Jak se sedí na bliznách

Devětatřicetiletý designér Hans Sandgren Jakobsen představuje čtvrtou generaci dánských návrhářů. Líbí se mu dřevo, fascinuje ho moře a nikdy by nechtěl udělat židli, na které se špatně sedí. Jako host Designbloku přivezl do Prahy svoji židli Gallery, navrženou pro jednu z galerií v Kodani. Židle ve Veletržním paláci vedle ní náhle vypadaly jako nosorožci vedle gazely.

Hans Sandgren Jakobsen (*1963)

Hans Jakobsen je průmyslový designér, absolvent Dánské školy designu v Kodani. Navrhuje nábytek pro dánské, americké, japonské, čínské a další zahraniční výrobce. Vystavoval v řadě zemí Evropy a v USA. Jeho návrhy byly oceněny mnoha prestižními cenami. Židle Gallery získala ocenění na veletrzích a výstavách ve Velké Británii, Švédsku, Německu a Japonsku. Host Designbloku 2002 v Praze pracuje především s tradičními materiály. Všechny jeho práce se vyznačují perfektním řemeslným provedením, založeným na kombinaci nejnovějších technologií opracování dřeva.

Ve vašich výtvorech je cítit ovlivnění Východem, hlavně Japonskem. Je to jen zdání?

Na studiích jsem dostal grant, který mi umožnil hodně cestovat. Pracoval jsem čtyři měsíce v designérském studiu v Japonsku. Potom jsem procestoval Spojené státy a poznával tamější náboženskou sektu shakerů. Její členové se živí obděláváním půdy a očekávají příchod Ježíše Krista na Zemi za neustálých trhavých pohybů.

Proč vás tolik zaujali právě shakeři?

Vyrábějí velice hezký nábytek. Jejich učení jim totiž velí dělat věci tak, aby vydržely sto let. A tak dělají nábytek rafinovaný a přitom jednoduchý, hodně podobný tomu, co se dělá v Japonsku a o co se snažíme v Dánsku. Japonci mají dánský nábytek rádi a hodně ho kupují. Líbí se jim naše jednoduchost.

Z čeho vyplývá?

Z funkčnosti. Shakeři říkají: „Krása spočívá v účelnosti.“ Věřím, že méně je vždycky více. Když osekáte dekorace a vše, co není nezbytné, dojdete k podstatě toho, co je to židle, stůl, zkrátka nábytek. Teprve potom je ten předmět internacionální. V Dánsku nás učili, že jednoduchost otevírá cestu k mnoha lidem.

Jaké to bylo pracovat v Číně?

V Číně mají spoustu problémů s nelegálními kopiemi. Napodobuje tam každý každého, a tak je těžké přijít s něčím opravdu novým. Čínský výrobce, který mě pozval, je o něco chytřejší než ti ostatní. Chtěl udělat kolekci výrobků, které budou jiné, než mají ostatní a dají se těžko napodobit. Kontaktoval tedy několik dánských designérů a já jsem byl první z těch, co s ním pracovali. Navrhuji pro něj už víc než tři roky a dělám nábytek určený převážně pro čínský domácí trh.

Je pro Číňany drahý?

Není levný. Výrobce se totiž snaží hodně inzerovat a dodat si tím novou identitu. Nábytek se ale přesto prodává.

Byl jste tam osobně. Jaké to bylo?

Čína je docela jiná, než na co jsme zvyklí v Dánsku. Mají docela jinou úroveň designu. Byli dlouho izolovaní, a tak nevědí nic o tom, co se dělalo ve světě v 60., 70. a 80. letech. Nedá se říct, že bychom začínali úplně od začátku, ale museli jsme vycházet z docela jiné úrovně než doma.

Byli kooperativní?

Ale ano. Mohl jsem dělat to, co jsem dělat chtěl. Výsledkem je opravdu skandinávský nábytek. Poslední dobou se snažíme najít nějaké detaily v čínské tradici, a pak vyvinout sérii, která by vycházela z moderního čínského života.

