Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Edvard Hoem: Příběh matky a otce

Ukázka

„Mami, miluješ tátu?“ zeptal jsem se matky jednou v hlubokém dětství. Byl zimní večer a zůstali jsme spolu sami v kuchyni u nás na statku na západním pobřeží Norska. Stěny kuchyně jsme měli natřené na modro, nástropní lampa svítila, za oknem byla tma. Matka rachotila nádobím, sklízela po večeři. Den za dnem to probíhalo stejně: v devět hodin obstarala zvířata, podojila krávy a nakrmila koně. Pak se vrátila do domu a chystala se ukončit den.

Dědeček s babičkou se ukládali k spánku vedle ve výminku. Přes zeď jsme slyšeli jejich mumlání. My děti, bylo nás celkem pět, jsme dostaly hrnek mléka a doma pečený chleba s kozím hnědým sýrem. Starší sestra byla někde venku, mladší sourozenci šli spát. Já seděl s mámou sám.

Ve chvíli, kdy jsem jí tu otázku položil, věci kolem nás jako by vystoupily do popředí. Černá litinová kamna na dřevo u protipožární stěny, naběračka na vodu na háčku u kohoutku, laciný obrázek na stěně: Ježíš stojí u branky a klepe. Vidím rádio, hrnky a talíře na kuchyňském stole a kastrolly na sporáku. Lampa svítila, to si pamatuji zvlášť dobře. Takže to muselo být až poté, co nám zavedli proud a my přestali svítit petrolejkami. A muselo to být předtím, než jsme přestali chovat ovce a než jsem začal chodit do školy, ale už jsme měli rádio na elektriku a ne na baterii jako to původní.

Bylo mi asi šest let. Takže se psal rok 1955.

Právě jsem objevil slovo milovat a usilovně jsem přemýšlel, co by mohlo znamenat. Když jsem se konečně matky odvážil zeptat, byl jsem napjatý, protože jsem se bál, že se bude zlobit. Ale chtěl jsem vědět, co v tom zvláštním slovu spočívá, a chtěl jsem jí vidět do tváře, až se na to budu ptát.

Položil jsem jí otázku se stydlivým úsměvem a věděl jsem, že odpověď bude stručná, protože když večer obstarala hospodářství, myslela jen na to, jak se co nejdřív dostat do postele, jelikož ráno vstávala hodně brzy. Ani jsem nečekal odpověď, chtěl jsem jen vidět, jak se bude tvářit. Pokud se jí nebude chtít odpovědět, řekne, ať se zeptám otce, až se vrátí domů. Otec byl laický kazatel Vnitřní misie a sedm měsíců v roce jsme ho neviděli.

Tentokrát mě ale matka neodbyla, ani nebyla duchem nepřítomna jako jindy. Zarazila se, zůstala stát a dívala se na mě s výrazem, jaký jsem u ní ještě nikdy neviděl. Otevřela ústa a dvakrát se nadýchla.

Pak pronesla úplně změněným hlasem, který mi zůstal v paměti padesát let: „Když jsme se brali, tvého otce jsem nemilovala, ale postupně jsem ho začala mít ráda, protože je věrný a věrnost je stejně důležitá jako láska.“

Toho večera se mi otevřely dveře do neznáma. V životě otce a matky bylo něco, o čem se nemluvilo, ale právě mi naznačila, že něco takového je.

***

Na podzim roku 1941 dostala matka místo služky na statku Jørstad ve Fåborgu. Tehdy bylo samozřejmé, že služebná děvčata nejdřív připravila snídani pro domácí lidi i nájemné síly. Je to ostatně jeden z mála zážitků z té doby, které nám matka vyprávěla, protože jinak ta léta zůstávala skryta ve tmě. Nosila přes dvůr velký škopek s krmením pro prasata. Vzduch byl teplý, a když vylila dávku prasatům do žlabu, chrstla tam ještě horkou vodu z nádobí, aby se tak využily i zbytky jídla, které ve vodě zůstaly.

Byla válka, ale na statku měli jídla dost. Co jiného si měl člověk počít? Mladé dívky jako ona neměly jinou možnost. Na statku pracovala spousta dalších lidí, i chlapci, kteří se na matku usmívali. Byla však ostýchavá a navíc nespokojená se svým osudem.

V zimě vstávala kolem šesté, ohřála mléko a pro všechny na statku uvařila kaši. Když začaly jarní práce, bývalo ráno u stolu i třicet lidí. Z nějakého důvodu cítila důležitost své role. Nabírala ovesnou kaši, rozlévala teplé mléko třiceti lidem a věděla, že by zvládla i náročnější práci.

