Eskymácká poezie plná narvalů a zimy

V říjnu 2006 se na okruhu Českého rozhlasu Vltava vysílala četba z eskymácké poezie.

Eskymáci, nebo lépe Inuité, jak jsou od roku 1977 oficiálně označováni, obývali po tisíciletí nehostinné severní oblasti Severní Ameriky, Aleutské ostrovy, Grónsko a také i Laponsko. Inuité jsou jedním z nejmenších a nejzáhadnějších etnik na světě. Neměli psaný jazyk a až do 18. století téměř žádný kontakt s okolním světem. Jejich existence závisela na schopnosti přizpůsobit se tvrdým podmínkám. A inuitská poezie je odrazem jejich života. Krátké léto je hnalo do vnitrozemí lovit zvěř a ryby. Na zimu se vraceli zpět na pobřeží lovit mořské savce. Velmi dlouho si udrželi tradiční způsob života, a tak i písně, které začátkem století sesbíral badatel Knud Rasmussen, jsou plné kajaků, harpun, oštěpů, ulovených narvalů a útočících ledních medvědů. Ale i kvílejícího větru, strašlivé zimy, nemocí a hladu.

Do češtiny převedl inuitskou poezii v polovině šedesátých let Ladislav Novák. Jeho Písně Vrbovýho proutku vycházejí právě z díla Knuda Rasmussena a jeho žáka Paula Emila Victora. Novák překládal především z německých a francouzských převodů, ale přihlížel i k eskymáckému znění. Sám však přiznává: „Pro nesmírnou odlišnost v samotné jazykové struktuře eskymáčtiny zůstávají mé překlady pouhou parafrází a interpretací své předlohy. Ostatně jsem neusiloval o nic jiného než o zmapování dosud neznámých poetických oblastí.“

To se Ladislavu Novákovi podařilo dokonale. Mezi Inuity je (nebo alespoň bývala) poezie přirozeným vyjadřovacím prostředkem. „Všecičko ve mně je píseň. Nadejchnu se a zpívám,“ říká v úvodu knížky Písně Vrbovýho proutku lidový zpěvák, který dal jméno celému souboru. Hlavním poetou inuitského společenství byl šaman, kouzelník, který písněmi zaháněl zlé duchy a oslavoval ty dobré. Inuitská poezie na první čtení zaujme velkou otevřeností i šíří témat, pro evropské ucho je nečekaně krutá, lidé umrzají, umírají hlady, v některých básních se objeví i kanibalismus. Obraznosti a metaforiky v této poezii mnoho není, převažuje přímé pojmenování, lidé, věci a děje všedního dne.

Zajímavý je i přístup Ladislava Nováka k překladu; vytvořil jakýsi novotvar, jazyk, který hodně čerpá z hovorové a obecné češtiny. Snažil se zachovat bezprostřednost a syrovost původních textů, jak jste mohli slyšet v rozhlasovém Souzvuku.

Karolína Jirkalová, Týdeník Rozhlas 40/2006, září 2006

---

Písně Vrbovýho proutku. Eskymácká poezie, Nakladatelství SNKLU, 1965 Písně Vrbovýho proutku, Eskymácká poezie, Nakladatelství BB art, 2005, 112 str, 99 Kč, ISBN: 80-7341-636-0, internetové knihkupectví: www.bbart.cz 

Eskymácká či – jak se dnes „politicky korektně“ říká – inuitská poezie shrnutá v souboru Písně Vrbovýho proutku okouzluje prapůvodní prostotou lidských hodnot, jež sdílíme všichni bez ohledu na to, k jaké rase nebo kultuře na tomto světě patříme. Překladatelova práce obstála ve zkoušce času, a proto je nejvyšší čas ji znovu připomenout.

---

  toto archiv Týdeníku Rozhlas

Ladislav Novák

Ladislav Novák (1925–1999), výtvarník, básník, překladatel z francouzštiny a němčiny. Po maturitě (1944) na gymnáziu v Třebíči se do konce války učil v rodinném podniku, 1945-50 vystudoval češtinu a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jako učitel působil postupně ve Smržově u Českého Dubu, Rovensku pod Troskami a Budišově, od 1955 do odchodu do důchodu 1985 vyučoval na středních školách v Třebíči. V jeho umělecké tvorbě se prolíná poezie s výtvarným uměním. Volně navázal na český poetismus a dílo J. Pollocka, v 60. letech se věnoval hlavně novým metodám koláže, tvořil i v oblasti lettrismu a kaligrafie, vynikl tzv. topologickými kresbami, interpretovanými muchlážemi, alchymážemi, veronážemi a osobitou novou formou gestického umění – froasážemi, od konce 60. let experimentoval také v oblasti akčního umění. Vystavoval doma i v zahraničí (Belgie, Francie, Španělsko, Itálie, Švýcarsko, Německo, Velká Británie, USA). Básnickou tvorbou přispíval v 60. letech do předních časopisů (Host do domu, Literární noviny, Orientace, Sešity pro mladou literaturu, Tvář), překlady poezie pak hlavně do revue Světová literatura; v 70. a 80. letech publikoval své práce v samizdatu a v zahraničí, od 1990 otiskuje své texty např. v periodikách Analogon a Souvislosti.

Autor básnických sbírek převážně experimentální poezie (Receptář, německy Berlin 1972, česky samizdat 1988, Praha 1992), psal i tradičněji pojaté verše (Závratě čili Zdoufalství, 1968, Bouřková mračna, 1993) a básnické prózy (Zámostí, 1970 nevydáno, 1994; Proměny pana Hadlíze, 1995). Překládal poezii z francouzštiny a němčiny, podílel se na překladech eskymácké poezie. (převzato z www.obecprekladatelu.cz)