Vrátit kořist? Nemáme nárok

Codex Gigas, Královská
knihovna Stockholm,
A 148, fol. 290r,
první čtvrtina 13. století
Reproduction Ulf Lundin,
The Royal Library,
National Library of Sweden

Švédové během třicetileté války vzali jako válečnou kořist vzácná umělecká díla. O navrácení nejcennější knihy z Rudolfovy sbírky však nemůže být ani řeč.

„Nemůžeme se přetahovat o poklad 350 let po skončení třicetileté války,“ říká Ladislav Čepička z Vojenského historického ústavu. Na vrácení Ďáblovy bible Česko nemá právní nárok. Od roku 1904 totiž existuje takzvaná Haagská konvence na ochranu kulturního dědictví při ozbrojeném konfliktu, kterou Československo podepsalo v roce 1918.

„Haagská konvence byla přijata v roce 1904 několika státy. V podstatě měla za úkol zamezit krádežím uměleckých památek na území druhých států v případě válečných konfliktů,“ říká Ladislav Čepička. Konvence ukládá nedopustit zabírání movitých kulturních památek na území jiné smluvní strany, nýbrž při obsazení cizího území podporovat místní orgány v péči o kulturní dědictví.

Podpisem Haagské konvence se prostě udělala tlustá čára za minulostí. Co jsme si, to jsme si. Zbyněk Petráček na Neviditelném psu 24. září píše, že podle historika Ladislava Čepičky tato Haagská konvence „představuje jakousi restituční hranici pro krádeže uměleckých děl“. Zamýšlí se nad tím, je-li to spravedlivé, jak to, že švédské i napoleonské kořistnictví je amnestováno, ale mussoliniovské – nemluvě o sovětském a nacistickém – už ne? Tak už to u restitucí prostě chodí. Vždyť i český zákon hovoří o „zmírnění následků některých majetkových křivd“.

Přesto občas dojde k výjimkám. Řada rozvojových zemí třeba žádá po bývalých koloniálních velmocích zpět své památky a hodně věcí opravdu dostaly zpět. Například vzácné obelisky z doby faraonů Britové po několika desítkách let vrátili zpět do Egypta. Jednalo se ale o jejich dobrou vůli. O něčem podobném Švédové v případě artefaktů uloupených v českých zemích ale neuvažují.

Kdyby se vše bralo do důsledku, tak není technicky možné vrátit všechny ukořistěné památky na původní místo. To, že jsou umělecká díla roztroušena po celém světě, je podle odborníků svým způsobem dobře. „Má to i své pozitivní stránky. Mohou je obdivovat lidé na celém světě,“ upozorňuje historik architektury Zdeněk Lukeš.

Podle právníka Jaroslava Knota by v případě uplatnění nároku na vrácení kodexu bylo třeba posoudit, zda k jeho odvezení došlo před – nebo po uzavření vestfálského míru 24. října 1648. Ale ono není zcela jasné, kdy konvoj opustil Čechy. Pokud to Švédové stihli ještě za válečného stavu, jde o „legální“ válečnou kořist, bylo-li to později, dá se odvezení památek kvalifikovat jako loupež. Ovšem ani v tomto případě není návrat uměleckých a historických památek příliš reálný. Popravdě řečeno, on se o to ani nikdo zvlášť moc nesnaží. Popravdě řečeno, možná bylo i trochu „dobře“, že si Švédové řadu vzácností odvezli. Kdoví zda by se některé z nich neztratily v propadlišti věků, kdoví zda by je někdo někam nezašantročil. Známe své pappenheimské.

Určitá šance na to, že se alespoň některé umělecké památky přece jen dostanou zpět do Česka, existuje. Závisí to ovšem na nabídce volného trhu. „Zakoupit nazpátek umělecká díla mohou Češi od soukromých sběratelů,“ říká Zdeněk Lukeš.

Švédové získávali v našich zemích na konci třicetileté války velké množství uměleckých památek. Jednalo se obyčejně o obrazy, knihy, ale i stříbrné rakve Pernštejnů z Doubravníka. Na Pražském hradě se Švédové zaměřili hlavně na vzácné knihy. K nejcennějším patřila knihovna Rožmberků. Kromě hradních knihoven vyplenili i knihovny jezuitů u sv. Mikuláše a premonstrátů na Strahově. Také vyplenili fondy zámecké knihovny Dietrichsteinů z Mikulova a fondy z jezuitské knihovny v Olomouci.

Do rukou Švédů se tak dostala unikátní kolekce vzácných obrazů, soch a dalších uměleckých předmětů od autorů zvučných jmen, jako Leonarda da Vinciho, Rafaela, Tiziana, Corregia, Tintoretta, Rubense, Veroneseho, Caravaggia, Breughela, Cranacha, Dürera či Hieronyma Bosche.

V univerzitní knihovně ve švédském městě Uppsala je dosud opatrován tzv. Codex argentus, rukopis psaný stříbrným písmem na purpurovém pergamenu, pocházející z počátku 6. století, kterého se v Praze Švédové zmocnili.

Dalším velmi cenným dílem, které padlo do švédských rukou byla česky psaná Bible lobkovická z 15. století. Ta se vrátila na Moravu spolu s dalšími česky psanými rukopisy v roce 1878. Švédové v Praze také uloupili mnoho soch. Vidět je můžeme například v parku na zámku Drottningholm.

ms, zdroj: Bedřich Kratochvíl, LN, 19. září 2007