Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Linn Ullmannová: Než usneš  (Foer du sovner)


Norská spisovatelka Linn Ullmannová je dcerou herečky Liv Ullmannové.

ve čtvrtek 13. 2. 2003 získala Linn Ullmannová Cenu čtenářů „Knižního klubu Nové knihy“ za svůj román Nåde (V nouzi).


Nevím samozřejmě přesně, co se mezi Julií a Alexandrem stalo, než se všechno pokazilo. Tak hloupá nejsem, abych si myslela, že se vyznám v cizích manželstvích. Jistěže znám vnější okolnosti, a ty tady taky vyložím, ale co se vlastně stalo, proč manžel najednou začne nenávidět manželku a proč žena bojuje o muže, kterým v hloubi duše pohrdá, to nevím.

Nevím, jestli Julie v hloubi duše Alexandrem pohrdala. Myslím si to. jsem jím pohrdala v každém případě. Hned jsem ho prokoukla. Celou tu jeho znamenitost. Mýdlová bublina! Ale možná v něm viděla něco, co já jsem neviděla. Někdy se mi zdá, že znám Julii skrz naskrz. Jindy zase ne. Ale jak už jsem řekla, tak hloupá nejsem, abych si myslela, že vím, jaká manželství druhých skutečně jsou.

Ne, tak hloupá nejsem, abych si myslela, že druhé skutečně znám. Vzpomínám si, bylo to jednou v létě, několik let po tom, co se Julie s Alexandrem vzali výlet k červenému domku, který si pronajali ve Värmlandu, v zemi Selmy Lagerlöfové, nedaleko osady s názvem Koppom. Bylo nás víc Julie, Alexander, Arvid, Torild, Val Bryn, já a Carl. A malý Sander, byly mu čtyři. Carl byl můj milenec. O něm povím později. Arvid pije zhusta už v autě. Je hrubý a obtěžuje ostatní. Torild je pro něj kůň.

Projíždíme kolem Bjørkelangen, skrze Setskog, Rømskog ráz kraje se změní, jakmile přejedeme hranice a vjíždíme do Värmlandu: červené domečky, otevřená krajina, pasoucí se dobytek; není to moje země, ale je to krásné; pokaždé, když Arvid vidí na louce koně, vystrčí hlavu z okénka a křičí TOOORILD POJĎ SEM DOSTANEŠ CUKŘÍČEK.

Carl žádá Arvida, aby se uklidnil. Torild sedí vzadu a je jí celý den do pláče, i večer, dlouho potom, co jsme dorazili na místo; otálí jen, než si půjde lehnout, aby to nebylo nápadné. Ještě není tak pozdě.

Arvid zůstává sedět v kuchyni, modře vymalované, u kuchyňského stolu, kde jsme obědvali a pili víno.

Julie je v horním patře a zpívá Sanderovi na dobrou noc, Carl a Alexandr se pokoušejí rozdělat oheň v krbu. Je chladivý letní večer; Val Bryn se pohodlně usadila v bílém ušáku. Později, když Sander usne a Julie sejde zase dolů do obývací místnosti, slyšíme Arvida, jak si pro sebe v kuchyni naříká chvilku to vypadá, jako když pláče, párkrát vykřikne slovo čubka a velmi hlasitě se směje; náhle stojí ve dveřích, velký, tlustý, vrávorající, ve světle z krbu působí jako stín, a mumlá něco nesrozumitelného. Všichni ztichnou a zvednou hlavu, z úst mu vytéká slina, opět se pokouší něco říct… nechápete sakra nic? řekne… nemáte sakra smysl pro humor? Alexander řekne: Jdi si lehnout, Arvide, jsi opilý, odporný a hrubý. Arvid zdvihne ukazováček a ukáže na Alexandra. Tak já ti něco povím, řekne… jsi sakra můj mladší brácha, řekne… HRUBÝ, řekne, BYLO TO JAK, SAKRA… já ti něco povím… Arvid míří prstem na Alexandra. Sedíme mlčky, čekáme, až se vymluví. Ale teď si nemůže vzpomenout, co to vlastně chtěl. Jde zpátky do kuchyně. O hodinu později slyšíme, jak se u nich v ložnici pokouší vzbudit Torild.

Druhý den, probudím se vedle Carla s obvyklou tupostí v hlavě, jako po ránu většinou.

Probudím se, zírám přímo na starorůžovou kytičkovanou tapetu; kytičky jsou štěnice putující do mých očí, nosních dírek, úst, do podpaží.

Vstanu, sejdu po zelených schodech, jsou příkré.

Dveře do kuchyně jsou pootevřené. Škvírou vidím Arvida a Torild. Z jednoho kuchyňského okna dopadá dovnitř pruh zeleného letního světla. Arvid a Torild sedí v tom světle, na dřevěné podlaze, v pyžamu, každý se svým velkým hrnkem kávy. Arvid hladí Torild po obličeji. Torild se usmívá. Něco si povídají, ale neslyším je. Čelo na čele.

Ne, netvrdím, že vím, jaká manželství druhých skutečně jsou; všechno to, z čeho manželství sestává, všechny ty sotva postřehnutelné maličkosti například jak si Alexander nakřáple a jakoby slavnostně odkašle pokaždé, když se má k něčemu vyjádřit, a jak přitom znervózní, a něžnost, kterou to v Julii probouzí, všechny ty sotva postřehnutelné maličkosti, o kterých nikdo jiný neví; přesto tu všichni sedí a vynášejí rozsudky ti mají dobré manželství ti mají špatné manželství a nevědí přitom nic.

První roky po Juliině svatbě se často scházíme já, Julie, Val Bryn a Torild. Pijeme pivo, víno a džin s tonikem. Kdysi někdo napsal, že podstatou je držet se dvě sklenky před skutečností a tři sklenky za opilostí. Berme to jako motto.

Chodíme do kaváren.

Svěřujeme si tajnosti.

Julie sedí naproti nám u stolku v kavárně ve městě, rukou si prohrabuje vlasy, které si nechala narůst dlouhé; říká, že musí domů dívka, co hlídá Sandera, má zkoušku a může zůstat jenom do jedné, pak řekne, že si myslí, že ji Alexander podvádí. Val Bryn se na Julii podívá, vypadá překvapeně, otevře ústa a zase je zavře, otevře je a řekne, myslím, že to není pravda, Alexander není ten typ. Torild zavrtí hlavou a řekne, nikdy v životě, Arvid Lange Bakke je hloupý prase, ale Alexander Lange Bakke je čestný muž. Jestli něco vím, tak něco vím.

Týž večer, nebo možná jiný večer: Julie, Val Bryn, Torild a já jdeme po Bogstadsveien, zavěšeny do sebe, jak to dělávají holčičky; jdeme tak, aby nám nebylo zima. Z úst nám stoupá pára. Je noc. Na sobě máme tlusté kabáty. Jedna z nás, myslím že to je Torild, ne Julie, řekne, občas přemýšlím o tom, jaké by to bylo, nachytat svého muže na hruškách, najít nějaký nezvratný důkaz, že je nevěrný, konečně moci přestat poslouchat ty jeho lži, mít právo na své straně, vědět, že teď ho můžu konečně bez zábran nenávidět.

Vím o ženě, začne vyprávět Val Bryn, co byla deset let vdaná za muže, který jí denně říkal, že ji miluje, protože to tak chtěla. Ta žena věřila, že žije ve spokojeném a v prvé řadě spořádaném manželství dokud nenašla v kapse jeho saka, pod natrženou podšívkou, fotografii nahých ňader cizí ženy. Ne že by chtěla takříkajíc slídit, svého muže z ničeho nepodezřívala, hledala stvrzenku z čistírny, to bylo vše, ale místo toho tedy našla obrázek nahých ňader cizí ženy. Bez tváře. Bez jména. Bez ničeho. Pod ňadry bylo napsáno zeleným fixem: Toužíme po tobě!

