Kaldoaivi, Vätsäri a země přilehlé – léto 2011

Online denní zpravodajství je dole na stránce

Finská laponská divočina

Finové mají příjemný přístup k ochraně přírody. Oni jí nejen chrání, ale také se snaží, aby byla přístupná lidem.

U nás se národní parky vyhlašují kvůli tomu, aby se příroda ochránila před člověkem. Ve Finsku proto, aby se člověku zpřístupnila. Po vyhlášení parku jsou totiž uvolněny peníze na vybudování systému stezek, povalových chodníků, tábořišť a mnohdy i srubů – volně přístupných autiotup.

Tam, kde nejsou důvody pro vyhlášení národního parku dostatečně silné, se vyhlašuje alespoň tzv. divočina, anglicky Wilderness, finsky erämaa-alueen. V divočině pochopitelně nehledejte velkou síť značených cest, spíš tu potkáte volně otevřený srub nebo tábořiště se spoustou dřeva, a kolikrát k tomu nevede žádná cesta. Inu, vaellusáku, poraď si sám.

Michael Stanovský

Denní zpravodajství

Klikněte pro mapu Google s trasou...

sobota 9. července 2011, 19.45 hod.

Dřenice  

Za tři dny touto dobou už budu daleko na Severu, ve finském Laponsku za polárním kruhem, nejspíš v kempu nebo i v sauně na břehu jednoho slepého ramene řeky Ivalo na kraji stejnojmenného města. Bude tam tak patnáct nad nulou a bohužel i lehce pršet. Ted sedím na zahradě naší  chalupy kousek od Pardubic a sčítám, co jsem všechno neudělal. Jeden projekt nemám hotový, nevím, kde jsou zašantročené mapy, nevím přesně kudy půjdu a nemám nakoupeno jídlo, musím sešít batoh a najít papírek, kde jsem si napsal, co všechno je třeba opravit. To všechno musím udělat do zítra. Anebo aspoň to nejdůležitější, plánovat se dá i ve Finsku. Máme tady třicet ve stínu, strašně dusno a očekávám bouřku. V noci se snad bude pracovat lépe. Rozhodně nemohu říct, že bych měl cestovní horečku. Koneckonců, po dvaadvacáté do Finska, to jsem kdysi s rodiči k Mácháči jezdil méně často. Kdo to čtete držte palce, ozvu se asi až z Finska.

River Camping Ivalo
12. července 2011

úterý 12. července 2011, 20.30 hod.

River Camping Ivalo  

127 m n.m., 10 stupnu "tepla". Cesta letadlem nejakych 250 kilometru za polarni kruh probehla tak jak mela, vcetne mezipristani v Helsinkach, ktere jsem vyuzil k tomu, abych docetl Paasillinovu knihu Kratka pamet pana rady. Tim jsem nasal atmosferu Finska a atmosfera Laponska se vnutila pomerne teplym destivym vecerem. Nez jsem dosel do kempu, uz nebyl teply, teplota rapidne klesla skoro o sedm stupnu. Slecna v kempu nejak spatne pochopila moji zvracenou touhu v zime a desi nocovat ve stanu a vnutila mi klic od chatky. Pravda, stala me 30 euro, ale za kemp jsem tu minule platil 15 euro a nezbytnou saunu k tomu take tolik. A to letos zdrazovali. Takze jsem vlastne usetril. V noci ma byt jeste vetsi zima, a zitra snad jenom 5 nad nulou. Tak aspon uschnu. Nastesti by uz zitra vecer nemuselo prset (asi na 3 dny prestane). Rozhicoval jsem v chatce primotop, uz je tu skoro dvacet stupnu. Chaticka je opravdu uzasna, 2x2 metry, to saunu maji vetsi. Nevim, jak se do ni vejdou dva lidi s kramama...

Porotila Sanila
13. července 2011 • na mapě

Jezero Karekkilompolo
13. července 2011 • na mapě

středa 13. července 2011, 19.00 hod.

Porotila Sanila   pozice na mapě

Porotila Sanila je snad sobí farma, hlavně ale turistická atrakce a chatový tábor asi 4 km od silnice. Linkový bus, kterým jsem sem přijel jako jediný (druhý cestující vystoupil v Sevettijärvi) celých 170 km za 4 hodiny a 30 euro, sem zajíždí po písčité cestě. Nebýt toho, že autobus funguje i jako pošta a rozvoz pečiva, by se jeho provoz moc nevyplatil. Sanila je stará laponská siida, ale dneska už jen komerce ? navíc jedna z mála věci, které tu lidí živí. Porotila znamená, že tu je nějaká sobí farma. Nejspíš turistická atrakce. Inu, nějak se zdejší lidi živit musí. Odcházím do divočiny a říkám si, jak asi ujdu za 14 dní tu cestu, co mě vezl autobus, zpět.

středa 13. července 2011, 21.00 hod.

