi bazinami. Komarum uz zacal chutnat repelent. Jezero Vierkojarvi. Nutno prekonat sirokou perejnatou reku. 

Reka Vestojoki se vlevado jezera Mukkalompola
15. července 2017 • na mapě

Ztracen v prvnich bazinach Jizniho mocaliska (pod nejvyssi horou Kuarvikozzou)
15. července 2017 • na mapě

Pohled na Jizni Mocaliska
15. července 2017 • na mapě

Nevyssiu hora Muotkatunturi Kuarkvikozza
15. července 2017 • na mapě

Nevyssiu hora Muotkatunturi Kuarkvikozza
15. července 2017 • na mapě

Nevyssiu hora Muotkatunturi Kuarkvikozza
15. července 2017 • na mapě

Na hrebeni Galgoaivi
15. července 2017 • na mapě

Vodopady na bezejmennem pritoku Vuomajoki
15. července 2017 • na mapě

Vodopady na bezejmennem pritoku Vuomajoki
15. července 2017 • na mapě

sobota 15. července 2017, 23.59 hod.

Od Vuomajoki k jezeru Mukkalompolo   pozice na mapě

Tak jsem se rozhodl, ze pujdu na jih, do Tira. K Peltojarvi si udelam jeste jeden trek. Jestli to bylo dobre rozhodnuti nevim. Ale asi ano. Tricetikilometrove Jizni mocalisto, jak jsem tenhle usek v globalu nazval, je jen pro silne povahy v holinkach. To prvni nevim, to druhe nejsem. Ale clovek si obcas ma sahnout na dno.
V pul dvanacte vyrazim, cestou vpravo krasnej kanon s vodopady. Skaly. Mnam. Pak cesta opet mirne stoupa, posledni pohoricko. Spolu s nevyssi horou Muotky, Kuarvikozzou. Sobi. Stado sobu. Nadherny pohled na vsechna ta jezera na jihu, i na Peltojarvi. Lezu bez baglu na bezejmenny kopec proti Kuarvikozze - ta byla prilis skalnata, muselo by se zezadu. Vyhledy az do Lemmenjoki na jihu.
Jak se slezalo z hor, zacaly baziny. Cesta vede skrz ne, ale jak je letos dost vody, cesta na mape je jen navodem, kde je trochu horsi se utopit. Chtelo by to finske trekove holinky.
Nakonec se dobrodim k jezeru Mukkalompolo. Nekdy pred 40 lety tu byl srub, pak to nejak vyhorelo, mozna slo o jakousi mstu. Dnes tu zbyl jen rezavej plech ze a spousta prazdnejch flasek od chlastu.
Naproti za jezerem a dvema mocaly je pry "kammi", takova laponska zemljanka, ale daleko a nesmyslne polozena, pokud clovek jde po vyslapnute stezce.
K jezeru se jit neda, ale nastesti je vyborna voda v ricce Vestojoki, ktrerou jsem bloudil.
Komari? Odmitam se opakovat. Asi tak ! na krychlovy centimetr vzduchu.

sobota 15. července 2017, 14.00 hod.

Vuomajoki   pozice na mapě

Od ricky Vuomajoky pokracuji na jih do Tira. Jeste dva az tri dny a jsem tam na silnici. Nadherny vyhled z bezejmenne hory 523m proti nejvyssi hore Muotky - Kuarvikoozze. Tisice jezer na jihu. Lesy a baziny. Komari si brousej sosaky, je to slyset az sem. Nadherny vyhled na Peltojarvi.

U reky Vuomajoki
14. července 2017 • na mapě

Reka Vuomajoki
14. července 2017 • na mapě

V pozadi souteska Piekanaavtsi
14. července 2017 • na mapě

Cavrajohka
14. července 2017 • na mapě

Cavrajohka
14. července 2017 • na mapě

pátek 14. července 2017, 23.59 hod.