Zrovna takový nezvratný důkaz mám na mysli, zamumlá Torild a zasměje se.

Můžeš vyfotit moje ňadra a strčit je Arvidovi do kapsy saka, řekne Val Bryn.

Co? řekne Torild a obrátí se k Val Bryn.

Můžeš vyfotit moje ňadra a strčit mu je do kapsy, opakuje Val Bryn. A pak fotku najdeš, zatímco on tam stojí a přihlíží; vylovíš mu ji kapsy, díváš se na ni rozšířenýma, zděšenýma očima, strčíš mu ji pod nos a zeptáš se, co je sakra tohle? To pak uvidíš, jak máš právo na své straně. Chápeš? Nemá to chybu. Žádného chlapa nenapadne, že jsi tak šílená, abys sama trousila důkazy nevěry abys potom mohla ztropit scénu, vyhodit ho, popřípadě ho mučit špatným svědomím po zbytek života.

No, protože co má chudák Arvid dělat, řeknu, když Torild stojí a třese se, přesněji řečeno exploduje v návalu spravedlnosti, v ruce obrázek cizích ženských ňader, fotografii, kterou našla v jeho kapse!? Co má na to říct? Tu fotku jsem nikdy neviděl!? To má říct? To není moje!? To má říct? Neznám ta ňadra!? Hlupák. Zapírá a zapírá do poslední vteřiny. Že si nedá pokoj. A aspoň pro jednou neřekne pravdu. Po tolika letech, která spolu prožili Arvid a Torild a teď tohle. Trapná závěrečná scénka, nebyl jsem ti nevěrný Torild, to není tak, jak to vypadá.

Chudák Arvid, řekne Torild.

Nemůžete přestat, řekne Julie.

Ale prosím tě, řekne Val Bryn, všechny jsme zažily svoje, musíš snést trochu legrace.

Co bylo potom s ní, s tou, co ve skutečnosti našla fotografii těch ňader? ptám se.

Ach ta, řekne Val Bryn. Manžel vůbec nezapíral, když ho konfrontovala s fotografií, řekl jen, že žena na obrázku má také tvář, tvář, bez které nemůže žít, že se jmenuje… ale to je vlastně jedno… že na ni myslí každičkou minutu, dokonce i když se miluje se svou ženou, tehdy obzvlášť; řekl, a když už se do toho pustil když už se nevěrný manžel pustil do svých doznání, nebylo nic, co by ho mohlo zadržet tak už řekl taky rovnou a jednou provždy, že chce strávit zbytek života s tou druhou ženou. Dokonce si sbalil kufr, řekl. Jeho žena plakala a plakala a nevzmohla se na nic než na otázku: Kdy sis proboha sbalil ten kufr?

Je tohle otázka, kterou měla položit? Bože na nebi, proč se lidé sami takhle trýzní? řekne Val Bryn a pokračuje:

Kufr, řekl nevěrný manžel představuju si, že se teď možná pousmál. Kufr jsem si sbalil skoro před deseti lety, má milá, přesně čtyři měsíce po svatbě. Přesněji řečeno: Začal jsem ho balit. Postupně, víš, sem tam něco. Pokaždé, když jsi ležela a rozvalovala se na gauči, na sobě ten velký neforemný pletený svetr, který tak ráda nosíš, a sotva ses obtěžovala otevřít pusu, abys mě mohla komandovat, spíš jsi ten rozkaz ze sebe vždycky vyhrkla byl bys tak hodný a přinesl mi sklenku mléka, byl bys tak hodný a přinesl mi jablko, byl bys tak hodný a přinesl misku s brambůrky. Anebo pokaždé, když jsi mi položila paže kolem krku ve chvíli, kdy jsem seděl a četl knížku, poslouchal hudbu nebo se jen tak díval z okna, položilas s mi paže kolem krku a zašeptala na co myslíš na co myslíš!? A pokaždé, když jsem se nutil k odpovědi, která by tě uspokojila, přemýšlím o naší letní dovolené nebo jak dobré bylo to kino minulý týden nebo jak ti to sluší v těch šatech nebo možná bychom měli vymalovat kuchyň žlutě, protože ty jsi chtěla pořád malovat a vylepšovat, nikdys nebyla spokojená; a pokaždé, když jsi jedla švestky kdo už sakra jí švestky, hltá švestku za švestkou, jako to děláš ty a mlaská! A pokaždé, tohle nebo tamto, tahle nebo jiná maličkost, jsem si ti zabalil do kufru další kus oblečení. Trenýrky, košili, ponožku, další ponožku, hedvábnou kravatu, nátělník… Čím horší byl tvůj… jak to nazvat? Čím horší byl tvůj zločin… tím větší nebo pěknější kus jsem zabalil. Když jsi kašlala celou noc, jak to občas děláváš, zabalil jsem svetr. Za každé na co myslíš jsem zabalil kravatu. Za každou švestku ponožku. Když jsi mě přinutila se s tebou vyspat, tak jako mě nutíš s tebou spát samozřejmě po svém, jak ty to dovedeš, zabalil jsem lněné košile. A někdy, když jsem ze svých rukou ucítil tvůj pach, jsem byl schopen zabalit celý oblek.

Deset let, to už je pořádný kufr, řekne Torild.

Za chvíli na to určitě potřeboval bednu, řeknu.

Celej zatracenej kontejnér! řekne Val Bryn.

Nemůžete přestat, řekne Julie.

Jak se to kdysi říkalo, když muži chodili na cizí? Musíš o něho bojovat, Julie, když už si ho mermomocí chceš udržet, řekne Val Bryn.

Staaand by your maaaan, zpívá Torild, a dál si pobrukuje melodii.

Zpíváme pak: Staaaand by your maaaan.

Jásajíce do oblak, zarmouceni k smrti, přerušuje tiše Julie a rozpláče se.

Ale no tak, Julie, řekne Val Bryn a zapálí si cigaretu. Hustý dým jí stoupá z nosu a úst; obličej skrývá zimní tma, černý plášť a velký klobouk.

Alexander není nevěrný, utěšuje Torild.

Alexander není nevěrný, utěšuju ji.

Protože s kým by byl nevěrný? ptá se Val Bryn.

Nemám ponětí, řekne Julie.

Proč si vlastně myslíš, že je nevěrný, ptám se.

Maličkosti, řekne Julie. Nevnímá mě, když se pokouším s ním mluvit, domů se vrací pozdě večer, často v noci, a to pak nemůže spát, pořídil si mobilní telefon, takže vlastně nikdy nevím, kde je, střídavě je buď příliš něžný nebo příliš podrážděný, sprchuje se, když přijde z práce a než si jde večer lehnout, vypráví směšně podrobné historky o tom, kde byl, a odpovídá na kontrolní otázky, které jsem nevyslovila.


