Göteborská opera se Cestou do Remeše zastavila v Praze

budova opery v Göteborgu

V době letošního hudebního festivalu Pražské jaro se v Národním divadle představí jeden z výjimečných uměleckých souborů, Göteborská opera. Jako jeden z mála operních souborů má takový potenciál v obsazení, že mohl nastudovat téměř zapomenutou Rossiniho operu Cesta do Remeše. Rozpis rolí tohoto díla předepisuje 18 postav, tak silný soubor není ve světě obvyklý.

Cesta do Remeše

Opera vznikla v roce 1824 účelově k oslavám korunovace francouzského krále Karla X. Tehdy se dočkala jen čtyř repríz a autor sám ji stáhl z repertoáru. Rossini věděl, že napsal dílo jen příležitostné, a proto velkou část hudby použil v další ze svých oper, v komedii Hrabě Ory. Přesto se však Cesta do Remeše, v rekonstruované verzi, neboť úplný originál se nedochoval, opera dočkala svého novodobého provedení na Rossiniho festivalu v Pesaru v roce 1984; inscenaci provedl Luca Ronconi a dirigentem byl Claudio Abbado. Když byl konečně v roce 1990 znovu nalezen závěrečný sbor, mohla opera, díky kvalitě své hudby a svému provokativně nezvyklému tvaru zahájit své vítězné tažení po světových operních scénách lákajíc k novým výkladům a úpravám.

 


foto archiv ND

Göteborská opera ji uvedla po roční práci v premiéře 11. 5. 1997. Dočkala se 11 vyprodaných repríz z celkem 18 představení v roce uvedení. Dosud bylo úspěšně provedeno na 30 repríz.

Děj opery se odehrává roku 1825 v Plombiéres les Bains, malém francouzském lázeňském městečku, asi 400 kilometrů od Remeše. Význační lidé z vyšších společenských tříd z celé Evropy se tu setkali v hotelu U zlaté lilie, aby společně pokračovali do Remeše na oslavu korunovace krále Karla X. Pro nedostatek koní však nemohou cestovat dál a musí zůstat v hotelu, kde se počnou odehrávat nejen různá milostná dobrodružství, ale i souboje. Ve chvíli, kdy přijde zpráva, že slavnosti budou pokračovat v Paříži, hosté se rozhodnou uspořádat pořádnou oslavu na rozloučenou: každý zazpívá podle svých národních zvyklostí.

Je to skutečně komická opera – absurdita je obsažena v muzice i historce, která dává využít komických situací s inteligentním humorem. Inteligentní komika je kombinována s ekvilibristickými zpěvnými party sólistů a ohromnými sbory. Italsky zpívané libreto je na domovské scéně doplněno švédskými titulky. Její celý název zní Cesta do Remeše aneb Hostinec U zlaté lilie. Libreto napsal Luigi Balocchi, básník a ředitel Italského divadla v Paříži, na motivy románu "Corrine" od Madame de Staël z roku 1807. Jde o Rossiniho poslední italskou operu a zároveň první, kterou napsal za svého tzv. pařížského období. Její vznik byl ryze účelový (korunovace krále) a poprvé byla provedena v pařížském Italském divadle 19. června 1825. Přestože byla psána "na tělo" nejlepším zpěvákům své doby (roli Corinny zpívala populární Giuditta Pasta) a pompu díla ještě násobily výpravné kostýmy, nádherná scéna a balet se 40 tanečníky, setkala se u obecenstva jen s průměrným ohlasem. Libreto mělo málo dramatického děje a bylo svázáno s konkrétní událostí, pro niž vzniklo. V Praze byla opera představena v režijním nastudování Davida Radoka pod taktovkou Kjelba Ingelbretsena. Scénu vytvořil Lars Alee Thessmarin a kostýmy Ann Mari Antila. Na to všechno a choreografii podle Håkona Mayera řídí osvětlení Joakim Brink.

Göteborská opera

Domovská scéna souboru, který ve dnech 28. a 29. května hostoval v naší "Zlaté kapličce", je jednou z nejmodernějších operních budov světa. Základní kámen byl položen 3. 6. 1991 a první představení bylo už 1. 10. 1994. Místo na břehu řeky motivovalo architekta k tomu, že zvolil siluetu lodi. Ostatně i foyer je v loďařském stylu.

Hlediště pojme 1 305 diváků, z toho v parteru 750. Hlavní jeviště o rozloze 475 m² je vybaveno čtyřmi hydraulicky ovládanými pódii. Kromě toho je v budově Malá scéna s hledištěm. Orchestřiště má kapacitu až 100 hudebníků. Pro návštěvníky je k dispozici restaurace s výhledem na řeku, kavárna a pět barů.

Soubor opery zaměstnává 500 lidí včetně 87 členů orchestru, 45 sboristů, stejně početného baletního souboru a asi 20 sólistů.