Od Ceavrajohky k Vuomajoki   pozice na mapě

Rano je po vcerejsim hezkem dni docela zima, 9 stupnu, mlha a mozna chvilkama i lehce prsi. Tahle severni, prevazne hornata cast Muotky je zajimava. Do kopcu, krasne vyhledy, do udoli k rece a znova a dokolecka. Ale ty stoupaky nejsou tak strasne. Takze vzhuru k rece Kielajoka. Zcasti v mlze, ale docela i videt neco je. Kielajoka - dost siroka, dost hluboka, takze i trenky dolu. At se sobice radujou a ja si aspon umeju zadek :-)
Za rekou asi trictvrte hodiny bloudim a hledam cestu. GPS sice rika, ze jsem na ni,ale ona neexistuje. Asi tu bloudi kazdej. Rokle, bazinky, potoky, strze, skaly. Pak ale dobry. Zase "pohodicka". Uz jsem si zvykl a tyhle strasti si uzivam. Hlavne jdu do kopcu, krasna tundra (i kdyz jen vrcholova, ta opravdova by chtela permafrost a ten je v Evrope hodne nedostatkove zbozi). Souteska Piekanaavtsi na mape vypadala divoce, a zase je to takove laponsky rozplizle, jakoby rozzehlene do sirky. Je tam kamenne pole, nic moc, vsechny cesty se stavaji potoky a pak to zaroste vrbou, brizou, mechy, raselinou a je z toho pekny mokrad. Ochutnavka Jizniho mocaliska.
Hlavne v tom sajrajtru zijou komari a musky a muchnicky a jak se tvari a co udelaji, kdyz jim slapete do obyvaku se tu sirit radeji ani nebudu.
Kdyz z toho sajrajtu vybrednu a dojdu k Vuomajoki, tak to uz je dobry. Nekolik ohnist, ale drevo blby, shnily a mokry. Vlastne celou cestu jsem ohen nerozdelal..
U reky bych mel odbocit na vychod, pres mokrady do hor Peltoaivi nad jezerem Peltojarvi. Aspon Hans mi to radil. Ale me se do trech bazin nechce.... Jo kdybych vedel, co mne ceka.

pátek 14. července 2017

Kjelajoki   pozice na mapě

Reka Kjelajoki prebrodena. Bez trenek. Po nocnim desti holt stoupla voda. 10 stupnu nad nulou, mlha, viditelnost 100m. Komari zerou. Furt.

Cavrajohka
13. července 2017 • na mapě

Cestou pres Stuorroaivi
13. července 2017 • na mapě

U reky Ratnajohky
13. července 2017 • na mapě

U reky Ratnajohky
13. července 2017 • na mapě

Stuorraskaidi
13. července 2017 • na mapě

Stuorravzi
13. července 2017 • na mapě

Jezero v kanonu Stuorravzi
13. července 2017 • na mapě

Jezero v Grand kanonu
13. července 2017 • na mapě

Jezero v Grand kanonu
13. července 2017 • na mapě

čtvrtek 13. července 2017, 23.59 hod.

tupa Stuorraaytsi - Cavrajohka   pozice na mapě

Nemec, co se mnou spal na tupe Stuorraaytsi vstaval v 9 hodin. Sice na to nejsem zvyklej, ale je to dobre. Ostatbne jsem se nejak dal dokupy a teprve ted to bude supr vandr. Stefan (jak se jmenuje) jde nekam k silnici. Rikal pry 20 kilometru. To je docela dost, a v terenu bez cest a s bazinama docela dobrej vykon. Na silnici z z Angeli pry bude stopovat, neb specha do Karigasniemi.
Me cekala vcelku prijemna cesta skrz kanon Stuorravzi kolem spousty jezer. Na zacatku u chajdy byl jeden vyhlidkovy kopec (straslive kamenitej, tak jsem tam nelezl, stejne vcera prselo), na konci je jeste jeden doporucovany Hansem, ale chtelo by to prekonat dva zouvaci brody a vysokej kopec. Vzhledem k tomu, ze se mi v koleni uz zase ozyva artroza, radsi to vzdam. Obrazek kanonu vsak zde najdete, je to nejaka fotka ze stranek Metsahallitusu.
Tak lezu do kopecka, docela pekne, ridke brezove lesy, cesta vyjezdena ctyrkolkama - az k rece Ratnajohce. Desnych komaru. Desnych komaru. A do tretice desnych komaru. U reky projeli kolem dva Samove na ctyrkolkach Yamaha, pry jedou nekam spravovat ploty. Moc jsme si nepopovidali, umeli jen finsky a laponsky.
Reku brodim, jeste bosej pres nejaky bazinky na druhe strane. Pristupy k rekam nejsou nic moc. Letos bylo pry nejvic snehu za poslednich 50 let (alespon Svedove to tvrdi), jeste pred mesicem tu vsude lezel snih, tak je vsude hodne vody. Na rekach je to videt, voda az po travu a vsude v trave cvachtando grando (a co me ceka v jizni casti Muotku jsem touhle dobou jeste nevedel).
Za rekou zase do kopcu za hezkou tundrou - dokonce se tam na chvilku objevil signal telefonu, tak bude rodina v klidu, ze ziju..
Dneska bylo cely den slunicko 20-22 stupnu, coz jsou v techto krajich vedriny.
Dosel jsem az Ceavrajohce, takova ricka, nic moc, ani okoli nebylo hezke. Vecer se zatahlo, zacina prset a leje celou noc.