Byla to plachá a ostražitá mladá žena, ale vyrostla, vypracovala se, našla se. Stále lépe dovedla chránit své sny a touhy. Byla mladá a silná jako medvěd, spala jako špalek, ale dokázala se obejít i bez spánku. Za večerů, kdy měla volno, jezdila na kole do Lillehammeru, kde se scházela s děvčaty z Øyeru. Všude ve městě, kolem řeky, na nádraží a před kinem se to hemžilo německými vojáky.

Když na statku pracovala zimu a léto, dostala místo přímo v Lillehammeru u známého malíře Kristena Holbøho. Teď mohla zajít do města kdykoliv, protože povinnosti jí končily navečer. Mohla si chodit, kam chtěla, a nedá se říci, že by vyhledávala náboženská shromáždění.

Chodila do kina na německé zamilované filmy. Seděla ve tmě, smysly obnažené, a snila. Ve svém pokojíku u malíře nemohla usnout, ležela s otevřenýma očima a opakovala si nejdůležitější repliky, které padly mezi zamilovanými a kterým díky norským titulkům rozuměla: Ich liebe dich. Ich will dich nie verlassen.

***

Večer, který matce změnil život, nadešel na jaře roku 1944, koncem února, v březnu nebo v dubnu. S přítelkyní byla v kině a viděly spolu film I hvězdu z nebe položím ti k nohám.

Když děvčata vyšla po představení ven, oslovili je dva němečtí vojáci a zeptali se jich, zda by s nimi nezašly na šálek čokolády nebo na skleničku vína. Dívky měly volno, byla sobota večer, a tak s díky přijaly. Překročily tím dovolenou hranici a věděly to. Jenom nechtěly, aby jim, dospělým dívkám, někdo říkal, co je dobré a co špatné.

V tom nevelkém městě u jezera Mjøsa se pohybovalo víc německých vojáků než obyvatel. Lillehammer nebylo obklíčené město, spíše okupované. Wehrmacht si ho vybral jako vojenské velitelství pro operace v Norsku. Mezi lety 1942 a 1944 prošly městem tisíce vojáků. Mezi nimi i německý ženijní důstojník Paul Wilhelm Schæper, jenž toho večera pozval dvě norské dívky do kavárny.

Nikdy se už nedozvíme, která z dívek rozhodla, že pozvání přijmou. Byl to jen takový bláznivý nápad, aby zažily trochu zábavy. Nikdo se jich přece ani nedotkne, a že by s vojáky začaly chodit, to je ani nenapadlo.

Zkrátka Němci se jich zeptali, jestli by s nimi nešly, že za ně zaplatí, a dívky šly. Nabídli jim cigaretu a chovali se galantně. Jak se ale dozvíme, co bylo dál, když nám to už nemůže říct ani německý voják, ani matka? Nikdo nic neprozradil, jen já se snažím vyprávět.

Ale následující události nemůžeme pominout, protože pro život mnoha lidí měly obrovské následky a vedly k tomu, že přišel na svět další člověk. Nemohu jinak než si ty dva německé vojáky v zelených uniformách představovat, vedle nich ty dvě norské dívky za jarního dne, kdy ještě není skutečné teplo, u branek pořád leží zbytky sněhu a zahrady jsou ponořené do stínu.

Dívky mají toho sobotního večera na sobě zimní kabáty a ani v kavárně hotelu Breiseth si je nesundají, alespoň ne zpočátku. U jiných stolků sedí jiné norské dívky, také s mladými Němci. A pak se stane, že Paul Wilhelm Schæper z Hessenska se matky zeptá, jestli by se nemohli vidět znovu.

Nikdo už nemůže povědět, jak to přesně začalo, a nikdo nemůže říct, kdy se setkali naposledy, nikdo ani nemůže potvrdit, zda se setkali desetkrát či dvacetkrát, ani kde k jejich schůzkám docházelo. Proto nebude nikdy jasné, jak se matčina historie odvíjela. Nikdy by mi neřekla, jaký vlastně Schæper byl, jak vypadal a jaký to byl člověk, a jiní, kteří by mohli vědět, jak to tehdy bylo, z ohleduplnosti k ní mlčí.

Jedno vím ale jistě. Nikdy by nepřipustila, že je to náhodný vztah, chvilková záležitost. Nesvedl ji a ona ze svého pohledu měla čisté svědomí. Pro ni byla historie s Willim Schæperem, jak mu kamarádi říkali, milostnou záležitostí. Milovala toho vojáka, to tvrdila pořád, slyšel jsem ji to říkat na vlastní uši. Dívku z norského Gudbrandsdalu zaujal tak, že se ani trochu nestarala, co tomu řeknou lidé, a důvěřovala mu. Udělala by cokoliv, jen aby mohla být s ním.

