Grieg a Dvořák

Antonín Dvořák

Edvard Grieg
kresby Jiřina Lockerová

Na jaře roku 2000 se opět osvědčila pravda ve rčení: "Nikdy neříkej nikdy." Dočkali se totiž ti, kteří už jen v koutku srdce doufali, že bude vyplněno jedno z bílých míst dluhů české kultury. Ne, nemám v této chvíli na mysli pomníkovou Odysseu Antonína Dvořáka, ale docela skromnou a tím víc potřebnou výstavu o životě a díle norského skladatele Edvarda Griega. Bylo dost logické, že souputníkovi Antonína Dvořáka poskytlo své vlídné pohostinství právě Národní muzeum v Praze se svou kompetencí hudebních oddělení. Muzeum Edvarda Griega v Bergenu-trolldhaugenu (v překladu Vršek obývaný trolly), vybudované na místě, kde žil posledních 22 let Edvard Grieg, dalo svou bohatou expozicí ne jen nahlédnout do života skladatele, ale také možnost k rozvažování na téma Grieg-Dvořák.

Bylo by samozřejmě lákavé zprostředkovat imaginaci vztahů dvou velikánů evropského hudebního světa, pomocí citací ze známého článku Edvarda Griega o Antonínu Dvořákovi, publikovaném v norských novinách po zprávě o smrti Antonína Dvořáka. Rád bych však posunul pozornost kousek jinam, než jsou jen slavnostní svědecké výpovědi.

Pohleďme třeba jen na to jak je to možné, že oba skladatelé, příslušnici stejné umělecké školy, ovládající perfektní uvolňování formy s individualizací tvarování melodie, harmonie a způsobu instrumentace, se tak hluboce rozchází v šířce díla.

Zatímco Dvořákovo dílo obsahu je všechny hudební okruhy své doby, Griegovo dílo se skládá z 99 procent z krátkých děl. Griegovi životopisci se spokojují s poukazováním na Griegovo chatrné zdraví, jež mu nedalo příliš sil pro velké hudební koncepce. Romantičtí životopisci hledají původ chatrného zdraví v pokusech malého Edvarda vyhnout se pobytu ve škole postáváním pod okapy bergenských domů. Dokonalé promáčení žáčka vyvolávalo nejen kašel, ale i útrpnost učitelů, kteří ho hned posílali do péče domů.

Někdy také bývá vysvětlován Griegův omezený kompoziční záběr nedostatkem poptávky v Norsku po větších hudebních formových druzích. K tomu jen tuto poznámku:

V korespondenci mezi Edvardem Griegem a norským spisovatelem Bjørnsonem je možné vysledovat dlouhou stopu snahy obou dokončit větší dílo založené na textu norské ságy, ale zůstalo jen málo ze zamyšleného.

Proč?

Vysvětlení je možné nalézt právě v prozaickém rozdílu mezi Griegem a Dvořákem. Edvard Grieg – jak sám říkal – bydlel v cestovním kufru (ten je vystavován v jeho muzeu jako patřičný dokument) většinu roku byl na koncertním turné. Nejdříve sám hrál na klavír vlastní kompozice a v posledních letech svého života pak už jen dirigoval.

V té souvislosti lze připomenout známou korespondenci mezi Griegem a Mojmírem Urbánkem v Praze. Kolik let jen to trvalo, než se Urbánkovi podařilo získat Griega na koncert do Prahy. Edvard Grieg neměl prostě čas. V případě Prahy však šlo ovšem také trochu o ohledy k německé části obyvatel, neboť v jednom z dopisů se Grieg zmiňuje, že by nerad se stal objektem využitým v národnostních šarvátkách v Čechách.

Griegovým osudem se stala to, co je dnes snem slavných hvězd podií popu: jeho nakladatelský dům Peters ucítil správně odkud vítr vane po prvním úspěchu klavírních kousků Edvarda Griega a pak už ho honil – jako správný manager – po světě, protože publikum chce ne jen slyšet svého autora, chce si ho také očima ohmatat.

To takový Dvořák to měl přece jen snadnější s časem k práci a nakonec nezabralo mu pak ani tolik času přemýšleni, co s penězma. Grieg, který rozdíl od Antonína Dvořáka, v USA nikdy nebyl, byl zde více vydáván. Na jedno vydání Dvořáka zde připadlo osm Griegových.

Edvard Grieg si samozřejmě mohl také spravedlivě povzdychnout nad tím jak ulehčuje Dvořákovi cestu k velkým útvarům hudebním tradice a prostředí. Bergen, a vůbec Norsko, se svým omezeným počtem obyvatel a s přidušeným hospodářským rozvojem, mohly jen se závisti přihlížet kulturní a ekonomické explozi ve Střední Evropě v té době.

Slova Edvarda Griega o tom, že český a norský charakter mají k sobě obzvláště blízko, jistě neubírá nic na pravdivosti chuti poznání, že cesty k výsluní skIadateIskému bývají různé.