čtvrtek 13. července 2017, 13.00 hod.

Stuorravzi   pozice na mapě

Stuorravzi - tak tu nazyvaji velky kanon. Prosel jsem ho, i kdyz Hans rikal, ze tam je blba cesta. Neni. Vyfotit se da hezky akorat z jedne vysoke hory, potreba prebrodit nekolik ricek a tak... Nebrodil a nelezl. Fotku mate hezci a od nekoho jineho.

čtvrtek 13. července 2017, 11.00 hod.

Jezero v Grand kanonu   pozice na mapě

Velky a nadherny kanon zvany ruzne, nejcasteji Stuorravzzi. Pro cizince se pouziva Grand Canyon. Temer 100 metru hluboky, na dne je rada jezer. Smerem od autiotupy narazite nejdriv na zrejme nejodlehlejsi kesku (loni ji nasli 2 geokeseri, letos jsem prvni). Pak jsou asi 3 jezera, pak se pripojuje severni cast posti-polku, pak zase asi 5 kilometru jezer a postovni stezka stoupajici na jizni hranu kanonu, kde pak pokracuje na jih. Hansi rikal, ze je lepe se vyskrabat na severni hranu kanonu a jit to tamtudy, ze cesta kolem jezer je zoufala, ale me to pripadlo zinantni, zvlaste pak, kdyz jsem od severu prisel a pokracovat budu na jih. Ale zatim podel jezer vede vyslapana stezka. Ac se zdalo, ze bude moc vody, neni tomu tak, tak se da vcelku pohlne slapat.

Autiotupa Stuorraaaytsi (339 m)
12. července 2017 • na mapě

středa 12. července 2017

Autiotupa Stuorraaaytsi (339 m)   pozice na mapě

Krasna oaza pro poutnika, je tahle autiotupa. Sice jen nejakej prehistorickej drevenej srub, drevene prycny na spani, ale sucho, da se tu zatopit, plynovy varic se zasobou plynu. Navstevovany ale docela je. Tenhle mesic jsem treti - a vecer prisel jeste jeden mladej nadupanej Nemec. Se psem. S milym psem. Bez mapy. Staci mu pry iPhone. [Pro znalce - dalsi pripad petidenniho Nemce] Prisel z druhe zdejsi autiotupy Kurtojoka (vic jich v Muotce neni a ani jedna na poradne ceste), asi 24 kilometru vzdusnou carou. Bez cest, pres baziny, hory a doly. Zitra to da zase buhvikam, mozna az do civilizace. No, nic nemam proti tomu, prebehnout Muotku za tri dny, osobne radeji posedim na kopecku a pokoukam po okoli. Pravdou ovsem je, ze ma bagl polovicni jak ja, protoze dve tupy to jisti a stan a jidlo nepotrebuje. Granule pro psa jsou lehke. Ja tu hledam jine hodnoty, nez sportovni vykony.
Tahle tupa ma jednu nevyhodu, tak pozor, jestli se nekdo pujdete. Je postavena na konci mistniho krasneho kanonu, ale daleko od jezer a potucku. Je na kraji velkeho mokradu a voda se da nabirat jen z tunek uprostred mocalu. Nic moc. Sice tu maji sipku s napisem "studanka 40 m", jenomze tu stihli znicit sobari, kdyz tu staveli novou sobi ohradu. Rozjezdili ji terennima ctyrkolkama.