Je noc. Julie už by měla dávno spát; Alexander se právě vrátil domů. Leží vedle ní v manželské posteli. Naslouchá jejímu dechu, jejímu pravidelnému, hlubokému dechu oči má zavřené. Co si vlastně myslí? Že mu není jasné, že je vzhůru, že mu není jasné, že je vzhůru a vnímá každý jeho sebenepatrnější pohyb. Myslí si, že on si myslí, že spí. To protože neví, jak vypadá, nezná vlastní noční zvuky. Její spánek není hluboký a pravidelný jako spánek, kterým se ho teď snaží přesvědčit. Její spánek je křehký a neduživý jako starý novinový papír. Dech je sotva slyšet. Občas se k ní musí sklonit a ubezpečit se, zda vůbec dýchá, tak jako se oba skláněli nad Sanderovou kolébkou, přikládali ucho k jeho ústům a nosu, aby slyšeli, zda dýchá. Její spánek. Jediný jeho prudký pohyb a rázem otevře oči, i když dál spí – tohle ovšem v době, kdy s ní začal sdílet lože, nevěděl že dál spí, když najednou otevře oči a dokonce mluví, nesouvislé věty, většinou úplně nesmyslné věci a co s tím budeš dělat, sama si tam ty šaty pověsím, takové věci.

Pomyslí si, že musí počkat, až usne pořádně, aby mohl odstranit kameny.

A nejdřív odstraní kámen, který leží mezi nimi v posteli.

To je holý nesmysl mít v posteli kámen, myslí si, a cítí uspokojení, že se mu podařilo myslet si tak jasnou a přesnou myšlenku uprostřed noci a ještě k tomu se rozhodnout, že to bude TENHLE kámen a ne jiný, který odstraní nejdřív.

Rozhlíží se po místnosti, šeré, obtížené nocí, okno zavřené na doraz, protože venku je chladno. Okenní kličky dokonce obtočila provázkem, zdálo se jí totiž, že táhne.

Nelíbí se mu kámen, který leží na skříni.

Vidí z něj jenom stín, není možné říci něco bližšího o velikosti, tvaru, hranách; bude těžké odnést ho? Potřebuje k tomu zvláštní vybavení?

Malý, krabu podobný kamínek leží i pod židlí, toho si předtím nevšiml.

Julie dýchá těžce a pravidelně. Nemohla by už rychle usnout? Přestat ležet a přetvařovat se.

Nejdřív kámen v posteli, myslí si, k tomu už se rozhodl. Ne kámen na skříni. Ne kámen pod židlí. Nejdřív kámen v posteli. To byla ta jasná myšlenka, se kterou byl před chvílí tak spokojen. Teď nesmí začít zmatkovat. Typické. Člověk si tu myslí jasnou a rozumnou myšlenku a pak začne zmatkovat a motat zas všechno dohromady. Nejdřív kámen v posteli! Pak si musí sestavit seznam, plán, je důležité mít plán, plán postupu, myslí si, nejdřív tenhle kámen a pak tenhle kámen a pak tenhle kámen. To půjde hladce, myslí si Alexander a poplácá sám sebe kamarádsky po rameni.


Poprvé vidím Carla v Divadelní kavárně v Oslu. Stojí a čeká na vrchního; jeho pohled klouže lokálem. Je vysoký, má tmavé kudrnaté vlasy po ramena a švestkově rudé kovbojské boty.

Byli jsme s otcem v kině a otec mě zve na oběd s dezertem.

Biftek se smaženou cibulkou a ve smetaně gratinované brambory, červené víno podniku, vanilková zmrzlina s teplou čokoládovou polevou.

Všimnu si Carla dřív, než si on všimne mě.

Opřu se lokty o stůl, hlavu v dlaních, dívám se na něj. Dívám se a dívám. Carl stojí opřen o pult se zákusky a jídly ve svých švestkově rudých kovbojských botách a čeká, až mu vrchní ukáže stůl. Nevnímá mě.

Dívám se na něj. Dívám se a dívám, pokouším se zachytit jeho pozornost, doslova ho provrtávám pohledem ale bezvýsledně. Mrkám a koulím očima, chlemtám teplou čokoládovou polevu, jazykem olizuju dezertní lžičku kolem dokola, navíjím si pramen vlasů na ukazováček a posílám do vzduchu hubičky… nic… pomalu a zhluboka se napiju ze sklenice, srkám víno, až mi zrudnou rty i tváře, broukám si jednu sloku z Gershwina, sahám si na čelo a vzdychám, červenám a blednu, s hlasitým žuchnutím spadnu ze židle na zem a předstírám mdloby, ležím vyčerpaná a udolaná na podlaze pod stolem, zvednu hlavu, ale on mě nevnímá.

Jak na takového muže?

Za chvíli si všimne nádherné mladé opálené blondýny s velkým poprsím. Blondýna sedí s kamarádkou u stolu nedaleko toho, kde sedím já s otcem. Blondýna na něho zamává. Ukazuje na volnou židli vedle sebe. Můžeš sedět se mnou a mou kamarádkou, mrkne. Ležím na břiše, pod stolem, a vidím švestkově rudé kovbojské boty, jak se blíží. Blíží se. Ale neblíží se ke mně. Blíží se k ní.

On mě nevnímá, zasyčím.

Kdo? řekne otec.

Otec se rozhlédne a konečně si všimne, že se zmítám pod stolem. Řekne, že si myslí, že bych měla sedět na židli. V tom s otcem souhlasím. Když už sedím zase na svém místě, zeptá se, kdo to je, ten, co mě nevnímá.

Ten vysoký, co si tamhle sedá, řeknu, tam u toho stolu, s tou blondýnou a její kamarádkou, ten s těmi tmavými kudrnami.

Ta blondýna je opravdu velmi krásná, řekne otec.

Proč se nikdy nikdo nedívá na mě? řeknu.

Ty jsi ještě nenašla tak docela svůj styl, říká otec.

Přála bych si být Cathrine Deneuve, řeknu.

Při troše dobré vůle připouštím, že se podobáš Mary Pickfordové, řekne otec.

Dívám se na muže s tmavými kudrnami.

Vždyť já umím zpívat, řeknu. Když zpívám, žádný muž mi neodolá.

Muž s tmavými kudrnami se směje na blondýnu.

Umíš taky docela dobře tančit, řekne otec. Lépe než Julie.

Obrátím se k otci: Myslím, že ji Alexander podvádí, řeknu.

Podvádí Julii, řekne otec.

Ano, řeknu.

S kým, ptá se otec.

Nevím.

Doufal jsem, že Alexander ji udělá šťastnou, řekne otec tiše.

Nedělá ji šťastnou.

Dalo by se samozřejmě namítnout, že dělat ji šťastnou není jeho úkol, řekne otec.

Jaký má pak smysl se vdávat? Dívám se na otce. Tak jaký?

Nechápu, kdo ti řekl, že smysl čehokoliv je být šťastný, řekne otec.

Občas si vzpomenu na letní výlet do Värmlandu, na ten domeček. Myslím na výjev, zdánlivě bezvýznamný až do chvíle, kdy se Julie svěřila, že ji Alexander podvádí.

Val Bryn sedí v ušáku u otevřeného okna a nastavuje tvář proudu vzduchu. Tedy: Skoro v křesle leží, velký slaměný klobouk jí zakrývá obličej, tenká paže visí bezvládně k zemi, mezi prsty nedopalek cigarety.

Carl a Alexander se pokoušejí rozdělat oheň v krbu. V kuchyni si pro sebe naříká Arvid.

V horním patře: V jednom pokoji se Torild ukládá pod peřinu, v sousedním pokoji Julie zpívá Sanderovi.

Nevzpomínám si, co jsem dělala sama.

Snad jsem zašla do zahrady a zdálo se mi, že slyším v trávě kobylky, dělala jsem, že jsem mezi všemi těmi stromy neviditelná. Občas jsem nahlédla oknem dovnitř do obývacího pokoje. Viděla jsem Carla před krbem a pomyslela si, to je můj milenec. Viděla jsem Alexandra před krbem, nepomyslela si nic. Utrhla jsem pár lučních květin a připevnila si je do knoflíkových dírek na halence. Zula jsem se a sundala si ponožky. Hnala jsem čmeláka svahem dolů až ke kůlně. Vrátila jsem se zpátky k domu. Nahlédla jsem oknem dovnitř. Val Bryn leží natažená v ušáku, slaměný klobouk, cigareta, dlouhá tenká ruka. Val Bryn je naboso. Prsty u nohou si pokyvuje do taktu hudby, kterou někdo pustil.