Jezero Karekkilompolo   pozice na mapě

Cesta že Sanily až sem se konala po relativně pohodlně stezce lesem mezi morénovými poli za těžkých náletů místních komářic. Aši je cesta často používaná, i když neznačená. Přes jeden větší potok opravili stoletý mostek. Dřevo původní, ale hřebíky ještě nestihly zrezavět. Narazil jsem i na několik dřevěných křížů. Vypadají, jak kdyby tu staly ještě od Laponské války. Nebo že by místní šamani vzývali Bílého Krista. Možná jen prastaré značení cesty spojující dvě siidy ? Sanilu a Jankkilu. U jezera Karekkilompolo jsem narazil na tábořišťátko s ohništěm a mokrým dřevem. Oheň se podařilo rozdělat, ale strašně fičí. Aspoň odletěli komáři. Venku je 10 stupňů, stan jsem zadýchal na 14. Uvidíme ráno, rosničkáři věštili asi jen šest. Jo, kdyby vám připadalo, že v devět večer je moc světla, tak to je normální. Podle GPS ještě 9 dní sluníčko nezapadne. A jestli jo, tak nepatrně?

Jezero Paahinjávrri
14. července 2011 • na mapě

Farma Jankkila
14. července 2011 • na mapě

čtvrtek 14. července 2011, 20.00 hod.

Farma Jankkila   pozice na mapě

Pěkný den. Cesta se vinula podle spousty jezer a jezírek, přes močály a morénová pole. Naštěstí je tu poměrně dobře vyšlapaná stezka, přesto to s třicetikilovým batohem člověka unaví. Chvílema svítilo sluníčko, bylo až 18 stupňů. Večer jsem dorazil na kdysi siidu Jankkilu, potom zřejmě farmičku, dneska je tu akorát zamčená chata pro turisty, co si předem zaplatí klíč, stodola, sauna, dřevník, seník a kadibudky.

Routasenkuru
15. července 2011 • na mapě

Chata Routanen
15. července 2011 • na mapě

pátek 15. července 2011, 14.00 hod.

Routasenkuru   pozice na mapě

Řeka Routasenjoki tu vytváří hezky kaňon. Tedy, podle obrázku z Internetu by měl být hezčí, ale na druhou stranu je na mapě něco skalnatého namalováno ještě třikrát. Ani ta druhá lokalita není nic moc. Tedy, skal je tu spousta, rozlámaná krajina, jak se patří, ale řeka si poklidné teče na sever do norského moře v poměrně širokém a nedivokém údolí. Má výšku 95 metrů nad mořem, k moři to je ani ne stovka kilometrů.

pátek 15. července 2011, 17.47 hod.

Chata Routanen   pozice na mapě

Narazil jsem ve zdejší divočině na sobí ohrady a cestu. To není neobvyklé. Sobích ohrad je tu spousta proto, aby se nepomíchala stáda jednotlivých majitelů, podle každé vede cestička, aby se ohrady daly udržovat, případně cestička vyšlapaná chudáky soby, kteří do ohrady naráží a teď neví kudy dál. Jenomže tohle byl cesta rozježděná terénními čtyřkolkami. Na konci cesty stojí krásný srub Routanen. Patří ?laponské pohraniční stráží?. Nojo, i norsko-finské hranice se musí hlídat, co kdyby někdo chtěl propašovat ropovod. A chlapci pohraničnický sem pěšky chodit nebudou. Nutno však přiznat, že kromě trochu rozježděné cesty se civilizace i pohraniční službě vyhýbá. V zimě sem jezdí na skútrech či na lyžích. Služba nic moc. Nocuji kousek odsud u pěkného bezejmenného (jako většina) jezera.

Kóta 170m
16. července 2011 • na mapě

Vodopády na Routasenjoki
16. července 2011 • na mapě

sobota 16. července 2011, 14.30 hod.

Kóta 170m   pozice na mapě

Den pěkný, v noci sice teplota klesla na 2,5 stupně (a ve stanu na 10), přes den na sluníčku je asi dvacet. Ráno jsem si ještě zašel k řece Routasenjoki podívat na další kaňon, ale také nic moc. Chtěl jsem jít dál na jih podle řeky, jenomže rozlámané skály jsou těžko schůdné nalehko, natož s třicetikilovým batohem, tak nakonec vyhrála ?pohodlnější? cesta podle sobích ohrad. Stezička vyšlapaná soby a sobaři, kteří opravují ploty, stejně vede terénem bažinatým, kamenitým (myslím si, že zdejší sobaři nechají údržbu na zimu a pohodlnější cestu skútrem). Chvílemi se ohrada přiblížila i k norské hranici. Na obrázku je vidět žlutý hraniční patník. V ?neuvěřitelné? výšce 170 metrů nad mořem (ale zítra to už udě normální). Na kopci širokého rozhledu jsem se kochal pohledy daleko do Norska a možná i do Ruska?

sobota 16. července 2011, 17.30 hod.