Pohori Avzegasoaivi (495 m)
11. července 2017 • na mapě

úterý 11. července 2017, 14.00 hod.

Pohori Avzegasoaivi (495 m)   pozice na mapě

Dalsi hreben, na ktery jsem se vyskrabal. Teda, ono tech 115 metru od udoli Nirvajoki zase tak moc neni, ale na Laponsko, kde je ta tundra pomerne dost "zhoblovana" ledovcem do roviny, je to znat. Hlavne kazdej metr nad morem se pozna na vegetaci. V udoli zeleno, brizy (i kdyz takovi chcipacci), ale jak se vyleze nahoru, tak v podstate poust, sem tam nejaka sicha (krasne kvetouci), semtam plaziva arkticka briza, semtam nejaka alpska kvetinka. Co by za to dali v Krkonosich. Je tu sucho a sutraky. A kdyz naprosto nahodne se nejaky svah chova jako zdrojnice nejakeho bezejmenneho pritoku bezejmenne ricky, pribude akorat takove bejli, co patri mezi vrby a travicka. Tomu je treba se vyhybat, neb to ma za nasledek promacene boty.
Stezka se nastesti takovymto mokradum vyhyba. Pry je to tradicni posti-polku, tedy postovni cesta. Jednomze starej znalec Hansi z Muotka Ruoktu rikal, ze houby postovni. Mozna nejaka historicka sobarska cesta, proste retkki-polku, tedy "turisticka" stezka. Nikdy tudy nikdo zadnou postu nevozil. Jednak jsou pohodlnejsi cesty udolim rek a druhak kdyby, tak postu budou vozit na clunu. Jenomze posta se tu do Norska vozila nejspis az v dobe, kdy se zacinaly budovat silnice. No nevim, Hansi to rikal.
Nicmene Metsahallitus, organizace, ktera se o narodnidni parky a pustiny (divociny), mezi ktere Muotkatunturi spada, to prosazuje, tak bude asi tezke se dopatrat pravdy.
Nakonec jsem stejne z cesty odbocil, zapadl do nekolika mokradu a nakonec z prudkeho kopce dorazil na autiotupu (volne pristupny, spartansky vybaveny srub v divocine).

Nirvajoki (380 m)
10. července 2017 • na mapě

Jezero Jeageloaljavri (391 m)
10. července 2017 • na mapě

pondělí 10. července 2017, 19.00 hod.

Nirvajoki (380 m)   pozice na mapě

Muotka je takova "vysocina", spis hornatina, kde se tradicne pasou sobi. Pry velmi dobre pastviny. Je tu spousta udoli, ktera se odjakziva vyuzivala jako zimni pastviny. Pres leto neni problem, sobi vybehnou do kopcu (hlavne kvuli komarum), ale v zime to zapada snehem a oni kopejtkama moc lisejniku, svoji hlavni potravu, nevyhrabou. Takze udoli ricek v Muotce asi byla vzdy pozehnani. Na jare maji smulu. Zimni pastviny udupali a letni na kopcich jsou jeste pod snehem. Navic jarni tani a nocni mraziky udelaji na snehu krustu... Take jeden z duvodu, proc se na zacatku zimy sobi stada decimuji, hodne jich jde na jatka. Dnes (a zrejme i drive) se maso zabrazilo. Drive se jeste susilo a udilo - a zimnich stanech ci "zemljankach" kammi na to meli asi ohne a casu dost.
Dneska to asi na zimu provozuji kapku jinak, stada se na zimovistich take prikrmuji senem, ale nekde jsem cetl, jak se i v zime honi z pastviny na pastvinu. Protoze vsechno hned vypasou, je s nima o hodne prace vice, nez v zime.
Takze Muotka je vlastne nekolik hrebenu a tahle cesta, po ktere ted jdu, je prekracuje, pak se vzdy se ponori do udoli. Proste nahoru-dolu-nahoru-dolu. S 25kilovym batohem zadna slava.
V udoli ricky Nirvajoki (resp. bazinateho dvojpotoka) jsem se utaboril. Dokonce i ohniste tu je, ale blbe drevo, namokle z nocniho deste a dennich prehanek, tak pujdu radeji spat. Nejdu nejrychleji, pravda, ale me to staci. Navic zacinam mit ve svych 64 letech nejake trable s nohama. Ale pan doktor rikal, ze chuze pomuze. Tak nevim, jestli mu mam prozradit, jakou chuzi, a kde, provozuju...

