Islandská filharmonie skvěle zakoncertovala v newyorské Carnegie Hall

Devátého října v osm hodin večer se mi splnil jeden z mých snů. Poslechl jsem si islandskou klasickou hudbu. Stalo se tak při druhém newyorském koncertě islandské filharmonie ve slavné Carnegie Hall, který jsem měl to štěstí shlédnout. Trochu jsem se obával, že v den představení již nebudou mít lístky, resp. lístky v rozumné cenové relaci, protože vím že, na Karla Gotta byla Carnegie Hall vyprodána již týden před akcí, lépe řečeno koupitelné lístky stály čtyřicet pět dolarů, avšak obávaval jsem se zbytečně. Těsně před představením ještě měli ty nejlevnější za patnáct dolarů. A zdaleka nebylo vyprodáno.

Islandský symfonický orchestr pod vedením amerického dirigenta Rica Saccaniho zahrál celkem tři díla, z čehož to první sklidilo pravděpodobně největší aplaus. Jednalo se o světovou premiéru nekonvenční skladby Icerapp 2000, jejíž autorem je Atli Heimir Sveinsson, současný islandský skladatel "klasické" hudby.

I bez znalosti programu se dalo očekávat co se zde bude asi hrát. Na první pohled muselo každého člověka upoutat patero druhu bubnů, tympánu, činelů a i klasické bicí pro normální jazz či rock. Také tolik kontrabasů a žesťů (div ne saxofonů) najednou se nevidí tak běžné. Zkrátka ta první skladba byla naprosto skvělá, vtipná, melodická a i rytmem zajímavá. A jak by také ne, Sveinsson se inspiroval starým islandským rímurem, tedy: 1-2-3-4, 1-2-3, 1-2-3-4, 1-2.

Ve skladbě bylo několik klasických jazzových pasáží, symfonici sami zpívali, tleskali a klepali a dirigent to vše vášnivě řídil až téměř tančil, někdy i na jedné noze. Taková ryze islandská postmoderní bombička do jinak jistě konzervativní Carnegie Hall.

Další dvě, mnohem delší skladby, Koncert pro violu a orchestr D mol od Rusá Kacaturiana a 1. symfonie E mol od finského skladatele Jeana Sibelia, již zas tak oslnivé nebyly. Tedy alespoň pro mne, hudebního laika. Od této chvíle se jednalo o kvalitní koncert klasické hudby (výraz "vážná hudba" nerad používám, protože i tato klasika může být veselá a hravá). Ještě snad dodat že tu violu v Kacaturianove koncertě si zahrála Islanďanka Judith Ingolfssonová.

Koncert mne zklamal v tom smyslu, že jsem očekával více islandské hudby, která mi doposavad kromě Björk zůstává ukryta. Ale Icerapp 2000 se mi líbil hodně, doufám že podobně pocity budu mít i z ostatní islandské hudby.

Martin Benda pro Severské listy, 9. října 2000