Evert Taube, protože jsme ve Švédsku, na venkově a je léto, napadne mě. Val Bryn má neuvěřitelně nádherná malá bílá chodidla. Prstíky hladké jako perly. Nehty nalakovány červeně jako lesní jahody, které jsme měli s cukrem po obědě. Kývá a kývá. Náhle dostanu chuť ochutnat jeden prstík. Nikdy předtím jsem chuť na ženu neměla a nemůžu říct, že bych teď měla chuť na Val Bryn. Mám jenom chuť ochutnat její prstík, jedno který. Jsou tak nepopsatelně rozkošné. Jsem přesvědčená, že chutnají báječně. A pak jak jimi tím neodolatelným způsobem kývá. Zastavím se a dívám se. Alexander se otočí; konečně se mu podařilo rozdělat oheň v krbu. V obývacím pokoji teď s Val Bryn osaměli. Carl šel pro něco do kuchyně. Alexander se otočí. Dívá se na Val Bryn. Dívá se na celou Val Bryn. A náhle jí klečí u nohou, celé její chodidlo v ústech. Ona se usmívá, zavírá oči. Téměř do sebe její prstíky srká, jeden po druhém, jako ústřice. Pak si olízne ústa. Nato se prudce zvedne a vyjde z místnosti.

Tenkrát jsem o tom příliš nepřemýšlela. Svým způsobem jsem chápala, proč to Alexander udělal. Osobně si na ústřice příliš nepotrpím. Ale když na kuchyňském stole stojí miska červené ovocné kaše se smetanou, nelze udělat nic jiného, než ji sníst, i když byla vlastně pro někoho jiného. Protože jak často dnes člověk přijde k pravé ovocné kaši se smetanou? Červenou ovocnou kaši se smetanou jsem nejedla od té doby, co jsem byla malá a babička nám zpívala písničku: Každé dítě ví, co je nejlepší kaše červená, smetanou zdobená hned vám odpoví.

Jak už jsem řekla: Tehdy jsem o tom dál nepřemýšlela. Odpustila jsem Alexandrovi jeho malou jak to nazvat? jeho malou indiskrétnost, ale samozřejmě jsem se o tom nezmínila Julii.

Příhodu ale vyprávím otci. O rok později. V jiné restauraci než Divadelní kavárna.

Otec se škrábe pod okem.

Upije červeného vína.

Chceš říct, že Alexander podvádí Julii s Val Bryn, svědkem na svatbě? řekne.

Nevím, jen ti vyprávím, co se přihodilo.

Přesně jak hodně měl její chodidlo v ústech? ptá se otec.

Otevřu ústa dokořán a strčím si tam ruku.

Otec kývne.

Opravdu takhle hodně?

Ano, přibližně takhle hodně.

Okamžik mlčíme. Pak se zeptám: Co přesně vkládáš do pojmu nevěra, tati?

Soulož, řekne otec.

To je jasné.

Všechno, co obnáší úplnou nahotu na obou stranách, zdráhá se.

Úplnou nahotu na rozdíl od částečné nahoty, ptám se.

Tak nějak, mumlá.

Co dlouhé polibky?

Neee, říká otec.

Nesouhlasím, řeknu. Jen si představ, co všechno se o druhém člověku dozvíš z dlouhého polibku. Vím všechno o, jak muž promiň, že o tom mluvím tak přímo, tati vím všechno, co o muži potřebuju vědět, ze způsobu, jakým mě líbá. Když je ženatý a líbá mě, vím o něm věci, které by měly vědět jen jeho bývalé partnerky a jeho žena.

To je nesmysl, řekne otec. Nevíš nic.

A co okusování, líbání, srkání a olizování prstů, i u nohou je tohle nevěra?

Karin, záleží přece na tom, jak se to dělá, to snad chápeš, řekne otec rezignovaně.

Celé chodidlo v ústech?

Otec se dívá do stropu.

Celé chodidlo v ústech, opakuju.

Celé chodidlo v ústech, to není dobře, řekne otec.

No právě, řeknu, nikdy jsem Val Bryn nevěřila.

Tohle se přece netýká jenom jí, řekne otec.

Ten váš znamenitý Alexander Lange Bakke! řeknu. Jednoho dne ho odprásknu.

Ale no tak, no tak, řekne otec, natáhne se přes stůl a pohladí mě po hlavě. Už se uklidni.

Nech Julii a Alexandra s jejich manželstvím na pokoji. Ani ty nejsi anděl, Karin.


Alexander se posadí v posteli. Vedle něho dýchá Julie. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech.

Alexander se dívá k oknu.

Je možné uškrtit člověka nití?

Přetrhne se nit, když ji člověk utáhne kolem krku dotyčného?

Určitě se přetrhne.

Druhý den by viděl červený proužek kolem jejího krku, jako ozdobu v místě, kde se nit zařízla do kůže.

Ale nic víc.

Musel by vzít provaz. Možná provázek. Nebo to udělat rukama.

Myslí na závěrečnou scénu z Přeletu nad kukaččím hnízdem, jak Indián přiloží polštář na Jack Nicholsonův obličej, aby pak rozdrtil mříž, zmizel v okně, ke světlu.

Ale Julie. Alexander na ni shlíží, jak leží vedle něj. Ale Julie jen dál těžce dýchá.

Nádech. Výdech. Nádech. Nikdy se odsud nedostanu. Alexander se v posteli prudce posadí. Nikdy se odsud nedostanu.

Někdy, když se vrátí v noci domů a ona spí nebo předstírá, že spí, shrne přikrývku na stranu a dívá se na její tělo. Tak hubené. Tak hubené je. Většinou leží na břiše, světlé vlasy splývají po zádech, mezi stehny polštář. Útlá šíje, žebra, hýždě, lýtka, prsty u nohou.

Všechno na Julii je malé, útlé a křehké.

Až na chodidla samozřejmě.

Kámen, který leží mezi nimi v posteli je přibližně tak velký jako Juliino chodidlo.

Nehty u nohou si nelakuje červeně.

Alexander se natáhne po kameni. Sáhne na něj, zvedne ho.

Zbavím se toho kamenu. To je naprosto nepřijatelné mít mezi sebou v posteli kámen, myslí si.

Drží kámen před sebou, je trochu těžší než čekal. Ale ne tak těžký, aby ho nemohl položit na okno nebo na podlahu vedle toho druhého, většího kamenu, nebo nahoru na skříň.

Klouže po něm ukazováčkem, ohmatává ho, prohlubně, nerovnosti, a pak ho položí zpátky do postele.

Kámen půjde nakonec z domu. Nejen z postele. Ale z domu. Všechny kameny půjdou z domu!

Položit ho na okno nebo na podlahu nebo na skříň je vlastně jenom přechodné řešení, řekne si Alexander.


Kdyby někoho zajímalo, jak se mi proboha podařilo svést Carla, vysokého muže s tmavými kudrnami a ve švestkově rudých kovbojských botách, vyprávěla bych jen, co se odehrálo ten dubnový večer, když jsem byla s otcem na obědě v Divadelní kavárně. Pravdou je, že všechno začíná a končí Gershwinem. Pochybuju o mnoha věcech, ale nikdy o Gershwinovi. Děvče, které umí zpívat Gershwina, se v životě nemusí vůbec ničeho bát.