Vodopády na Routasenjoki   pozice na mapě

Po čtvrté hodině jsem se podle sobí ohrady dostal k jednomu jezeru, které bude potřeba zeširoka obejít. Ohrada totiž vede neprůchodným bažinatým koncem jezera. Tak mě to rozladilo, že jsem usoudil tady zakempovat. Stejně jsem tu chtěl nechat batoh a jít se podívat asi 3 kilometry nelehkým terénem na vodopády řeky Routasenjoki. Řeka tu je velmi pěna. Neteče, ale jezerovatí. Pravda, ani zde není bůhvíjaký kaňon (otázka, co Samově nazývají kaňonem), ale vodopády jsou tu pěkné. Tři jezera, horní a střední mají rozdíl hladiny asi 7 metrů, střední a dolní asi 12 metrů. Voda se neřítí volným pádem, ale na skále, po které stéká, dělá moc pěkně efekty. Na Laponsko je to hodně monumentální. Vydržel jsem tu pobíhat, koukat, kochat se a fotografovat přes hodinu.

Rajapaa
17. července 2011 • na mapě

Autiotupa Rajapaa
17. července 2011 • na mapě

neděle 17. července 2011, 14.00 hod.

Rajapaa   pozice na mapě

Nejvyšší vrcholek zdejší krajiny 329 metrů nad mořem. Kopec je na hranicích Finska s Norskem, vede tu opět sobí ohrada a ten vršek je kus vlevo v Norsku. Místo, kde vybudovali žlutý patník, je sice nižší, ale na jeho nejvyšším bodě bude určitě vyšší. Mohyla nese z norské strany letopočet 1826. V té době Finsko bylo ruským velkoknížectvím a Rusům trvalo devět let, než se vytyčováním hranic dostali až na takhle daleko sever. Z druhé strany je vytesané datum 1925 a nápis Suomi. No ovšem, Finsko existuje od roku 1917 a také to s vytyčováním hranic nebylo tak rychle. To po druhé světové válce, když Sověti zabrali velkou část Karélie a další území, to si s vytyčováním hranic pospíšili?

neděle 17. července 2011, 16.00 hod.

Autiotupa Rajapaa   pozice na mapě

Na volně přístupný srub ? autiotupu Rajapaa (jmenuje se stejně jako ten předchozí vršek) jsem dorazil odpoledne. Pěkně vybaveny (matrace, polštáře a deky poskytnuté Metsähallitusem jsem ještě neviděl), poměrně málo navštěvovaný (ale přece jen, loni asi 30 lidí) srub u dvou jezer (a asi tisíce dalších, neviditelných). Už od rána jemně prší, cesta je nepříjemná a srub, kde se po krátkém topení velmi oteplilo, je velmi příjemný. Kupodivu je i hojně navštěvovaný vodáky. Ale dostat se na Surnujärvi s kánoí asi není jednoduché. Dostat se na řeku Surnujoki, to jde (pokud přepádlujete padesátikilometrové Inari, do kterého se vlévá), pak je třeba přetáhnout peřeje, co jsme brodili předloni, a už jste na Malém Surnujärvi (Pitka Surnujärvi). Jenomže odtud se tahle říčka táhne spleti jezírek a potoku (z mapy to nepoznám), že to bude docela problém. Musím se podívat na Internet, jestli to tam někdo nepopisuje. Každopádně pro zdejší vodáky není problém přetáhnout kánoi kilometr přes skály z jezera na jezero. Jsou to holt bývalí vikingové, ti také tahaly lodě na Kyjevskou Rus přes hory. Tuhle jsem slyšel o nějakých dobrodruzích, kteří se snažili dostat kánoi na Surnujärvi z Norska. No, byl-li to gumový člun, možná, ale i tak? Jedni Švédové tady dokonce loď zanechali a možná že zoufalství se vrátili zpět pěšky. Na chatě je cedule, že modrá kánoe Tarya na jezeře je volně k dispozici, oni sem dojeli z Vasterås, z Nitsijärvi přes Inarijärvi do Surnujärvi. V dřevníku ještě visí plovací vesty. Musím se po ní podívat. Ale je to kus cesty k Surnujärvi. Navíc Švédové nepíšou, kde to nechali.
Co je však nepříjemné, je horečka. Vrátila se mi nějaká viróza, kterou jsem trpěl před odjezdem. Uvidíme, jestli budu schopný jít dál. Nejhorší cesta mě čeká, kamení, kluzké skály, nepřeberné bažiny a bezejmenná jezírka. A zřejmě i mizerný počasí.

