Lyžařský maraton za polárním kruhem

Typická grónská scenérie, foto Zdeněk Lyčka

Po některých sjezdech to dopadlo takhle…
foto Zdeněk Lyčka

Trať závodu byla označena praporky
foto Zdeněk Lyčka

Skis Off! – foto Zdeněk Lyčka

Stany pro dva nocležníky, foto Zdeněk Lyčka

Kuchyně a jídelna, foto Zdeněk Lyčka

Zdroj vody v kuchyňské podlaze
foto Zdeněk Lyčka

Zasloužená masáž na konci první a druhé
etapy závodu, foto ACR

Záchody v táboře, foto Zdeněk Lyčka

Ráno byla v táboře největší zima
foto Zdeněk Lyčka

Tábor z ptačí perspektivy, foto Zdeněk Lyčka

Standa v cíli jedné etapy, foto ACR

České trio v cíli závodu: S. Bartůšek, J. Čech
a Z. Lyčka, foto Martina Marenčoková

Říká se, že Arctic Circle Race v grónském Sisimiutu je jedním z nejtěžších, ale také nejkrásnějších lyžařských běžeckých závodů na světě. Jeho účastníci musí ve třech dnech urazit klasickým stylem 160 km, dvakrát přespat v extrémně chladných podmínkách ve stanech a spokojit se s jídlem, které si sami uvaří.

Zobrazení celé galerie fotografií

Nechtěl jsem nic ponechat náhodě, a tak jsem se do Grónska pečlivě připravoval. V lednu jsme s několika kamarády projeli na běžkách Beskydy, první březnovou neděli jsem absolvoval devadesátikilometrový Vasův běh ve Švédsku (letos už podvanácté) a koncem března jsme v sedmi lidech projeli od severu k jihu norský národní park Hardangerviddu. Arctic Circle Race, který se konal 9. – 11. dubna, jsem považoval za přirozené vyvrcholení své letošní lyžařské sezony. V době, kdy si lidé v Česku užívali nefalšovaného jara a chodili ve dvacetistupňovém vedru jen v tričku, ve stanovém táboře u Sisimiutu klesala v noci rtuť teploměru pod -20 °C. Ale jinak bylo po celé tři dny naprosto pohlednicové počasí – modrá obloha bez jediného mráčku a vítr maximálně 6 m/s.

Vše začalo v letadle

Na webových stránkách www.acr.gl jsem se pokusil najít případné další české účastníky, ale žádný seznam tam nebyl, pouze výsledky minulých ročníků. V letadle z Kodaně do Kangerlussuaqu jsem přemítal o tom, že budu na trati asi jediným Čechem, ale vtom jsem na vedlejším sedadle spatřil český pas a uslyšel někoho volat nějakého Standu. Základ českého týmu byl na světě: Stanislav Bartůšek, sportovní reportér České televize a pokořitel kanálu La Manche, Jiří Čech ze severní Moravy a já z Kodaně. Pod značkou CZE se později na startu objevil i Klaus Jeckel, který žije v Železné Rudě, ale umí česky jen pár slov. U mého jména pořadatelé naopak uvedli DEN, asi proto, že pracuji v Dánsku, odkud jsem také poslal přihlášku na ACR.

Sisimiut

Po mezipřistání na mezinárodním letišti v Kangerlussuaqu (Dlouhém fjordu) jsme pokračovali místním leteckým spojem do druhého největšího grónského města Sisimiutu, což ve volném překladu znamená „Lidé od liščích nor“. V dánské verzi se mu říká mnohem prozaičtěji Holsteinsborg. Pětapůltisícové město leží asi 40 km severně od severního polárního kruhu. Vyznačuje se charakteristickou horou „Babí hučka“ a velkým množstvím tažných psů, kteří dovedou v nejnevhodnější dobu (třeba v noci nebo brzy ráno) ztropit neuvěřitelně intenzivní koncert: skoro vůbec neštěkají, ale o to více vyjí.

V Sisimiutu byl před dvěma lety otevřen krásný, stylový Kulturní dům Taseralik (původně jméno ostrova v ústí Nordre Strømfjord severně od města, kde se v létě tradičně setkávali lidé ze severu s lidmi z jihu, aby spolu obchodovali). Ředitelka Taseraliku Arnajaraq Støvlbæková mi umožnila pronést powerpointovou informační přednášku o České republice a promítnout film Mateje Mináče „Síla lidskosti“ o záchraně 669 židovských dětí z nacisty okupovaného Československa v roce 1938. Film na publikum silně zapůsobil. V hledišti seděli nejen místní občané, ale také dva čeští studenti Martina a Martin, kteří tráví v Grónsku tři měsíce jako součást své dlouhodobé stáže na Dánské technické univerzitě (DTU) v Lyngby u Kodaně, hostující britský profesor na místní Technické vysoké škole a pár účastníků ACR.

Bezpečnostní opatření

Oficiální program letošního 14. ročníku ACR byl zahájen tradiční bohoslužbou v sisimiutském kostele, po níž se průvod vydal do budovy Technické univerzity, kde proběhlo povinné školení všech 101 přihlášených účastníků.

Všichni obdrželi základní pomůcky k přežití v drsné arktické zimě: tepelnou izolační fólii, oranžový pytel a píšťalku. Během jednoho z prvních ročníků ACR totiž sněhová bouře zabránila běžcům pokračovat v závodě a pořadatelé je shromáždili v dřevěném srubu, odkud je začali odvážet do Sisimiutu na motorových skútrech. Silný hluk a otřesy však uvolnily lavinu, která zasypala 17 účastníků. Skoro všechny se podařilo zachránit, až na italského lyžaře, kterého záchranáři vyhrabali příliš pozdě. Bezpečnostní opatření na ACR jsou od té doby jednou z priorit, což se projevilo i na letošním ročníku – kvůli nejistému ledu na jednom z okolních fjordů jsme byli nuceni ujet celých 160 km v nepříliš vzdáleném okolí Sisimiutu. O to více jsme si užili prudkého stoupání (na pár kilometrech z nuly do 600 metrů) a následných divokých sjezdů, které pro mnohé účastníky znamenaly zaručený pád a někdy i odřené tváře.