Poslouchej!

Therds a boat dats leavin soon for New York,
Come wid me
Dats where we belong, sister
You anme kin live dat high life in New York.
Come vid me
There you cant go wrong, sister
!

Ale začnu od začátku. Otec a já jsme v kině shlédli nasládlý muzikál High society s Frankem Sinatrou a Grace Kelly v hlavních rolích. Uprostřed filmu Frank Sinatra Grace Kelly okouzlí a určitě taky svede ale to se tehdy neukazovalo, místo toho tančili; jak už jsem řekla okouzlí ji, pouze tím, že zpívá o jejích krásných očích.

Vstanu ze židle a řeknu otci: Půjč mi klobouk! Co? řekne otec.

Půjč mi klobouk.

Je v šatně, řekne otec.

Dojdu pro něj, řeknu.

Karin, sedni si, řekne otec.

Políbím otce na čelo a jdu.

Už o mně nerozhoduješ, směju se.

Ale o klobouku rozhoduju, vykřikne otec.

Vyzvednu otcův klobouk ze šatny, nasadím si ho na hlavu a zhlížím se ve velkém zrcadle u vchodu.

Ten klobouk je ti trochu velký, říká portýr.

Vidím ho v zrcadle, setkám se s jeho pohledem.

Ale je pěkný, řeknu.

Jdu zpátky do restaurace, okolo otce, vylezu na vyvýšený stupeň, kde sedí tříčlenný orchestr Divadelní kavárny.

Dovolte mi představit: Kapelník Sørensen klavír, Charley cello, Wikstrøm housle. Všichni jsou staří, téměř století, tím jsem si jistá. A taky se trochu podobají Ivo Caprinovým loutkám.

Sørensene, říkám, umíte hrát Gershwina?

Hm, řekne Sørensen a pochybovačně se dívá na Charleyho a Wikstrøma. Nejhorší, co znám, jsou napůl opilé dámy, co si usmyslí zpívat v restauraci Sommertime, řekne Sørensen.

nejsem napůl opilá (jsem víc než to, nikdy nejsem něco jenom napůl, to ale Sørensenovi neřeknu) a nebudu zpívat Summertime, řeknu.

Hm, řekne Sørensen a mhouří oči.

Nemám nic proti tomu, abychom jí pomohli, řekne Charley.

Proč ne, řekne Wikstøm.

Hm, zdráhá se Sørensen a dívá se přes zábradlí dolů, na muže s tmavými kudrnami a ve švestkově rudých kovbojských botách. Ty chceš svést tamhle toho dole? řekne.

Kývnu.

Dnes ti štěstí moc nepřeje, co?

Ne, řeknu.

Sørensen potřese hlavou a obrátí se ke kolegům.

Ten chlap si jí nevšimne, ať dělá co dělá. Nemůžeme jí nijak pomoci. Chce radši tu blondýnu.

Jakou blondýnu? řekne Charley.

Tam dole. Tamhle. Tu s kamarádkou.

Charley a Wikstrøm se naklánějí přes zábradlí.

Nádherná, mumlá Charley.

Rozkošná, říká Wikstrøm.

Poslouchejte, řeknu. Bude ten Gershwin nebo nebude?

Nemáš šanci, říká Sørensen a pokrčí rameny.

Umím zpívat, řeknu.

Umí zpívat, řekne Charley.

Umíš tančit? ptá se Sørensen.

Umím tančit, řeknu.

Umí tančit, řekne Charley.

Wikstrøm na mě mžourá za skly brýlí.

Jak se jmenuješ? ptá se a letmo se dotkne mých vlasů. Má velké, staré ruce.

Karin Blomová. Jsem Karin Blomová.

Nejsi příbuzná Rikarda Bloma, co emigroval do Ameriky?

Jsem jeho vnučka.

Věděla jsem, že to něco znamená.

Samozřejmě jsem ho neznala, zemřel za války.

Já vím, znal jsem ho, řekne Wikstrøm.

Opravdu?

No jeje. Přišli jsme do New Yorku zhruba současně, myslím v jednatřicátém, pamatuju si to, protože to bylo ten rok, co kornetista Buddy Bolden zemřel v blázinci v Louisianě. Vzpomínám si, že jsme mluvili o tom, Rikard a já, že nikdy neuslyšíme Buddy Boldena hrát, že jeho hudba zemřela spolu s ním, že jediné, co můžeme udělat, je zavřít oči a představovat si, jak to znělo, když jednou na začátku tohoto století ještě než se dostal do vězení, ještě než se zpil do nepříčetnosti a praštil svou tchyni do hlavy džbánem zvedl k ústům kornet a začal hrát.

Ale prosím tě, Wikstrøme, přeruší ho Sørensen. Tehdy nikdo nevěděl, kdo Buddy Bodlen je.

Jen ho nech, zamumlá Charley, vždyť to nevadí.

Jenom tři věci jsme měli v hlavě, já a Rikard, pokračuje Wikstrøm: box, jazz a ženské.

Taky netrvalo dlouho a tvůj dědeček se zamiloval do jedné norské dámy, co bydlela v Brooklynu, myslím, že v Bay Bidge, muselo to být několik let předtím, než potkal tu, co se stala tvou babičkou.

Nevíš, jak se jmenovala? ptám se. Myslím ta norská dáma, co se do ní zamiloval.

Nevzpomínám si, odpoví. Začínám stárnout. Být popletený, víš. Wikstrøm si ukáže na hlavu, načrtne do vzduchu pár kroužků. Rikarda jsem ostatně za nějakou dobu ztratil z očí.

Ale tu jeho ženskou vidím pořád před sebou, úplně chápu, že se do ní zamiloval, ta měla styl. Stejně urostlá, bez příkras, ztepilá a krásná jako George Washington Bridge. Pamatuju si to dobře, tedy ten most, dokončili ho v témže roce, kdy jsem se vylodil. Samozřejmě se o tom tehdy hodně mluvilo, a já jsem s oblibou stával a v odpoledním světle se na něj zpovzdálí díval. Nemám ve zvyku srovnávat ženy s mosty, ale ona nebyla nic menšího.

A nepamatuješ si, jak se jmenovala, ani když zavřeš oči a usilovně se zamyslíš?

Snad Selma? zeptá se Wikstrøm.

No ano, řeknu.

Vida, tak Selma se jmenovala.

A co dědeček, jaký ten byl? Co to bylo za muže?

Trochu snílek. A pak byl posedlý Gershwinem, právě tak jako ty. Vzpomínám si, jak vyprávěl o prvních dnech v New Yorku, jak po dlouhé cestě lodí a nekonečných hodinách na Ellis Islandu chodil, chodil a chodil, tam a zpátky ulicemi, nevnímal čas, necítil hlad, a jen nasával město. Zlákán pachy, zvuky, obrazy, přesvědčen o tom, že Gershwin zkomponoval Rhapsody in Blue jen pro něj.

Ale ty ses ptala, co to bylo za muže.

Wikstrøm nabírá dech. Povím ti to. Byla to známá věc. Rikard Blom byl jako Fortunát z pohádky; nikdo mu neodmítl, o co jen požádal.

Kapelník Sørensen zdvihne ruku nad hlavu, zamhouří oči.

Tak jsme měli přestávku, a přestávka skončila, řekne a usadí se ke klavíru.

Myslím, že bychom jí měli dát šanci, řekne Charley a ukáže na mě.

Jsi si jistá, že umíš zpívat? řekne Sørensen. Nebudu pro tebe hrát, jestli neumíš zpívat.

Umím zpívat, řeknu.

A tančit, řekne Sørensen.