Harrijärvi
18. července 2011 • na mapě

pondělí 18. července 2011

Harrijärvi   pozice na mapě

Přikládám pohled od jezera Harrijärvi, krásné, ale deštivé. Počasí horší, než jsem očekával, terén také. Nějak musím upravit další plán. Jsou tu jen jezera, kluzké skály a obtížné močály. Z bot mám rybník, teče do nich horem, dolem. Ale část plánu byla splněna, pronikl jsem do končin jezera Surnujärvi. Je coby kamenem dohodil.

úterý 19. července 2011

Jezera na sever od Surnujarvi   pozice na mapě

Jezera mezi Surnujärvi a Rajapaa jsou moc pěkná a je jich tam nepočítané. Pravděpodobně mají nějaká laponská jména, ale na mapě jsou jen některá. Je to země pustá a nehostinná, na druhou stranu je tu vyšlapaná spousta cest, které vedou od nikud nikam ? a některé jsou i na mapě. Skoro by se chtělo věřit, že tu byly rybářské vesnice. Ale v takovém nehostinném kraji? Je mi blbě, horečka necelých 39, možná to je i počasím, včera bylo 5 nad nulou a jemně pršelo. Dneska sice 25 nad nulou a sluníčko, ale na příští dny hlásí už zase nějaké deště, takže expedici přerušují. Možná by bylo lepší tu poležet pár dní, vyléčit se pak jít dál - jenomže doma se něco semlelo a tak musím předčasně odletět domů. Kraj, kde jsou jen kluzké skály, mokřady, bažiny a rašeliniště a to vše protkané miliónem jezer holt letos, v tomto počasí a s nedoléčenou virózou nezdolám. Musím si říkat, že mě to tolik nemrzí, neboť  od Surnujärvi na jih (tedy asi 2/3 trasy) není vcelku nic zajímavého. Samozřejmě to není pravda, ale utěšit se musím. Takže se tímto vracím na sever a odmlčuji. PS: Je zajímavé, jak se strašně změní krajina na necelé stovce výškových metrů. Z ?velehor? 200 metrů nad mořem, kde fičí vítr a šlehá plískanice je o 15 kilometrů severněji ve výšce 120 metrů jen les, jezírka, mokřady a milióny komárů. Tak to má asi být. Matka Příroda a všichni laponští bohové tomu tak chtěli?

Soutok Uutanojoki a Routasenjoki
20. července 2011 • na mapě

středa 20. července 2011

Soutok Uutanojoki a Routasenjoki   pozice na mapě

Soutok dvou řek a také mělký brod. Voda teplá, sluníčko, fouká vítr, takže komáři se křidýlkama neudrží ve vzduchu, 25 stupňů ve stínu. Krásné? V podstatě jsem tyhle řeky brodil už před týdnem cestou na jih?

pátek 22. července 2011

V kempu v Ivalu   pozice na mapě

Cestou domů jsem se v Ivalu stavil v místním kempu. Sauna, teplá sprcha a trocha civilzace před dlouhou cestou do Rovaniemi (autobusem), Helsinek (vlakem) a Prahy (letadlem) neuškodí. V místním kempu jsem narazil na nějaké Čechy. Karel a Zdeněk spluli nafukovací kánoí řeku Ivalo. Protože jsem suchozemská krysa (ne, že bych opovrhoval lodí, párkrát jsem na vodě byl - ale dávno, pradávno), těžko mohu podávat zasvěcená zpravodajství. Oni ano - viz článek Splutí severské zlatonosné řeky Ivalojoki.
Chtěl jsem nějak zhodnotit letošní expedici, nemám lepších slov, než Karlových: V předzahrádce recepce v kempu sedí chlápek. Koukne na nás a povídá. ?Kam jste si to chlapi vyrazili?? Nic divného. Jenže ono to na nás mluví česky! Seznamujeme se. Chlápek se jmenuje Michal. Je to borec v nejlepších letech, který, jak sám říká, má Laponsko pod kůží. Je tady již po dvacáté a tak přisedáme, debatujeme a dovídáme se spoustu zajímavých věcí, které nám chyběli do skládačky jménem Laponsko. Minulé dny vandroval někde v tundře na hranicích s Norskem. Vypeklo ho ale počasí a divočina ho vyhnala zpět do civilizace. Teď se tady v kempu dává dohromady a někdy příští týden letí domů.

pátek 29. července 2011

Český rozhlas  

Český rozhlas ČRo2 Praha vysílá o prázdninách několikrát týdně půlhodinový pořad o cestování. 18. srpna 2011 by se mělo vysílat povídání o našich expedicích do Laponska. Takže si nezapomeňte v 8:30 naladit stanici Praha.