Vojta Válek: Zlato z Luttojoki

Bůh ví, co to tenkrát Jooniho napadlo. Snad se pobláznil. Jistě se poblázni, neboť jednoho rána na začátku léta – které ve Finsku přichází v červnu a končí v srpnu -, řekl otci a matce, že půjde hledat zlato na Luttojoki.

„Zlato?“ zasmušil se otec.

„Nač je ti zlato?“ zeptala se matka, která stloukala žluté máslo ve velké máselnici. „Tak.“

Jooni nacpal veliký tlumok ze sobí kůže jídlem a zimním šatstvem, uložil do něho sekeru, motyku, pilu a lopatu, podal rodičům a malé Maarit ruku a odešel.

Maarit, jediná dcera, která dosud byla doma, protože byla ještě příliš mladá, řekla po jeho odchodu, že již od té doby, co přišel naposledy z města, mluvil o zlatě. Ale nikdo ho neposlouchal než ona. Viděla, jak šel ke kováři, aby mu udělal motyku, lopatu, pilu a sekeru a v noci to nosil domů. Pobláznili ho tak, že ani nepožádal otce a matku o požehnání na tak dalekou cestu. Vždyť nikdo ve vesnici Kaamanen na břehu jezera Muðusjávri, plného pstruhů, ani neví, kudy se jde k té řece Lutto. Jistě se musí jít kolem celého jezera Inari, které je veliké jako moře, a pak už nikdo neví.

Otec Oolo při této řeči vyšel před dům a zahlédl syna, odcházejícího cestou podél jezera k lesům. Nu což, hoch neví, co je strach, protože neví, co je život. Pravda, umí přinést z lesa medvědí kůži a umí se proplést na malém voru, svázaném z hladkých kmenů, i takovou divočinou, jaká je nedaleko za vesnicí na Kaamasjoki, ale to všechno je doma, kde zná každý kámen ve vodě a každý strom v lese. V cizině už je jiná, hochu!

Jooni zmizel v lese, jehož kořeny sahaly až do jezera. Jako by umřel.

Cesta byla dlouhá, velmi dlouhá, ale dveře všech domů byly neustále otevřené jako všude tady v Loparsku, kde není blahobytu, a na všech stolech stály konvice s vřelou vodou a s čajem, pecny chleba a hromady máslových kuliček, kterých neubylo, vzal-li si je hladový pocestný. Každého večera shazoval Jooni tlumok, který byl den ze dne těžší, i když tu a tam ubyl kus uzeného sobího masa. Dlouho nikdo na cestě nevěděl, kde je Luttojoki. Teprve když Jooniho záda byla jediný velký bolák, ukázali mu lidé směr, kterým musí jít ještě mnoho dní. Nazítří opět naložil na bolavá záda tlumok a opíraje se o motyku dal se oním směrem.

„Luttojoki?“ říkali lidé s údivem, ale stále určitěji. „To je tímto směrem. Před lety tudy šel také jeden člověk na Luttojoki. Prý je tam zlato. Ano, je tam zlato, ale…“

Řeka, ve které je zlato, se klikatila tiše lesy, ale Jooni nespatřil na jejím písčitém dně zlatého prachu, jak mu říkali ve městě. S pohledem, upřeným ke dnu říčky, šel podél jejího mělkého koryta, až spatřil v jedné zátočině dřevěnou boudu. Její dveře byly vyvrácené a uvnitř pod nohami stolu a pod lůžkem rostl mech. Černé ohniště bylo chladné. Nedaleko domu byly zbytky koryta, kde rýžoval někdo kdysi dávno zlato. Ale Jooni byl rád, že mu neznámý ušetřil mnoho námahy.

Večer, když skončil práci na domě a na korytě, nabral hrst písku a propouštěl jej s vodou mezi prsty. Leč teprve po několikáté nalezl mezi pískem žluté zrníčko a uschoval je do koženého váčku. Teprve za několik dní mohl hodit první lopatu písku do koryta a dívat se, co se stalo. Nic. Zhola nic. Hodil dalších deset lopat do proudu a zazářily mu oči, když spatřil několik drobounkých zrnek zlata. Časně ráno líčil oka na zajíce a někdy spouštěl do řeky udici, často však byla oka prázdná a udice mrtvě ležela ve vodě. Tehdy zaháněl Jooni největší hlad žlutými, kyselými ostružinami. Pak se rozhodl jít pro chléb do nejbližší vesnice, která byla vzdálena celý den cesty. Váček se zlatými zrnky vzal s sebou. Leč člověk, který mu prodával tři veliké pecny černého chleba, nevzal zlata a raději mu dal chléb zadarmo, když viděl, že nemá peněz. A Joonimu se zdálo, že člověk se pokřižoval pravoslavným křížem, když odcházel. Sotva zašel za vesnici, zahryzl se do chleba a zapomněl na obchodníka.