Umím tančit, řeknu.

Tak kdyby někoho zajímalo, jak se mi podařilo svést Carla, vysokého muže s tmavými kudrnami a ve švestkově rudých kovbojských botách, vyprávěla bych jen, co se odehrálo ten dubnový večer, když jsem byla s otcem na obědě v Divadelní kavárně.

Kapelník Sørensen čeká, až slezu z balkónku a dojdu ke stolu, kde se Carl usadil s blondýnou a kamarádkou.

Blondýna vzhlédne. Blondýna se na mě dívá. Blondýna otevře ústa a zívne, jako by pouhý pohled na mě stačil, aby usnula nudou. Kdo jsi? Tak kdo jsi? A proč tu stojíš a zabíráš místo? Nevíš, že to jsem já, a ne ty, kdo je plavovlasá a krásná a okouzlující a fascinující a nádherná a hezká!? Promiň, pípne sladce, ale známe tě?

Popadnu láhev s červeným vínem a vyliju jí zbytek na hlavu.

Teď, řeknu, teď mě znáte!

Kamarádka zalapá po dechu.

Promiň, řeknu.

Pohlédnu na blondýnu. Je mi jí teď trochu líto.

Nezačni prosím tě vyvádět. Skutečně jsem nechtěla, abys byla takhle mokrá. Ale pochop, tady ten muž musí dnes večer odejít se mnou (ukážu na Carla) a TY (ukážu na blondýnu) stojíš v cestě.

Otočím se na Carla: Carle! Jmenuješ se tak přece (Hluboce a procítěně vzdychnu). Carl. Už jen to jméno. Dívám se na tebe celý večer a i když se na mě teď zlobíš, protože jsem vylila víno na tvou přítelkyni, věz, že jsi jedinečný a já přísahám při hrobě svého dědečka, že jestli se teď zvedneš a opustíš se mnou tuhle restauraci, už nikdy, nikdy se neobrátíš zpět.

Blondýna se pomalu zvedne, kapající, rudá mořská příšera s drápy.

Kdo si sakra myslíš, že jseš? zašeptá.

Já jsem Karin, řeknu. Karin Blomová.

Nadzdvihnu klobouk a hluboce se ukloním.

Současně dám nenápadné znamení, nenápadné pokynutí, Sørensenovi, Charleymu, a Wikstrømovi na balkónku. Kývnou a ukážou mi zdvižený palec. Pak začnou hrát.

Ach, jak ti hrají, Julie. Mělas tam být.

Hrají, jak ještě nikdy nehráli. A já zpívám, jak jsem ještě nikdy nezpívala Divadelní kavárně se tají dech. A všichni tady dnes večer jsou jmenovat nebudu herečka, spisovatel, žurnalista, redaktor, divadelní ředitel, nakladatel, filmový režisér však je znáš, Julie všichni ztichnou a jen naslouchají. I otec.

Tak to je s Gershwinem.

Odsunu sklenice, talíře, příbory a ubrus ze stolu, vezmu Carla za ruku, přitáhnu si ho ze židle k sobě, řeknu, teď se bude tančit, Carle, a tančím s ním, jako s ním ještě nikdy nikdo netančil.


Nechci ti namlouvat, že Carl měl kouzelné kovbojské boty. Možná jsem řekla něco takového Julii, Torild a Val Bryn, někdy večer ve městě. Po pár skleničkách navíc toho dokážu napovídat dost.

(Takže pokud někdy narazíš na Torild nebo Val Bryn, a pokud se náhodou zmíní, že kdysi znaly dívku jménem Karin Blom a že chodila s Carlem, mužem s kouzelnými kovbojskými botami, tak to neber doslova).

Nechci se vychloubat. Nebo si vymýšlet. Prášit. Ale občas je to víceméně nezbytné neříct jenom, jak to je ale říct o trochu víc, než jak to je.

Když jsem byla malá, babičku a Anni znepokojovalo, že nemluvím pravdu. Říkaly, že lháře společnost netoleruje. Říkaly, že přeháním, abych si získala přízeň druhých lidí. Říkaly, že budu osamělý člověk. Podívej se na Julii, říkaly, podívej se na Julii, ta nic takového nedělá. Myslím, že to nebyl šťastný příklad, to s Julií, protože byla mnohem osamělejší než já. Tys byla vlastně mnohem osamělejší než já, Julie.

Vzpomínám si, že jsem pochopila rozdíl mezi lží, která se vyplatí, a lží, která se nevyplatí, tehdy, když jsem řekla Anni, že jsem zabila Peteho, toho nesnesitelného jezevčíka. Jde o to, že Anni byla na mě rozzlobená, i když jsem řekla, že jsem Peteho nezabila. Rozzlobila se, protože jsem v sobě nosila takovéhle myšlenky; jsi příšerné malé děcko, co nosí v hlavě takovéhle myšlenky, řekla Anni a třásla mnou. To nestálo za to: dostat takhle vyhubováno za lež, která se nevyplatí. Proto jsem se rozhodla, že se zlepším. Rozhodla jsem se, že budu lhát lépe. To pak nedostanu tak vyhubováno. Nechtěla jsem být osamělý člověk mimo společnost, jak mi Anni a babička prorokovaly.

Vzpomínám si, jak jsem jednou bylo to několik let před tím jezevčíkem dostala od učitelky ve škole poznámku. Bylo mi tak osm nebo devět a chodila jsem do třetí třídy, učitelka se jmenovala Strung. Ne paní Strung nebo slečna Strung nebo Cecilie Strung. Jenom Strung. Dost jsem se jí bála, a to už je co říci, protože já se vlastně nebojím ničeho. Ale Strung byla chladná a přísná a mám-li to říci na rovinu neměla smysl pro humor.

V každém případě to ale bylo takhle: To léto, když mi bylo devět, jsem napsala dopis řediteli cirkusu Arne Arnardovi a zeptala se ho, zda by mě nevzal s sebou na své příští cirkusové turné. Napsala jsem, že může sám určit, co budu dělat, má přece zkušenosti s novými artisty, ale kdybych si mohla vybrat, chtěla bych být nejraději: Za prvé: provazochodkyně. Za druhé: dáma s peřím na bílém koni. Za třetí: akrobatka.

O několik týdnů později, poté co Arnardo odpověděl na můj dopis a přivítal mě do cirkusu jako provazochodeckou učednici, jsem to řekla několika vybraným spolužákům. Dopis jsem jim ukázat nechtěla. Dopisy jsou osobní záležitost. Ale řekla jsem, že po podzimních prázdninách přestanu chodit do školy a budu už jenom trénovat balancování, abych byla do velkého cirkusového turné příští léto připravená. O tom jsem se zmínila i před Strung, která si stěžovala, že nenosím domácí úkoly a že se při vyučování dívám z okna. Řekla jsem jí, že jsem Arne Arnardova nová učednice v provazochodectví a domácí úkoly že jsou pro mě víceméně zbytečnost. Když jsem jí to řekla poprvé, zavrtěla hlavou, jako bych řekla nějakou hloupost. Vzpamatuj se, Karin Blomová, řekla a šla zpátky ke katedře. Když jsem se o tom zmínila podruhé, bouchla pěstí do mého stolku a řekla, copak nechápeš, že se těmi svými historkami zesměšňuješ, proč musíš pořád tak přehánět, copak nestačí do cirkusu jen chodit jako všechny ostatní děti, proč musíš… nedokázala dokončit větu, tak jsem ji rozčílila.

Neodpověděla jsem jí, jen semkla ústa a dívala se z okna.