Odhlédneme-li od často opakovaného zaklínadla respektu Grie9a a Dvořáka ke skladateli Brahmsovi a k jeho přátelské patronaci nad je jich skladatelskou inauguraci ve světě, vedou kole je tvůrčího uznání českého a norského skladatele ne jen různými stanicemi, ale především v různém jízdním řádu. Tak například, když holandský přítel Julius Roentgen popíše Griegovi hudební nebe v Anglii v roce 1886: "… Dvořák je nyní zde nejpopulárnějším skladatelem a Londýn zachvátila dvořákovská horečka… ", Grieg pochopí, že zmeškal vlak a obrátí se hned na správnou adresu. Napíše Wilemíně Nerudové. Brněnská rodačka, houslistka je jíž jméno bylo v té době ještě vyslovováno jedním dechem s těmi, kdož prošli branou do nebeské slávy, už jednou pomohla Griegovi na počátku jeho skladatelské kariéry, když neváhala přednést první houslovou sonátu mladičkého skladatele. Tehdy byla ještě provdána za švédského skladatele a dirigenta Ludviga Normanna a jejím domovem byla, stejně jako Griegovým, Skandinávie. V době zájmu Edvarda Griega o Anglii, Nerudová už změnila s novým manželem adresu i kmenová podia. Nerudová se přestěhovala do Anglie za svým novým životním druhem lordem Hallé, která svůj šlechtický titul získal za své zásluhy o anglický hudební život.

Lady Hallé Nerudová byla správným adresátem pro Griegův dopis. Nejen stále ještě zářila na podiích, ale jméno Hallé otevíralo cestu do koncertních sálů i pro Edvarda Griega. Nerudová- Hallé reagovala pozitivně na Griegův dopis a tak zanedlouho, v letech 1888- 89, zaplavovala Anglii nová horečka, tentokrát griegovská.

Griegův vlak pak – i přes částečné zpoždění – dojel v Anglii do stejné stanice jako Dvořákův: čtyři roky po jmenováni Dvořáka čestným doktorem na univerzitě v Cambridge v roce 1890 se dostává stejné hodnosti i Griegovi.

Stojí zato se pozastavit ještě u jednoho zjevného rozdílu v celkovém pohledu na životní tvorbu Antonína Dvořáka a Edvarda Griega. Nedávno vydaná práce bývalé profesorky na univerzitě v Lipsku Helly Brockové uvádí pozornou na téma tvorby, která stejně jako u převážné většiny skladatelů je vzácnou květinou. Pod trochu zavádějícím názvem "Grieg jako spisovatel" profesorka Hella Brocková shromáždila Griegovy různorodé texty od náčrtu k vlastnímu životopisu až k citově mimořádné laděnému rozsáhlému textu hro norský tisk o Antonínu Dvořákovi. Publikace má pro Čechy jednu obzvláštní zajímavost tím, že Grieg jako publicista je jde představován symbolicky svým zvláštním vztahem k české hudbě, když v první kapitole pod názvem Můj první úspěch popisuje Grieg jak mu stouplo sebevědomí po pochvale, kterou získal ve škole od svého učitele hudby Jana Šedivého, podkarlštejnského rodáka zatoulaného do Bergenu. V poslední kapitole pak je již zmíněný, rozsáhlý text, který poskytl Grieg norskému tisku po zprávě o úmrtí Antonína Dvořáka.

Dvousetstránková publikace – aniž by to bylo původní ideou autorky – odhaluje další stránku rozdílu mezi Dvořákem a Griegem: zatímco i pro velmi snaživého historika by bylo nelehké, ne-li nemožné, spleskat dohromady publikaci s textovým míněním Antonína Dvořáka, u Edvarda Gríega je však mocné, schnout i do rozsáhlé příhrádky skladatele psavce. Sféra tvorby českého skladatele byla vyhrazena pro jinou oblast tvorby než jsou texty. Pro ty, které to za jímá je ovšem nutné říci, že historik, stejně i jako současníci Griegovi, jsou vděční také za slova, jež Grieg za sebou zanechal.

Nakonec autentická slova citovaná z dopisu Edvarda Griega z roku 1903 příteli Františkovi Bayerovi: "Milý Frantsi, o mém úspěchu v Praze jsi už dostal zprávu. Ano, je to neuvěřitelné. Já tomu vůbec nerozumím. Je přece ve světě takové velké množství daleko významnějších tvůrců než jsem já, a těm se nedostane zdaleka tolik sympatického ohlasu jako mně. Po pravdě řečeno: krčím se následkem toho k zemi, a slibuju, že budu dělat vše, abych si tuhle úctu zasloužil…

Na koncerty v Praze jsem měl u klavíru jednu malou čarodějnici na koštěti. Jmenuje se Teresita Carreno Tagliapietra a je dcerou Madame Carrenos z prvého manželství. Ta ti jede na klavíru jak geniální divoká kočka s nábojem obrovského talentu. A ve všem poetická náplň. To samé nelze říci o její matce, navzdory jejím úchvatným interpretacím.

Na koncerty v Praze účinkovala také jedna malá zpěvačka. Jmenovala se Magda Dvořáková a je dcerou skladatele Dvořáka. Zpívala s temperamentem, ale… česky, a to pro mne znělo trosku cize a po chvíli jsem v duchu vzdychal. Ovšem, zažil jsem pěkné setkání s Dvořákem. Je to, mírně řečeno, zvláštní člověk, ale nemohu si stěžovat, na mni byl laskavý – elskeverdig var han."

Ladislav Řezníček, 27. září 2000