Když se dívám na vaše výrobky, mám pocit, že jsou lehké, a přitom by majiteli mohly dosloužit do konce života. Jenže současný trend vede spíš k věcem na jedno použití. Jaká je vaše filozofie, když vyvíjíte novou věc?

Nechci přidávat ke všemu nábytku, co už existuje, další kus, pokud nepřináším něco opravdu nového. Novou hodnotu, nový tvar, nový vynález. V Číně to bylo jinak, protože tam jsou věci na jiné úrovni. Ale v Evropě dělám nábytek proto, abych se pokusil posunout hranice chápání toho, co je to nábytek, a posunout možnosti v užití materiálů. Tak to se vás zeptám na váš kus nábytku, co vypadá jako jehelníček plný špendlíků. Myslím tu věc, o které americký recenzent napsal jako o „bláznivém nápadu pana Jakobsena“.

Myslíte Rockable a Unrockable? Houpací a Nehoupací?

Tak to jsou židle. Byl jsem pozván na soutěž nazvanou Až do krajnosti. Designéři a umělečtí truhláři ve dvojicích dostali blok dřeva a měli za úkol vytvořit cokoli, co se dá považovat za sedací kus nábytku. Všechny moje návrhy musí brát v potaz hledisko výrobce a obchodu. A tady jsem měl najednou šanci udělat čistě výstavní kus. Řekl jsem si, že to musí být něco úplně jiného, než co jsem dělal dosud. Nakonec vznikla židle inspirovaná možná bliznami květin, a možná nástrojem, kterým porodní báby poslouchají tep děťátka v matčině břiše. Mám dvě děti, takže vím, o čem je řeč.

Je to pohodlné?

No jistě! Trošku se to pohupuje… , moc příjemné. Ač jsem to nečekal, ta židle se uplatnila na trhu. Ročně se prodá tak padesát kusů. Špendlíky, blizny, lidový fonendoskop… Nejspíš snad byla vaše židle přece jen původně kyticí. Váš vztah k přírodě totiž čiší ze všeho, co vytváříte. Nepopírám, že pro mě příroda znamená strašně moc. Teď jsem opravdu šťastný člověk, protože se mi před dvěma lety podařilo přestěhovat na břeh moře. Žiji a pracuji s pohledem na věčně proměnlivou hladinu, na to, jak se mění nebe a odráží se ve vlnách. Je to nádhera, které se nikdy nenabažím.

Arne Jacobsen – křeslo „Vajíčko“

Jak vzniká vaše židle?

Doba před tím, než zasednu v ateliéru, je naplněná neklidem a hledáním. Vždycky se napřed porozhlédnu, co je na trhu k mání. Nevytvářím umělecké dílo, ale věc ke každodennímu používání. Snažím se mít oči otevřené. Začínám tím, že kopíruji díla jiných designérů, přidávám, ubírám. Snažím se najít vlastní výraz. Pak konečně přichází chvíle, kdy vím: S tímhle chci oslovit svět. Když dospěji do stádia, kdy mi můj výtvor nepřipomíná podobu žádného jiného nábytku, vím, že jsem došel k výslednému tvaru.

Je nábytek podle vašich návrhů v Dánsku rozšířený mezi běžné zákazníky?

Dnes už ano, i když trvalo dlouhých dvanáct let, než jsem prorazil. Patřím ke čtvrté generaci dánských návrhářů. Máme dlouhou a nepřerušenou tradici interiérového designu, kterou výrazně nenarušily ani obě války. Hlavně po druhé světové válce nastal boom, když velký a vlivný řetězec supermarketů vyzval přední designéry, aby vyvíjeli nábytek, který bude levný a dal by se prodávat v supermarketech. Máme i skvělého návrháře svítidel, jeho lampy jsou vidět doslova všude. To otevřelo obyčejným lidem oči pro design. Oni nejspíš nemyslí na design, ale potřebují prostě židli, a tak jdou do obchodního domu, a když tam nenajdou nevkus, nenásilně se kultivují. Záleží také na tom, co vnímáte jako dítě, co vidíte kolem sebe, jaké předměty chápete pod pojmem nábytek, domov. Část nenásilné vzdělávací práce dělá třeba IKEA, protože zaměstnává kvalitní návrháře. A mladí lidé tam nakupují, protože ve světě jsou věci z IKEI levné.