Léto se kvapem blížilo, večery se protahovaly a světlaly, nebylo lehké se vyhnout všem zvědavým očím, ale silnice mimo město byly tehdy spíše cesty lemované lesíky s dobře ukrytými místy a němečtí důstojníci měli k dispozici auta, do kterých dívky na smluveném místě naložili. S německými vojáky chodily vesměs dívky, které měly nějaké zaměstnání a celé dny pracovaly, takže se jim lidské řeči stejně nevyhnuly.

Jenže tenhle muž viděl věci, které ostatní v jejím okolí neviděli. Byla to dívka z chudých poměrů a měla jediný kapitál, jaký si člověk z takového domova může odnést: bystrou hlavu. A ten německý voják si brzy všiml, co je pro ni nejdůležitější. Skládal jí komplimenty za to, co na ní do té doby nikdo nijak zvlášť neoceňoval. Její chytrost. Ona, která byla vždycky tak plachá a stydlivá, najednou mluvila v celých větách německy, vlastně s ním mluvila víc, než s kterýmkoli mužem kdy mluvila norsky. Naučila se cizí jazyk za několik večerů. S tímhle mužem se necítila jako mladá holka bez vzdělání a bez budoucnosti, ale jako dospělá Norka, která se schází s někým, kdo se chce scházet s ní. Když se o jejich vztahu někdo dozvěděl a dal jí najevo, co si o tom myslí, dostalo se mu odpovědi, ať se stará o sebe. Ve vlastních očích se chovala správně, toho muže milovala a nebylo na světě síly, která by ji mohla zastavit.

V pátek 21. a v sobotu 22. dubna dávali v lillehammerském kině Zkázu Titaniku. Kapitána Bruce Ismaye hrál Ernst Fürbringer a jeho ženu Kirsten Heibergová. V sále seděla Kristina Nylundová s německým ženijní důstojníkem Wilhelmem Schæperem, a když světla pohasla, vzal ji za ruku. Od té chvíle nebylo cesty zpátky. Kdysi dávno mi matka líčila, jak se ta obrovitá loď ve filmu potopila, orchestr při tom hrál Blíž k tobě, Bože můj, a když jsem se jí zeptal, kde ten film viděla, protože jsem věděl, že do kina u nás v Molde nikdy nevkročila, odpověděla mi, že v Lillehammeru.

přeložila Jarka Vrbová, iliteratura.cz

Edvard Hoem

Básník, dramatik, prozaik, překladatel a zarytý odpůrce Evropské unie Edvard Hoem (nar. 1949) debutoval v roce 1969 sbírkou lyrických básní. Od té doby obohatil norskou literaturu o více než dvacet titulů širokého žánrového spektra psaných v menšinovém jazyce nynorsk.

Edvard Hoem vystudoval filosofii a literární vědu, po mnoho let byl spjat s divadlem Det norske Teater, kde působil jako dramaturg i autor, v devadesátých letech působil jako umělecký ředitel divadla v Molde. Dramatu se však věnoval i jako překladatel a teoretik, přebásnil několik Shakespearových dramat a je autorem biografie o norském dramatikovi Nordahlu Griegovi.

Hoem prozaik se prosadil v roce 1974 románem Kjaerleikens ferjereiser (Cesty lásky), jehož tématem je střet tradičního norského venkova a nevyhnutelné urbanizace. I další autorovy romány se nesly v duchu společensko-polickém. Levicově laděné tituly jako Melding frå Petrograd (Zpráva z Petrohradu, 1978) vystřídaly postupem času psychologicky a existenciálně zaměřené romány, z nichž nejvydařenějším je kniha Ave Eva z roku 1987. Hoemova psychologizující próza tematizující otázku lidské identity je často postavena na intertextualitě, román Prøvetid (Čas zkoušky, 1984) vychází ze Strindbergova dramatu Slečna Julie.

Edvard Hoem byl za svou literární tvorbu oceněn několika literárními cenami a již čtyřikrát byl nominován na Cenu Severské rady za literaturu, naposledy v roce 2006 za autobiografický román Příběh otce a matky pojednávající o vztahu autorových rodičů.

Barbora Závodská, iliteratura.cz 

v Severských listech publikováno

Související články – Edvard Hoem

Edvard Hoem: Příběh matky a otce – 10. 4. 2007
Edvard Hoem: Příběh matky a otce – 26. 2. 2007

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,00   hodnoceno: 3 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.506.460 • onln: 2 • robot ostatni • php: 0.699 sec. • www.severskelisty.cz • 3.226.243.226
file v.20190115.000403 • web last uploaded 20190901.041847
2017:270 • 2018:120 • 2019:383