Vzpomínám si, že jsem si pomyslela: Jedna věc je, že mi nikdo nevěří, když lžu, ale že mi nikdo nevěří ani tehdy, když mluvím pravdu. A pak jsem si myslela… pak jsem doufala, že Strung zemře krutou a bolestivou smrtí, protože mi tyhle věci řekla před ostatními dětmi ve třídě.

Potřetí, když jsem se před Strung zmínila o Arne Arnardovi, rázným krokem šla k tabuli a měla proslov. Vyprávěla, co se stane s lidmi, kteří lžou a přehánějí; řekla, že v takových lidech se udělá dírka, a že s každou lží, kterou vysloví, se dírka zvětší a že nakonec už z člověka nezbude nic než díra, kterou může kdokoliv prostrčit ruku. Představovala jsem si svoje tělo, v něm učitelčiny ruce; představovala jsem si svoje tělo, obruč a maličkaté cirkusové psíky, kteří skrze ni proskakují; představovala jsem si svoje tělo, a právě v tom okamžiku právě v tom okamžiku se ozvalo zaklepání na dveře třídy a Arne Arnardo stál na prahu v celé své mohutnosti a řekl přišel jsem. Buď požehnán, p.cirkusový řediteli, že jsi přišel. Přišel jsem vyzvednout Karin Blomovou, řekl.

Ujišťuju tě: Když to vypravuju, nikdo té historce nevěří. Ani Julie, ani Val Bryn, ani Torild, ani nikdo jiný. (Ale že můj milenec Carl měl kouzelné kovbojské boty tomu věří.) Ale na rozdíl od mnohého jiného například, že jsem kamenem zabila Anni jejího jezevčíka je cirkusová historka pravdivá. Nevzpomínám si, jak přesně se to seběhlo. Ale existuje přirozené vysvětlení, proč se Arne Arnardo objevil v naší třídě právě toho dne a ptal se na mě. Možná, že rozdával volné lístky hodným žákům. Ale vysvětlení existuje. Stalo se to. Arnardo přišel.

A ještě musím dodat tohle: Strung zemřela krutou a bolestivou smrtí krátce poté. Možná jsi o tom slyšel. V sedmdesátých letech to byl známý kriminální případ. Hodně se o tom psalo v novinách. Učitelka zavražděna neznámým pachatelem. Učitelka zavražděna v 0slu. Učitelka brutálně zavražděna ve vlastním bytě.

Jedné noci se vrah vplížil do bytu Strung a vyvrtal dírku, ne větší než klíčovou, naskrz jejím tělem, uprostřed mezi prsy které mi vždycky připomínaly Dumbovy uši.

Byl to strašný případ. To nepopírám. Nepřála jsem jí smrt, ne takovou. Dnes lituju, že jsem si o jiném člověku myslela tak ošklivé a neodpustitelné myšlenky jenom proto, že se jí nelíbily moje historky.

Vzpomínám si, že jsem se jednou, o mnoho let později, v noci probudila a před sebou viděla, jak tělem Strung konečně proudí záplava světla.


Ale tvrdit, že Carl měl kouzelné kovbojské boty, to nikdy! Už první večer, potom co jsem zpívala a tančila s ním v Divadelní kavárně, potom co se sklonil a zašeptal do nádherného opáleného ouška nádherné opálené blondýny lituju má milá, musím jít musím teď jít, potom co jsme chytli taxík a jeli do mého bytu v Sorgenfrigate, potom co jsme se svlékli, ale před tím než jsme ulehli – tehdy to řekl. Řekl: Boty si nesundám!

Stojí před mou postelí na dřevěné podlaze, velký, temný a nádherný, nefalšovaný sexuální atlet a říká: Boty si nesundám.

Dobře, říkám, a proč? Protože jsou kouzelné, řekne. Hm, fajn, řeknu. Něco podobného jsi jakživa nezažila, řekne. Nepochybuju, řeknu a žďuchnu do něj, takže dopadne na postel.

Takže to nejsem , kdo chodí a přibásňuje mým milencům kouzelné kovbojské boty.To hravě zvládnou sami. V každém případě Carl. Ne úplně bezdůvodně, mám-li být upřímná. Když se milujeme poprvé, trvá pět dní, než mě pustí.

Občas vstanu z postele, sednu si do okna, zapálím si cigaretu a dělám, že nás nevidím. Stíny, co se objímají, stíny, co se k sobě tisknou. Otevřu okno a cítím noční vzduch na tváři. Dnes večer je venku teplo. Posloucháme jednu starou Mingusovu nahrávku na CD-přehrávači, stiskla jsem repeat.

Myslím na mnoho různých věcí, když se miluju s Carlem. Není divu. Pět dní. To je dlouhá doba. Tak třeba by mě zajímalo, proč se vždycky zamkne v koupelně, když se u mě koupe. Sám vanu nemá; když viděl, že já ji mám, radostí se málem rozplakal, objal mě a zlíbal tak, že jsem byla celá popletená.

A pak myslím na to, co jsem řekla jednou, když jsme leželi u mě doma v posteli. Řekla jsem, že mám ráda, když se dotýká mého pupíku; řekla jsem, že pupík je u žen ten nejcitlivější bod; řekla jsem, že pupík je jediné místo na mém těle, které ještě žádný muž neobjevil; řekla jsem, že pupík je sezame otevři se všech žen. Teď tu ležíme, pět dní nebo víc, Mingus zpívá dond’t drop that atomic bomb on me, a Carl se víceméně do mého pupíku nastěhoval, nakrucuje se a sprchuje se v něm, jako by to byl velký chladivý bazén – a já nevím, jak mu mám říct, že jsem to řekla jen tak. Že to celé byl nesmysl. To s tím pupíkem.

A myslím na to, jak byl tenkrát s námi v tom domku ve Värmlandu. Muselo být tak čtyři nebo pět ráno, chystali jsme se jít spát; postel byla malá, úzká a tvrdá; řekla jsem: Nemůžeš si na noc sundat ty kovbojské boty, Carle? A Carl na to: Ne, bez svých bot nejsem nic. Ale ano, řekla jsem. Jsi pořád Carl. Ne, řekl Carl, nejsem nikdo. Tak pojď, řekla jsem, vzmuž se.

Carl sedí nahý na okraji postele, zírá na svoje nohy v kovbojských botách – vypadají velké a ve varmlandské ložnici s malými kytičkami působí nepatřičně.

Zatáhnu za jednu botu.

Tak pojď, řeknu měkce, sundej si je.

Ne, řekne, a natáhne ji zpátky.

Pojď, řeknu a zatáhnu větší silou.

Ne, řekne a odstrčí mě.

Pojď, řeknu.

Nech mě na pokoji, řekne.

Pojď, řeknu.

Neslyšíš, co říkám? řekne.

Carl se na mě dívá a křičí: Neslyšíš, co říkám? Nemůžeš mě nechat na pokoji?

Tu noc jsem čekala, až usne. Dýchal ztěžka, pravidelně a bezelstně; spí jako malé dítě, na zádech, rozevřené dlaně po obou stranách hlavy. Vlezla jsem pod peřinu, sunula se dolů k jeho chodidůlm – je to velký muž, dolů k chodidlům bylo daleko, sunula jsem se kolem hrudi se sedmi tmavými chloupky, břicha, stehen, kolen, lýtek, chodidel. Usadila jsem se v nohou postele, celá pod peřinou. Chtěla jsem boty uchopit co nejšikovněji.

Pak jsem začala táhnout.

Pravou botu nejdřív.

Držela pevněji, než jsem čekala. Táhla jsem a táhla, potila se pod peřinou a supěla; držela tak pevně, že jsem to málem vzdala. Ale nakonec, s mlasknutím, jako když z láhve vyletí zátka, jsem seděla s jednou kovbojskou botou v ruce.

