Tři otázky o monarchiích a českých monarchistech

Šéfredaktor tohoto portálu byl před rokem požádán Romanem, autorem blogu „Monarchie místo republiky“, o zodpovězení otázek na téma, které úzce souvisí s názvem Romanova blogu. Se zpožděním, nikoliv však neaktuálně, přebíráme tento rozhovor i na stránky Severských listů.

1. otázka

Švédský král Carl XVI. Gustaf

Dobrý den, pane Stanovský. Pokud se rozhlédnete především po Evropě, po státech, v jejichž čele stojí monarcha – a jsou monarchiemi, lze říci, v čem může být – ve srovnání s republikou – existence monarchie pro občany pozitivní a inspirativní, případně v čem negativní?

V Evropě je zhruba polovička států monarchiemi. Není to tedy tak zastaralý státní útvar, jak může leckdo myslet. Zdá se tedy, že pád rakousko-uherského mocnářství před necelým stoletím není zase tak progresivní čin, jak se to v našich zemích chápe. Já si osobně myslím, že spíš opak je pravdou.

Je také pravda, že si za to Habsburkové mohou sami. Kdyby se František Josef nechal korunovat za českého krále, třeba by se to všechno vyvrbilo jinak. Ale je pravda, že monarchie typu Rakousko–Uherska byla dost jiná, než ta dnešní norská, švédská či dánská.

Záměrně se nezmiňuji o těch ostatních, prostě sféra mého zájmu, coby šéfredaktora Severských listů, je právě na Severu. Nejsem odborník na politiku, na státní zřízení ani na monarchie. Takže můj názor berte jako můj názor. Severské monarchie jsou konstituční, tedy zemi nevládne pan král resp. paní královna, ale vláda a parlament má obdobnou funkci, jako u nás.

Přesto pro obyvatele těchto zemí znamená panovník výrazně více, než prezident pro nás. Je to především tím, že panovníka mají nadosmrti. Když tatík umře, převezme pomyslné žezlo a korunu syn nebo dcera. Prostě se té královské rodiny poddaní nikdy nezbaví. Musí se s tím smířit.

Zdá se, že jim to nikterak nevadí. Je tu i několik velkých pozitiv. Jednak se žádní politici nemohou hašteřit, kdože bude příští čtyři roky ten „nejdůležitější“ personou v zemi, a věnují se bohulibějším činnostem. A panovník má také svůj klid, nikdo mu o trůn neusiluje, nemá zapotřebí zajišťovat podezřelým způsobem budoucnost své rodině a tak se může věnovat svým poddaným. K dobrému zvyku patří o královské rodině všechno vědět (na rozdíl od našich politiků, kteří se všemožně snaží, aby se o nich vědělo co nejmíň).

Pokud bude monarcha slušný člověk (a Seveřané mají štěstí na slušné panovníky), tak je nezklame. A poddaní se mu odvděčí přízní. Severští panovníci se projevují civilním vystupováním, švédský pan král každoročně běhá Vasův závod na lyžích a jeho dyslektické problémy se s úsměvem veřejně propírají, aniž by mu to nějak uškodilo.

Norský pan král je prý skvělý jachtař, jeho syn běhá maraton v ulicích Osla a za ženu si vzal svobodnou matku, což se pánům poslancům v parlamentu moc nelíbilo, ale neoficiální referendum norských poddaných jejich názor změnilo.

Dánská královna Margrethe II

Dánský princ zase sloužil v arktických vojenských oddílech a přešel Grónsko na lyžích. A dánská paní královna je trošku avantgardní, hrávala divadlo, maluje a ilustruje dětské knížky, třebaže pod pseudonymem, ovšem notoricky známým.

