Švédská melancholie – Andreas Johnson v Praze

Švédové neskrývají pýchu na nekorodující auta či dravé hokejisty, ale ani na dobrou a ve světě úspěšnou pop-music. Stačí si zanotovat Abbu, Roxette nebo The Cardigans.

Poslední vylíhlou hvězdičkou je zpěvák a kytarista Andreas Johnson. Ten se koncem prosince zastavil na propagačním koncertě v Praze, když v uličkách metropole již pár měsíců předtím natočil video k jemné skladbě The Games We Play.

Pochází ze zajímavé desky, pro kterou zvolil německý název Liebling (Miláček). "Liebling není jen krásné slovo, ale také dobře vypadá na tričku," vysvětluje s úsměvem devětadvacetiletý Johnson, který jinak texty napustil angličtinou a německy prý příliš dobře nevládne, i když několik let prožil v Berlíně a v Rakousku. Johnson je vůbec světoběžník, zdá se, že nejdůležitějším přístavem pro něj byl New York. Právě tam začal skládat písničky na desku. "Mému kytaristovi a producentu Kvintovi jsem na záznamník nahrál více písniček, než jsem s ním snad vůbec kdy prohodil slov," směje se. Písničku prý píše jedním tahem. "Hotová je za patnáct minut. Mám pocit, že tak se do písně dostane co nejvíce emocí. Desku jsem měl napsanou za dvě hodiny."

Album Liebling ovšem nepůsobí jako rychlokvaška. Je to deska pocitových textů a častých hudebních přesahů – od melodické čistoty a svižnosti ranných Beatles, přes skřípající Velvet Underground, psychedelii a popuštěnou fantazii roztodivných kytarových zvuků po jazzové vsuvky (podmanivá Should Have Been Me) a bublající elektronické součástky ze současné taneční hudby. Měkkost a poddajnost se střídá s rockovou tvrdostí. Zůstává zpěvákův nakřáplý a spíše odevzdaný než vzdorovitý hlas a závoj melancholie, který jako by překrýval celé album. Johnson přikyvuje a odhaluje jádro svého smutnění: "Vypil jsem hodně vodky."

Jaroslav Rudiš, Právo, 14. ledna 2000