pondělí 10. července 2017

Jezero Jeageloaljavri (391 m)   pozice na mapě

Kolem takovychto kras pokracuje moje cesta. Prestoze je kolem 15 stupnu, nad jezerem bylo jeste snehove pole.

Jezero u bezejmenneho pritoku Vudnjoajohky
9. července 2017 • na mapě

neděle 9. července 2017, 23.30 hod.

Muotka, bezejmenny pritok Vudnjoajohky   pozice na mapě

Je skoro pulnoc, slunicko nezapada a nezapada, na pomery celkem prazi - venku je 20 stupnu. Ve stanu jeste vic. Ale ven se jit neda, neb krveziznivi komari maji pré. Ve stznj taky, ale ty bez uzardeni vrazdim. Celta zacina byt krvava.
Dnesek uspesnej. Pro nevyspale noci na letisti jaem se sice ani na dnesek moc nevyspal, ale jsa natesenej, jsem to zkousnul. 
Pred polednem odjezd auten na tupu (neco jako horskou chatu) Muotkan Ruoktu. Skoro devadesatilety Sami jmenem Hansi, kteremu to tam patri, mi dal cenne rady (jako treba muj napad kudy se prodrat bazinana ohodnotil slovy, ze by tam ani nejhorsiho nepritele neposlal - inu, asi uz nema ten spravny smysl pro dobrodruzstvi, ale je fakt, ze je letos hodne vody). Potom k "zazracne vode" na Sulaoju a uz pesky k rece Karigasjoce, kterou tady nazyvaji samsky Garegasjohka. Az tam jsem mel spolecnici, kamoska Zuzka si u reky zavzpominala na svatebni cestu a vratila se za malou na Inari a ja v houstnoucich mracich komaru vyrazil k horam Muotkatunturi. Tady, co mam stan, jsem si vylezl na bezejmenou horu 400m vysoukou, co je na mistni pomery dost, a skoro se pocural z keasy vyhledu. 
Stan mam o cca 50m nize, ale rozdil v mnozstvi komaru se v limite blizi temer nekonecnu.
Jo, kdo si od minula nepamatuje, co je Sám, Saami, vezte, ze totez co obycejnej Laponec. Akoratze to nezni tak pejorativne.

pátek 7. července 2017

Letiste Ruzyne  

Tak sedim v Ruzyni. Na letisti. Ne v kriminale. Letiste (u) Vaclava Havla. He, snazim si namluvit, ze tu nekde je. Kdyz se to tak jmenuje. On tady je akorat na obrazovce. V takovem "koutku" pousteji jeho projevy. 
Zajimave by bylo, kdyby po nem pojmenovali jeste ruzynskou veznici. Proc se vlastne vezeni nejmenuji po slavnych veznich ci padoušich?
Letiste me obecne stvou. Vsechno je drahy, zaokrouhluji to na dvaceti az padesatikoruny nahoru. Ach jo...
Tak by me zajimalo, co jsem vechno proved resp. neproved pred odjezdem. Treba jestli nezustala v baraku kocka. A co nemam. Momentalne mam pocit, ze mam nejake veci navic. Jako obvykle.
Cesta zacala celkem prijemne. Na nadrazi muj batoh posity vlajkami statu, kde jesm cundroval, zaujal jednoho clovicka. Nejakej Max. Nepoznal laponskou vlajku. Tak jsme si popovidali - a bylo to.