Margaret Johansenová: Firemní večírek (Firmafesten)

Firemní večírek propukl jako obvykle týden před Vánocemi a ředitel jako obvykle šeptem řešil, jak vyklouznout z nemilé povinnosti mít vedle sebe u stolu slečnu Mikkelsenovou. Byla sice nejstarší žena ve firmě, ale ti, co večírek organizují, přijdou určitě na nějakou vyhovující… ehm… mladou a hezkou. Přece se může jednou taky trochu pobavit, ne?

Slečna Mikkelsenová byla sice ve škole o dvě třídy níž než ředitel, jenomže on byl muž v nejlepších letech. A přirozeně na sebe také náležitě dbal, jak už to muži rádi dělají. Navíc poupátka z písárny neměla nikdy nic proti tomu věnovat mu na večírku trochu pozornosti. To bylo samé „ale Jakube“, celý večer… Druhý den si samozřejmě všichni vykali. Aby ne.

Jo, jo. Firemní večírky nebývaly jenom zábavné. Účetní Smith to jako obvykle přežene s pitím, pustí si pusu na špacír a vyloží mu, co si o něm myslí, aby se na druhý den zkroušeně a úzkostlivě krčil nad počítačkou. Hm. Smith byl pečlivý a pozorný účetní, nezbývalo než to snášet. Horší už to bylo s Harmem, nejlepším obchodním agentem. Něco jako místní playboy. Kdyby se zeptali jeho, ředitele, tak podle něj je ten hejsek tak akorát pěkný vyžle. Ale bůh uchovej, schopný prodejce. To jo.

Na loňském večírku roztrhal na kousky večerní šaty slečny Sparrové a Mikkelsenové vylil do výstřihu koktejl. Ale to se stává všude. Chlap se musí občas povyrazit. Na chvíli vypnout uprostřed vší té odpovědnosti a dřiny. On sám si toho, pravda, z večírku moc nepamatoval.

Při té vzpomínce se neubránil uchichtnutí. Jenom útržkovitě si vybavoval značně nevázaný mejdan, kterým večírek pokračoval u něj doma.

Letos to takhle do noci nepotáhne.

Vlastně… takhle do rána… Ehm.

Ředitel přijímal hosty u dveří červeného salonku v hotelu, který si obvykle pronajímali pro slavnostní příležitosti.

Statný chlap, ředitel. Možná trochu zavalitý, ale ne víc než jak se slušelo k jeho věku. Zatáhl břicho, když se objevila slečna Mikkelsenová. Mimochodem, moc milá dáma, jenže pro něj příliš stará. Ženy stárnou mnohem rychleji než muži. Jak to vůbec přijde…

- Dobrý večer, slečno Mikkelsenová, dobrý večer… Uchopil její ruku do svých, takže pro dnešek už učinil povinnosti za dost.

Slečna Mikkelsenová si vzala z podnosu sklenku koktejlu, usrkávala z ní a jala se zkoumat účinkující tohoto každoročního firemního představení. Pracovala ve firmě osmnáctým rokem. Dobré místo, ale žádné vyhlídky na postup, jak by si byla přála. Marně se pokoušela srozumět Jakuba, kamaráda ze školních let – i když byl o něco starší -, že by si zasloužila povýšení. Měla kvalifikaci a v oboru se vyznala. Jenomže Jakub si ji tím svým šarmantním způsobem držel od těla a krmil ji falešnými sliby.

A právě dnes dostala poslední razítko. Otevřela si vlastní firmu. Byl to fantastický pocit, prostě věc, která zasloužila oslavit. A slečna Mikkelsenová věděla jak.

Vyprázdnila sklenku a vydala se směrem k mladému vedoucímu Bøyemu, který byl z titulu svého mužství časně povýšen.

Vtáhla tváře a vrhla na něj pohled zpod nalíčených řas.

- Na zdraví, pronesl Bøye nervózně a podivoval se, co se to se slečnou Mikkelsenovou dneska stalo. Opravdu velmi hezká žena. Kolik jí asi může být? Vždycky dokonale upravená, opravdová dáma.

- No, ozvala se slečna Mikkelsenová. Zahlédl jste snad něco, co by se vám zamlouvalo?

- Ehm… ano, skutečně vám to dneska velmi sluší, slečno Mikkelsenová.

- Děkuji, odtušila a zašla si pro další skleničku.

Ze svého místa pozoroval ředitel celý ten podivný výstup. Proboha, co se to dneska s tou Monou děje? Vykračuje si tu, pohupuje se v bocích a koketuje s mladým Bøyem. Vždyť ten je o deset let mladší. Přinejmenším.