Na jednom místě byla dokonce cedule Skis Off! a pořadatelé kontrolovali její dodržování, jinak hrozilo vyloučení ze závodu. Mnohým účastníkům se však podařilo upadnout i s lyžemi v ruce…

Každý den byl také stanoven tzv. „point of no return“, tj. časová hranice, dokdy museli všichni účastníci projet stanoveným kontrolním bodem, jinak byli ze závodu vyloučeni. Jeden ze zakladatelů ACR Jan Sort mi k tomu řekl: „Než nám na trati zůstal ten Ital, měli jsme k závodníkům velký respekt a věřili jsme, že vědí, co činí. Ale pak nám došlo, že když je člověk zmrzlý a vyčerpaný a všude kolem zuří sněhová bouře, přestává se chovat soudně a musí nastoupit přísná pravidla.“ K povinnému vybavení, které se před závodem důsledně kontroluje, patří spací pytel do -30 °C a dobrá karimatka.

Jak málo stačí ke štěstí

Po více než 50 kilometrech neustálého stoupání a divokých sjezdů s minimálně pětikilogramovým batohem na zádech (což se každý den na startu kontroluje!) se těšíte na odpočinek. Na ACR máte po skončení první i druhé etapy nárok na patnáctiminutovou masáž ve stanovém táboře, ale pak už se musíte postarat o všechno sami.

Vyzvednete si spacák, karimatku a svůj batoh se suchým oblečením a jídlem, které vám do tábora přivezly motorové skútry či psí spřežení. Ve velkém vyhřívaném stanu se převlečete a dáte si sušit oblečení a boty, ve druhém velkém stanu si uvaříte večeři. Každý účastník má k dispozici vařič na tekutý líh a horkou a studenou vodu, která se nabírá dírou v „kuchyňské“ podlaze.

Stanový tábor stojí totiž na zamrzlém jezeře, což je nutné jednak kvůli dostatku vody na vaření, ale také kvůli bezpečnému uchycení stanů – v minulosti se několikrát stalo, že náhlá sněhová bouře stany utrhla a roznesla po širokém okolí. Stany jsou již v táboře připraveny a spí se v nich po dvou.

Záchody tvoří čtyři přenosné budky s horkým fukarem a mísou nad pevným igelitovým pytlem, který se pravidelně vyměňuje.

Nejhorší pocit je, že se tři dny nemáte kde umýt, v táboře jme měli ráno -22 °C a v noci šíleně vyli psi, kteří spali na sněhu kousek od tábora. Ne nadarmo byl každý stan vybaven čtyřmi špunty do uší…

Během druhé etapy se pořadatelům povedla bezprecedentní věc: Vedoucí skupinka závodníků byla tak rychlá, že se ocitla na první křižovatce ještě předtím, než tam dorazili místní kontroloři, a Sergej Spirin z Jekatěrinburgu v čele závodu zahnul doleva místo doprava. Po necelých dvou kilometrech se pořadatelům na skútrech podařilo vedoucí skupinku otočit do protisměru a my pomalejší jsme se na trati otočili taky a ušetřili si přitom pár kilometrů. Kromě tohoto malého faux pas byl závod organizačně dobře zajištěn, celá trať byla označena praporky a přibližně na každém desátém kilometru byla občerstvovací stanice s ovocnou šťávou, vodou, kousky čokolády a houskami. Závod má i svůj ekologický rozměr. Na občerstvovacích stanicích nezůstávají po závodnících haldy umělohmotných kelímků, jak je tomu zvykem na jiných dálkových závodech, neboť každý účastník pije ze svého vlastního hrnku, který si veze s sebou.

Letošní ročník ACR dokončilo 67 mužů a 17 žen ze 14 zemí (ČR, Dánsko/Grónsko, Finsko, Francie, Itálie, Lotyšsko, Německo, Norsko, Rakousko, Rusko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie) přičemž nejmladšímu závodníkovi bylo 13 let. Zvítězil Sergej Spirin z Jekatěrinburgu s celkovým časem 10:08:26.  Nejlepšími českými účastníky byli desátý Klaus Jeckel (12:03:47) a šestnáctý Jiří Čech (13:21:55), my dva se Standou jsme se spokojili s 52. a 60. místem (18:09:12 a 20:43:50). Mimo hlavní závod absolvovalo 10 účastníků zkrácenou verzi ACR 100 km.

Arctic Circle Race je největší akcí v Grónsku, která si klade velké organizační nároky, avšak vše probíhá na bázi neplacené dobrovolnosti a za účasti sponzorů. Organizátoři považují svoji účast za prestižní celonárodní záležitost. Vítěz nezískává žádnou finanční odměnu, pouze sponzorskou letenku Kodaň-Sisimiut a zpět na příští ročník ACR. Nehledě na počet ujetých kilometrů, obtížný terénní profil a všudypřítomnou a neutuchající zimu je absolvování ACR neskutečným zážitkem. Zamrzlé fjordy a jezera, zasněžené pláně i strmé skály na pozadí blankytně modré oblohy jsou nádhernou ukázkou panenské grónské přírody, kam se člověk rád vrací.

Zdeněk Lyčka, Kodaň, 18. dubna 2010