Vzpoura proti autoritě – Hallgrímur Helgason

Hallgrímur Helgason (1959) spadá do mladší literární generace. Díla ostatních islandských autorů se alespoň částečně tematicky vztahují k venkovu, neboť jeho společenství byla na Islandu dlouhou dobu jedinou civilizační formou. Pro Helgasona, stejně jako pro mnoho jeho současníků, je naopak islandský venkov víceméně exotický, svá díla zasazují většinou do městského prostředí. Helgason je příkladem autora, který se k islandské literární tradici staví kriticky, ba přímo odmítavě. Nedávno napadl v obrazoboreckém článku v dánském listu Weekendavisen dokonce samého Laxnesse a jeho romantické vidění islandské přírody. Podle Helgasona prý hornaté vnitrozemí není majestátní, nýbrž vrcholně nudné, obydlené pouze nejzatvrzelejšími zástupci rostlinné říše a jen těmi ptáky, kteří se tam utekli před hrubou šikanou mořských druhů. Se stejným nedostatkem zbožné úcty se Helgason staví i k islandštině, která je pro Islanďany ještě posvátnější než Laxness. Islanďané na jazyku tradičně staví svou národní identitu a jazykový purismus otevřeně propagovaný lingvisty není veřejností zpochybňován. Helgason se naopak nebojí využívat slangu. Román 101 Reykjavík (1996, český překlad jeho filmové podoby zní S milenkou mé matky) dokonce musel vybavit slangovým slovníkem, vysvětlujícím hovorové výrazy převzaté z angličtiny. Helgason si tu bere na mušku moderní zbohatlou a zamerikanizovanou reykjavíckou společnost, ze které sám pochází. Přesto, že jeho romány bývají kritizovány pro svou plytkost, nelze mu upřít jiskřivý humor a odvahu. I jeho dílo je příkladem prolínání kulturních forem – Helgason je také výtvarník a karikaturista, v posledních letech se pak věnoval dramatické tvorbě. Právě vyšel jeho třetí román, tentokrát programově postmoderní s příznačným názvem Autor Islandu.

Marta Jeřábková, LN, 28.2.2002