Zatím dokonce i většina bohatých Čechů, kteří by si mohli kupovat studiový nábytek, má domy plné ošklivých, nudných a procovských kusů. Proč je to tak a co s tím dělat?

Nemůžete přijít k člověku a vpálit mu: Vy máte špatný vkus. Říká se: Neexistuje špatný vkus. Je jen dobrý vkus, který je špatný. Změna vkusu v široké veřejnosti, to je proces na generace. Jeden islandský výrobce, pro kterého navrhuji nábytek, má takovou ideu, že by se s designem měly seznamovat už děti na základních školách. Myslím, že je to dobrý nápad. Děti si o tom mohou myslet, co chtějí, ale otevřelo by jim to oči a mysl k přijímání nových věcí.

Kdo v dějinách dánského designu je vám nejbližší?

Nemám zvláštní vzor, ale celé 20. století dánského designu mám v krvi. A podvědomě se snažím dělat to lépe než ti přede mnou. Starší generace dánských designérů pořád prodává spoustu nábytku.

Proč je tak těžké prorazit?

Protože myšlení lidí se mění jen pomalu. Běžný člověk se snaží kupovat to, co už zná, co se mu líbilo u jiných. K tomu, abyste šli a koupili něco odlišného, potřebujete trochu odvahy.

Máte nějakou vizi budoucího světa a nábytku v něm?

Myslím, že svět je čím dál složitější. A nábytek v takovém světě by měl sloužit k tomu, aby člověk doma relaxoval a dobíjel baterky. Měl by být dobře navržený, jednoduchý, funkční, pohodlný.

Setkal jste se v minulosti s českým designem?

Jediné české jméno z oboru, které znám, je Bořek Šípek. Ale to je spíš umělec než designér. Viděl jsem jeho obchod Arzenal a věci v něm. Ale jeho nábytek, to jsou spíš umělecká díla než předměty, které si lidé koupí domů ke každodennímu užívání.

Designér a umělec. Jaké pnutí mezi těmito póly cítíte?

Jako umělec můžete mít skvělé nápady, ale pak vede dlouhá, třeba i několikaletá cesta k výrobci a do obchodu. A na té cestě jsou kompromisy v dialogu s těmi, kdo vědí, co má na trhu šanci. Já jsem na ně připraven. Nejtěžší je potom na trhu se udržet.

Daří se vám to?

Ano, ale není to lehké. Rok od roku je to těžší.

Který z vašich návrhů byl nejúspěšnější?

Židle Gallery a zástěna z lepenkových a hliníkových trubek. A potom kancelářský nábytek.

Byla to pro vás výhoda, že jste přišel na designérskou školu jako vyučený umělecký truhlář?

Byla a je to výhoda dodnes. Když si umíte vyrobit vlastní židli, můžete výrobci a jeho námitkám vzít vítr z plachet. Dodnes si musím vznikající kus nábytku osahat, říznout si do něj. Nikdy bych nemohl vyvíjet věci na počítači. Jsou přece tak malé, že nestojí za to navrhovat je virtuálně. A navíc, musím si na tu židli napřed sednout, než ji pustím do světa. Nikdy bych nechtěl být autorem židle, na které se špatně sedí.

„Svět je čím dál složitější. A nábytek v takovém světě by měl sloužit k tomu, aby člověk doma relaxoval a dobíjel baterky.“

Naďa Klevisová, HN, 25. října 2002