Tohle všechno královskou rodinu přiblíží lidem, navíc patřilo a patří k dobrým mravům, že si severské princezny a princové vybírají partnery „z lidu“ a ne ze spřízněných šlechtických rodů. Jsou to takoví trochu civilní monarchové, partnerské vztahy, milostné avantýry, svatby a narození dětí patří tradičně k veřejným tajemstvím, je bedlivě sledováno a vítáno kolikrát stejně jako ve vlastní rodině. A jestliže vidím, jak švédská korunní princezna je u příležitosti své svatby nadšeně vítána Švédy na spanilé jízdě Stockholmem, vím, že jí opravdu rádi vidí a přejí jí to nejlepší, což se u našich politiků nedá očekávat ani náhodou. Navíc je to hezká, usměvavá, milá a vzdělaná dáma, která nemá zapotřebí si na nic hrát. A takoví jsou všichni.

2. otázka

Máte povědomí o existenci českých monarchistů a o tom, že existuje politická strana Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska) – a jak se díváte na možnost proměny České republiky na monarchii?

České monarchisty a jejich stranu Koruna Česká znám, ale myslím si, že v našich krajích se doba přežila a v našem politickém prostředí se toho království těžko dočkáme.

Zčásti jsem to napsal už v odpovědi na minulou otázku. A také je tu problém, kde toho krále vzít. Kníže Karel to odmítl (a myslím si, že by to byl bezvadný král, zvláště pak s jeho trochu sarkastickým chápáním světa – kde jinde by měli krále, který v rámci předvolební kampaně jezdí v růžovém obrněném transportéru).

Jedině tak sehnat krále někde jinde – Švédové také řešili před dvěma sty lety tento problém – a tak se zakladatelem dnešní dynastie stal francouzský maršálek šlechtic Jean–Baptiste Bernadotte… Moc by se mi to líbilo, bohužel si myslím, že tu není dostatek politické vůle – ani nějaká větší podpora u budoucích poddaných. Inu, nějak nám to veřejné mínění o králích ti Habsburkové pokazili.

Norský král Harald V. s manželkou Sonjou

3. otázka

Mohl byste, prosím, doporučit zájemci o dění ve Skandinávii nějakou zajímavou publikaci (knihu či knihy) nebo jiný informační zdroj (např. internetové stránky), která by člověka obohatila – a dala mu nahlédnout třeba i do problematiky fungování skandinávských monarchií?

Internetových stránek najdete spoustu, stačí se zeptat strýčka Googla na heslo monarchie. Nemám žádné oblíbené stránky, fakta a informace hledám většinou na oficiálních stránkách královských rodin, ale tam se o problematice jejich fungování moc nedozvíte.

Je však spousta všelijakých fandovských stránek, blogů (jako třeba tento, na jehož otázky odpovídám) aj. Jenom je třeba s přečtenými informacemi zacházet opatrně a fakta prověřovat jinde. Knížku vám nedoporučím žádnou, nevím o žádné. Určitě něco existuje, ale asi to bude spíš nějaká politologická literatura.

Děkuji Vám, pane Stanovský, za Váš čas i ochotu zodpovědět mé otázky.

Děkuji Vám za důvěru. Musím říct, že mě váš zájem potěšil, nepovažuji se však za bůhvíjakého odborníka. Myslím si však, že monarchie ve stylu severských států má něco do sebe a je to jistá cesta, jak vybřednout z dnešní bídy politiků. Ale jsou to jen mé pocity, jako takové je berte…

na blogu „Monarchie místo republiky“ publikováno 7. září 2010
převzato z blogu „Monarchie místo republiky“ s laskavým souhlasem autora

Z diskuse na monarchiemistorepubliky.blog.cz

• „A také je tu problém, kde toho krále vzít. Kníže Karel to odmítl…“ Nechci být nevrlý, ale co to kecá? Jaký kníže? Jak odmítl? Král je přece Habsburk, ne Schwarzenberg. To by mohl vědět.