A najednou přišla zima: Ani se neohlásila sněhem, který se na konci léta mísí do každodenních dešťů, přišla prostě jednoho rána strašlivou vánici, a než ses nadál, byl kraj pod sněhem. Jooni se podíval na svůj hubený váček, který nebyl ani z desetiny naplněn drobnými zrníčky. Hleděl na něj smutně a prozatím nevěděl, co si s ním počít, když ani kupec nevzal zlata za chleba. Však v bance si již budou vědět rady.

Teď je s rýžováním konec, pomyslil si, když zahlédl, že na řece se již tvoří ledová tř9šť, kterou zasypává sníh. Sněžnice nedají velkou námahu, vždyť jsou to jen dva silnější březové pruty, svázané konci k sobě, vypletené tenkým proutím – co se jich doma nadělal každé zimy pro celou rodinu! Matka je navlékala, když chodila v neděli ráno do kostela se sestrami, protože na lyžích se to jaksi nehodí. Každý člen rodiny měl své, a vydržely sotva přes zimu.

Bouře si dala tentokrát záležet. Celé tři dny a tři noci řádila, lámala stromy a vyvracela je z kořene, neboť země nebyla dost zmrzlá, aby udržela veliký náklad sněhu na větvích. Čtvrtého rána Jooni vyšel s tlumokem na zádech. Půl dne šel podél řeky a pak se dal lesem, obcházeje veliké vyvrácené stromy a prolézaje jejich padlými korunami. Noc nastala, aniž se přiblížil vesnici, kam chodil nakupovat potravu za sobí a liščí kůže. A noc v těchto lesích je pekelná. Musíš jít, jak se říká, po čichu, jedním směrem.

„Buď pochválen Bůh,“ řekl si Jooni, když spatřil ve sněhu stopy sněžnic. Asi byl, někdo na lovu a jistě není vesnice daleko, protože v této době se nikdo příliš daleko nevydá. A přidal do kroku, šlo se mu tak veseleji, jako by již nešel sám, ale ve dvou. Bylo mu teplo, třebas mu mrzl dech v chřípí: A hle! Již tu jsou dva, nu, cesta bude ještě veselejší. Ale pak již začínal ranec na zádech tížit, nohy umdlévaly a Jooni se musel občas zastavit u stromu, aby si odpočal a nabral nových sil. Vždyť to není maličkost jít celý den a dlouho do noci s takovým nákladem a cestou necestou!

Nepřipadá ti, hochu, tenhle strom jaksi známý? Neopíral ses oň již jednou? Tady jsi stál, vida, sněžnice ve sněhu… a což, chvilku se posadit, opřít se o tlumok, jen chviličku, je teplo a sotva taháš nohy.. Jak je sladké zavřít oči a vidět pomalý, červený tok, přelévající se ze strany na stranu, slyšet tiché, slastné šumění lesa, šplouchání bystřiny, narážející na kameny, někdo hraje na tahací harmoniku a dívka tiše, vzdáleně zpívá veselou písničku a týdnu:

V pondělí se lenošilo,
v úterý se pracovalo,
ve středu se zabil pes.
Ve čtvrtek se kůže stáhne,
v pátek sádlo vyškvaříme,
v sobotu se pivo vaří,
v neděli se slavnost strojí…
To je veselá písnička, tak veselá…

Přišli muži z vesnice, vzdálené co bys kamenem dohodil a přitáhli veliké sáně. Pravda, to je ten, co chodil občas nakupovat chléb, sýr a uzené maso a nabízel za to zprvu zlato a pak kožešiny. Letní kožešiny nejsou dobré a zlato – eh! Nač je ti zlato! Lepší je kousek pole, na němž můžeš pracovat a dívat se, jak to roste. Teď v zimě se nedá kopat hrob, motyka se od zmrzlé země odrazí, do jara ho pohřbíme ve sněhu, a až země změkne…

Lidové noviny 1940, 48, 55, str. 2, 1.2.

Autor Vojtěch Válek, narozen 26. 7. 1902 v Dřevčicích u Brandýsa nad Labem, zemřel 2. 3. 1983 v Plané u Mariánských Lázní. Pedagog, beletrista, autor divadelních her, novinář.