Na svatbu za přáteli do Dánska

V kostele před obřadem

Po skončení obřadu

Langeslund Kirke

Sál připravený na hostinu

Před odjezdem k fotografovi

Po čtyřech letech jsem se v letošním roce opět dostal do Dánska. Byl jsem pozván na svatbu svého přítele Fritze Pedersena, který je též členem Severské společnosti. Bral si za ženu Tinu Jensenovou. Chtěl bych se zde s čtenáři podělit o dojmy z této typické dánské venkovské svatby.

Vše vypuklo v jednu letošní říjnovou sobotu ve čtyři hodiny odpoledne v Langeslundkirke ve vesnici Arentsminde asi 25 kilometrů severozápadně od velkého města Aalborgu v severním Jutsku. Je to typická dánská vesnice s přízemními zděnými domky se zahrádkami, bydlí zde asi sedm stovek obyvatel, ale zemědělstvím se zabývá jen málo z nich. Jednotlivé zemědělské usedlosti totiž leží kolem vesnice obklopeny svými poli, tak jak je to typické v celém Dánsku.

Dánská svatba má některé zvyky odlišné od našich. Stále mnoho Dánů se žení a vdává v protestantských kostelech dánské národní církve, kde je obřad zdarma, zatímco na radnici se platí určitý poplatek.

Do kostela přišel jako první ženich se svým otcem a oba usedli na židle na pravé straně před oltářem. Do kostelních lavic usedli i svatební hosté a ostatní přihlížející. Přesně v šestnáct hodin se rozezněly zvony a čekalo se příchod nevěsty. Dorazila se svým otcem s desetiminutovým zpožděním a posadili se na židle po levé straně před oltářem. Pozdní příchod nevěsty je tradiční, na nevěstu se totiž musí čekat.

Pak nastal vlastní svatební obřad, který je v protestantské církvi značně jednodušší, než jsme si zvykli vídat u církve katolické. Snoubence oddávala místní farářka. Mezitím si otec nevěsty přesedl vpravo vedle otce ženicha a novomanželé po obřadu usedli vlevo. Pak všichni zazpívali několik slok náboženské písně. Na závěr svatebčané vyšli z kostela, kde na novomanžele házeli rýži pro štěstí. To je opět jeden z dánských zvyků. Po církevním obřadu odjeli novomanželé veteránským autem do Aalborgu k fotografovi a pozvaní hosté se odebrali do společenského domu, kde se navečer konala svatební hostina. Společenský dům Halvrimmen byl přestavěn z bývalé železniční stanice, která zde byla zrušena v roce 1970.

Na hostině bylo přítomno přes padesát osob. Na místě každého hosta byla panenka nebo panáček s jmenovkou hosta a každý dostal zvláštní papírový ubrousek s obrázkem snoubenců, s jejich jmény a datem svatby. Na zahájení byl přípitek sektem, jako předkrm byly podávány zapečeně plody moře. Hlavním jídlem byla vepřová pečeně s brambory a zeleninovou oblohou, desertem zmrzlinový dort.

Během večeře se zpívalo několik žertovných písni, zvláště složených pro novomanžele, dávajících rady pro svatební noc či pro společný život. V průběhu hostiny přišly ke slovu i další zvyky. Začnou-li hosté klepat příborem o talíře, musí si novomanželé stoupnout na židli a líbat se. Pokud ženich opustil své místo u stolu, všichni přítomní muži šli políbit nevěstu a naopak, pokud odešla nevěsta, všechny přítomné ženy šly políbit ženicha. Po hostině se stoly odsunuly ke straně a vytvořilo se místo pro tanec. Taneční část hostiny zahajují tradičně ženich s nevěstou, pak se muži chopili ženicha, sundali mu boty a ustřihli špičky obou ponožek. Ženich na to bývá připraven nalakováním nehtů na prstech u nohou nazeleno. Zatímco ženich přicházel o ponožky, ženy si odstřihávaly pro štěstí kousky z nevěstina závoje. Nakonec začali všichni přítomní tančit a bavit se až do třetí ranní hodiny.

Nezbývá mi než ještě jednou touto cestou poděkovat Fritzovi, že mne na svatbu pozval.

Ing. Vladislav Doležal, 1. prosince 1999