Levá šla sundat lehčeji. Trvalo to jen pár minut. Ani to ne.

Vykoukla jsem zpod peřiny. Carl dál spal. Všude bylo ticho. Všechno bylo jako obvykle. Kovbojské boty jsem pečlivě postavila vedle sebe pod postel, vylezla zpátky k polštáři, políbila ho na ucho a uložila se ke spánku.

Druhý den ráno jsem se probudila bolestí hlavy a nutkáním zvracet.

Carl spal.

Vstala jsem, vyšla z ložnice, dolů po zeleně natřených příkrých schodech. V kuchyni na podlaze seděli Torild a Arvid a tiše spolu mluvili. Prošla jsem bez pozdravu. Nikdo jiný ještě nebyl vzhůru. Šla jsem ven na dvůr a napila se studené vody z pumpy. Slunce svítilo. Šedá mourovatá kočka seděla úplně tiše v trávě a dívala se na mě.

Pak jsem se vrátila dovnitř, nahoru po zelených schodech, do ložnice.

Carl se probudil.

Carl už nebyl Carl.

Carl byl makrela.

Carl byl modrozelená rybka, která sebou zoufale mrskala na peřině a křičela co jsi to se mnou udělala co jsi to se mnou udělala?

Dívala jsem se na něho. Rukou jsem si zakryla ústa.

Měl světlemodré vystouplé oči, dvě velké ploutve a sedm malých.

Carl zalapal po dechu: Potřebuju vodu, dělej nebo umřu.

Zvedla jsem ruku a zakryla si ústa.

Posadila jsem se na okraj postele.

Carle, řekla jsem… strašně mě mrzí, že…

Tak hoď sebou, zavřískl, potřebuju vodu. Jeho hlas byl úplně jako dřív: na muže drobet vysoký a nasální.

Seběhla jsem zeleně natřené schody a vřítila se do kuchyně. Torild seděla sama na podlaze se svým hrnkem kávy a četla si noviny.

Stalo se ti něco? zeptala se a vzhlédla.

Proč já si NIKDY nenajdu pořádného chlapa, zaúpěla jsem.

Torild pokrčila rameny a četla dál.

Ve skříni jsem našla velkou průhlednou skleněnou mísu, vyběhla ven k pumpě a naplnila ji vodou. Pak jsem běžela zase nahoru, tak rychle, že jsem pocákala podlahu a schody.

Carl ležel na posteli a lapal po vzduchu. Nemohl se teď už skoro pohnout. Vzala jsem ho do dlaní – byl úplně hladký – a vložila ho opatrně do skleněné mísy. Netrvalo dlouho a začal přicházet k sobě.

Plaval opatrně sem tam, pak trochu rychleji a za chvilku byl čilý jako obvykle. Ale celou dobu na mě upíral skrze sklo vyčítavý zrak.

Nechceš se k něčemu přiznat, řekl. Snažil se o klidný tón. Když promluvil, tvořily se ve vodě bubliny.

Dívala jsem se do podlahy.

Když jsi spal, zula jsem ti tvoje kovbojské boty, zašeptala jsem.

Říkal jsem ti, ať to neděláš, řekl. Pokud se pamatuju, řekl jsem včera večer úplně jasně, že bez svých kovbojských bot nic nejsem.

Nenapadlo mě, že to myslíš tak doslova, řekla jsem. Zavřela jsem oči. Otevřela jsem oči.

Carl plaval sem a tam. Bez přestávky. Rozbolely mě z toho oči.

Nemůžeš přestat pořád takhle plavat, nemůžeš se na chvilku zastavit, řekla jsem; je těžké s tebou mluvit, když pořád plaveš sem tam.

Nemůžu se zastavit, Karin. Nemám plovací měchýř. Když se zastavím, nemůžu dýchat.

Potřásla jsem hlavou.

Dá se to nějak napravit? zeptala jsem se.

Nevím, řekl Carl. Včera jsem byl muž, dnes jsem makrela. Za to můžeš ty. Tys to zavinila.

Co s tím míníš dělat?

Hrozně ráda bych ti pomohla. Nechtěla jsem způsobit všechny tyhle potíže.

Co s tím teda míníš dělat?

Sledovala jsem ho, sem tam ve skleněné míse.

Teď mě zrovna trochu bolí hlava a tak mi to nemyslí nejlíp, ale snad bychom se mohli nejdřív nasnídat a pak si o tom v klidu promluvit.

Já nemůžu snídat… takhle! zasyčel Carl, až voda vystříkla. Podívej se na mě, Karin! Podívej se na mě! Ploutvemi pohyboval sem a tam. Tvoji příbuzní se mi budou smát.

Povzdechla jsem si. Řekla jsem: Všichni byli včera dlouho vzhůru. Všichni pili trochu přes míru. Myslím, že všichni mají dnes co dělat sami se sebou. Budeme dělat jakoby nic, Carle. Kdyby se někdo ptal, tak řekneme, že ti není dobře. Vzala jsem skleněnou mísu, držela ji opatrně před sebou, vyšla z ložnice, sešla dolů po zeleně natřených schodech a zamířila do kuchyně.


Carlovi se nelíbilo, že se na něj všichni dívají. Už jen to, že musel plavat dokola ve skleněné míse, bylo hrozné, ale nejhorší bylo, že Torild se začala smát. Toho se bál nejvíc, že se mu někdo bude smát.

Postavila jsem mísu na kuchyňský stůl. Alexander, Julie, Torild a Arvid se pokoušeli dělat jakoby nic, ale nebylo to tak lehké. Carl plaval sem a tam a upíral na nás všechny zuřivý zrak; nepřidalo mu, když Sander začal vyskakovat do výšky a vykřikovat: Koukněte! Máme rybu!

Julie se ho pokoušela okřiknout – ale Sander ji neposlouchal.

Mami, hele! Hele! Karin ulovila opravdickou rybu!

Není divu, že se Torild začala smát. To jí nelze vyčítat. Vlastně za všechno může Sander – ale ani dítě člověk nemůže z ničeho vinit. Chtěl mi jenom pomoci rybu nakrmit.

Než se kdo vzpamatoval, popadl konzervu s makrelou v tomatě, lžící z ní vyškrabal zbytky a ponořil lžíci do mísy.

Voda zrudla a zakalila se a Carl se rozkřičel.

Ne, tohle ne, křičel, tohle ne!

To už se Torild nemohla déle udržet. A rozesmála se. Nejdřív se ozvalo několik škytnutí. Pak vysoký zpěvavý zvuk. Pak několik zoufalých frknutí. A pak výbuch, exploze, kterou nemohla zastavit. Torild se smála, smála a smála, až se jí – jeden po druhém – porozpínaly knoflíčky na bílé halence, už plné skvrn od makrely v tomatě.

Carl byl uražený zbytek dne. Prý je to moje vina, že byl zesměšněn. Řekl, že pochybuje o tom, jestli mě po tomhle ještě může milovat. Pak chtěl, abych jeho skleněnou mísu zanesla nahoru do ložnice, zavřela dveře a nechala ho nerušeně plavat dokola.

přeložila Andrea Poldaufová

Ukázka byla přeložena jako příspěvek do soutěže Jiřího Levého
(soutěž mladých překladatelů, která se každoročně koná v Čechách)

převzato ze stránek www.iliteratura.cz

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Buďte první, kdo bude hodnotit článek!
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.506.762 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.593 sec. • www.severskelisty.cz • 3.226.243.226
file v.20190115.000358 • web last uploaded 20190901.041847
2017:267 • 2018:139 • 2019:118