Já bych byl trochu smířlivější. Pan Stanovský vyjádřil svůj názor, který se opíral především o zkušenosti se severskými monarchiemi. A odtud vyvěrá i jeho pochopení pro monarchistická zřízení. Půtek o tom, kdo má být v případě přeměny českých zemí v monarchii panovníkem se neúčastní, a tato problematika, dovolím si tvrdit, je mu vzdálená. Stran čtenářů, příslušníků Koruny české nebo „zavilých monarchistů“, bych se přimlouval za více dialogičtější přístup (oproti „zákopové válce“), neboť věřím, že jen ten může přinést vzájemné pochopení z další sympatizanty monarchismu. S přáním všeho dobrého, Roman.
Sorry, ale bylo to myšleno trochu jako nadsázka. První věta platí, druhou berte s nadhledem a trošku s nadhledem. Možná jsem měl napsat „nevím o (bývalém) šlechtici, který by to vzal“. Michael Stanovský

• Ale Habsburky tady (téměř) nikdo nechce…

Dobře, dobře, příště trochu uberu. Co se Habsburků týče, nevím, myslím, že by to ani nikdo jiný nevzal (ono to také není žádný med) a hledat někoho jiného v dnešní politice… umíte si to představit? Nakonec by na hradě skončil Gott :-) Český král je Habsburk, ať se to komu líbí nebo ne.

• Docela by mne zajímalo, jaké jsou priority českých monarchistů.

Podle mne je nejprve třeba občany získat pro ideu přeměny republiky v monarchii, a to, jak už tu v jednom komentáři na blogu psal jiný čtenář, napříč politickým spektrem: monarchistou může být sociální demokrat stejně jako Zelený nebo občanský demokrat… nemusí to být vázáno jen na příslušnost k politické straně Koruně České. A až po tomhle kroku se může nastolit otázka: jaká konkrétní osoba (pan či paní XYZ) má na takový trůn usednout. Podle mne, když se tyhle dva kroky dělají zároveň, tak to vede jen k hádkám a ne dialogu – a možné přívržence myšlenky monarchie to odradí. Nevím.

• První otázka, kterou většina lidí položí (většinou s trochou ironie) je „A kdo by byl král?“.

Jsou dvě roviny, buď ta první – krále máme a to dokonce v nepřerušené rodové linii, stačí jen potvrdit, změnit státní symboly a je vymalováno (dá se to zvládnout za týden).

A druhá – krále jsme ztratili vznikem republiky a v případě hypotetického vzniku království by bylo nutné nejprve sehnat vhodnou osobu na post krále. Koho a jakým způsobem to udělat, aby se do hry nevmísili nejrůznější politické a mocenské tlaky ale nikdo neví. Vzhledem k špatným politickým poměrům by z toho mohla vzniknout jedna velká fraška.

Možná by to nebyla taková tragédie. Podobný problém řešili v severských monarchiích také. Norského krále si v roce 1905 vzali z nenáviděného Dánska a zakladatel švédské barnadottské linie byl francouzský maršálek. A jací to jsou dnes patrioti a „severští“ panovníci… (pozn. red)

• Snad jen reakci na ty Habsburky…
Přátelé, uvědomte si, jak to vlastně s tím naším slovanstvím je. Naše zemička je někde na rozhraní německé říše a velkého ruského gosudarství na východě. Naštěstí trošku více na západě. (Ono ani s tím slovanstvím Rusů to nebude tak moc slavné – „Rus“ byl název švédského vikinského kmene, který např. založil Kyjevskou Rus). U nás máme díky blízkému Německu, zálibě šlechty vyrábět levobočky, ale třeba i díky Švédům z třicetileté války, geny tak pomíchané, že hovořit o čistém slovanství je trochu mimo mísu. I ta čeština byla zčásti uměle vzkříšená v době obrození, vždyť ten Dobrovský psal své dějiny německy, češtinou původně obrozenci příliš nevládli. Takže zapomeňme na Habsburky a bavme se spíš o šlechtě (když jsme na tom monarchistickém blogu). Ta je nositelem toho nadhledu a šlechtictví a morálních povinností, které v dnešní době tolik postrádám. Je mi šumafuk, jsou-li Schwarzenberkové česká, německá či hotentotská šlechta. Knížete Karla budu považovat vždy za Čecha, který tady na nás nikdy nezapomněl a snaží se pro naši republiku dělat opravdu hodně. Škodaže nechce „kandidovat“ na panovníka (aspoň ten prezident by z něj byl bezva). (Michael Stanovský)