V bezprostřední blízkosti budovy jsou sochy současných tvůrců. Na náměstí Justi Björlinga je fontána "Jaro" od Nora Bårda Breivika, který se inspiroval právě Björlingovou tvorbou. Kromě této skulptury je zde ocelová skulptura ve tvaru perlorodky a u vchodu do Opery osmimetrová socha Venušino tajemství.

Na interiéru balkonů se podíleli výtvarníci Britt Marie Hausson 29 tkanými dekoracemi a Lotte Pile 48 výtvarnými díly souhrnně nazvanými "Zlatá křídla". Vstupní halu navrhl Martti Aihem a další výtvarná díla nesou signaturu Lenny Clarhällena.

Opera je pýchou města a jeho obyvatel. Mnozí na její stavbu přispěli a jsou zvěčněni na "Stěně dárců" u vchodu do Malé scény, kterou výtvarně ztvárnil Kjell Sjögren. Je tam více než 200 jmen, mezi nimiž vynikají společnosti Přístav Göteborg, SKF, Stena, Vattenfall a Volvo.

David Radok, režisér

David Radok se narodil roku 1954 v Praze, roku 1968 odešel s rodiči do Švédska; je synem režiséra Alfréda Radoka. Během studia na gymnáziu statoval ve Velkém divadle v Göteborgu. Později tu pracoval jako kustod orchestru, stavěč dekorací a od roku 1977 jako asistent režiséra. Jako režisér debutoval roku 1980 na malé scéně Velkého divadla Menottiho operou Medium. V průběhu dalších let byl činný ve Velkém divadle, na podzim roku 1996 se stal prvním režisérem Nového divadla (Göteborg). Dále pracoval v Královském divadle v Kodani a Stockholmu, v Norské národní opeře (Oslo) aj. Na svém kontě má asi 40 režijních prací, zahrnujících díla od raného baroka až po současnost (např. H. Purcell – Dido a Aeneas, Ch. W. Gluck – Ifigenie na Tauridě, W. A. Mozart – Únos ze serailu, Kouzelná flétna, Don Giovanni, G. Rossini – Cesta do Remeše, G. Verdi – Macbeth, Rigoletto, La Traviata, G. Puccini – Bohéma, Ch. Gounod – Romeo a Julie, L. Janáček – Z mrtvého domu, Její pastorkyňa, I. Stravinskij – Život prostopášníka, D. Šostakovič – Lady Macbeth Mcenského újezdu, B. Britten – Peter Grimes, Zneuctění Lukrécie, B. Bartók – Modrovousův hrad, A. Berg – Vojcek). V Göteborgu režíroval i několik činoherních představení, např. Euripidovy Trójanky a Bulgakovova Moliéra. V Praze se zapsal do historie úspěšným přestavením Dona Giovanniho při otevření rekonstruované budovy Stavovského divadla v prosinci roku 1991. V současné době připravuje pro Národní divadlo premiéru opery Dmitrije Šostakoviče Lady Macbeth Mcenského újezdu plánovanou na únor roku 2000.

Kjell Ingebretsen, dirigent

Kjel Ingebretsen nastoupil jako šéf opery v Göteborgu roku 1996 a Cesta do Remeše byla jeho prvním dirigentským počinem v této funkci. Narodil se v Norsku, hudební vzdělání získal na Vysoké hudební škole v Oslu. Do Švédska jej přivedlo tříměsíční stipendium na Vysoké hudební škole ve Stockholmu. V tomto městě působil od roku 1969 jako dirigent Královského divadla, kde později získal i titul dvorního kapelníka. Tehdy provedl mnoho děl z původní švédské tvorby, naposledy opery Daniela Börtze Backanterna v režii Ingmara Bergmana a Snovou hru Ingvara Lidholma, kterou režíroval Götz Friedrich. Od roku 1988 vyučuje dirigování na stockholmské Vysoké hudební škole.

Vojtěch Spurný, poradce

Vojtěch Spurný je dirigentem a pomocným režisérem Národního divadla v Praze. Spolupracoval s Davidem Radokem na nové inscenaci Mozartových oper Don Giovanni a Kouzelná flétna, které také přeložil. Je autorem několika televizních pořadů a řídí vlastní Barokní soubor.

Na inscenaci Cesta do Remeše spolu s Rut Pergament, pianistkou a harfistkou Göteborské opery pomáhal dirigentu Kjellu Ingebretsenovi. Rovněž přeložil libreto do češtiny. Letos na jaře debutoval jako dirigent v Rossiniho Turkovi v Itálii v pražské Státní opeře.

Město Plombiéres les Bains

Místo děje opery je existující malé, městečko asi 2 000 obyvatel zhruba 300 km od Remeše. Je proslaveno lázněmi, které byly známy již 200 let před Kristem. Minerální prameny dávají 70 C horkou vodu obsahující síru, uhličitan sodný, sírany a fluoridy a radioaktivní minerály. Léčí se zde deprese, revmatismus, střevní poruchy a hemeroidy. Eroze a plíseň v budovách způsobená vlhkým vzduchem přispívá k atmosféře zašlých časů a dekadence.

Pavel Dobrovský, 29. května 1999