Zdvořile naznačil úklonu před roztomilou osmnáctiletou spojovatelkou, slečnou Evensenovou, a s živým zájmem jí políbil ruku. Nespouštěl přitom zneklidněné oči z Mony Mikkelsenové. Že by se lízla už před večírkem? To by se jí nepodobalo, ale člověk nikdy neví, co ženskou v tomhle věku napadne…

Při večeři pronesl ředitel jako obvykle velkolepý proslov. Byla to příprava na „Zprávu o stavu říše“, jak to sám žertovně nazýval. Ona příprava mu pokaždé zabírala většinu času určeného pro pečeni s omáčkou a studené nápoje, ale večírek je jenom jednou do roka a alespoň nedojde tak rychle na zákusek. Závěrem projevu rád vzdával hold ženám… „naše inspirace, naše svědomí, ztělesnění krásy, matky našich dětí…“ Pohnutý vlastními slovy opět usedl a otcovsky políbil ladnou ručku příhodně umístěné slečny Evensenové. Ovšem ruka, která klouzala po jejím stehně už tolik rodičovsky konejšivě nepůsobila. Jenomže slečna Evensenová byla v místě pouhé dva měsíce, a tak nechala ruku rukou. V minulém zaměstnání musela dát výpověď po půl roce. Člověk se rychle dostane do řečí, když moc často mění místo. Jeden si prostě musí vybrat. Prasáku starej, říkala si v duchu a přes sklenku vína na něj vrhala koketní úsměvy.

No podívejme se, pomyslel se ředitel znechuceně. Támhleta maličká a ten staroch Adam spolu snad…

Ale proboha, Mona vstává.

Pružná jako bohyně, jednu ruku opřenou v bok, ve druhé třímá skleničku.

- Na zdraví, zvolala, ať žije Muž, náš ochránce, pramen naší inspirace, otec našich dětí, náš pochybný milenec a tyranský zaměstnavatel…

Zářivý úsměv dokázal pozoruhodným způsobem podat ta slova tak, že ani nepopíchla. Mona Mikkelsenová se posadila a sladce políbila ruku svému spolustolovníkovi, kdože to tam vlastně seděl.

Ta ženská se musela zbláznit… ?

Políbený na ni hleděl zcela konsternován.

- Rovnoprávnost, pravila slečna Mikkelsenová a přikývla. – Na zdraví!

Jenom aby mi ta osoba nezkazila celý večírek, probudily se v řediteli obavy. Dopřeji jí jeden tanec a drobátko ji usadím.

- No ne Jakube, podivila se slečna Mikkelsenová, to už si jdeš odtančit svoje společenské povinnosti… ?

Rozpřáhla ruce a zlehka se k němu v tanci přitiskla. Ředitel byl upjatý a zle dotčený. Začínala budit rozruch. Milosrdná nebesa.

- Nevykládáš si ve zlém, že jsem to dneska trochu rozjela, že ne, broučku Jacobsene, ujišťovala se. (To jméno nenáviděl už od školních lavic.)

- Ale chápej, je to můj poslední večírek tady.

- Poslední… ? Co tím myslíš… ?

- Končím tady, sdělila mu sladce. – Konečně končím.

- To nemyslíš vážně. Ředitel si už stihl chladně a střízlivě spočítat, jaká by to byla pro firmu ztráta. Poprvé mu na mysli vytanuly všechny její znalosti a dobré vlastnosti a dolehlo to na něj se zneklidňující tíží.

- Ehm… slečno… chci říct Mono, tedy… To přece nemyslíš vážně. Nezajdeme si spolu někdy na oběd a nepromluvíme si o tom… ?

- Na oběd? Ty snad blouzníš. Co by tomu řekli lidi? Zvát na oběd stárnoucí osobu, jako jsem já? A co mi chceš nabídnout, abych zůstala?

- Ehm… O tom bychom si mohli promluvit.

- O tom si můžeme promluvit hned. Možná bych mohla být zástupce ředitele?

- Zástu… ? Ty jsi snad přišla o rozum!

- Nemám snad na to… ?

- Ehm… to jo… ale…

- Nebo mi chybí vzdělání… ? Schopnosti… Nevyznám se v oboru? Nejsem dost energická?

- To jo, ale chápej přece. Musí ti být jasné, že o tom nemůže být ani řeč. Už ti bylo čtyřicet. Navíc jsi teď v…

-… jsem v čem… ?

- No přece, jsi žena. Nejspíš v přechodu, to je obtížné období. A…

- A co ty, Jacobsene… ? Ty nepůjdeš brzy do penze?

- Co, já?

- Ty jsi starší než já, ne?

- To je něco úplně jiného, Mono, to víš moc dobře. Chlap jako já je teď v nejlepších letech. Na vrcholu kariéry.

- Máš nejvyšší riziko infarktu a nejvyšší stresovou zátěž, jak jsem se právě dočetla v novinách. Infarkt postihuje především muže. Možná bychom teď měli zaskočit my. My, co nejsme tolik ohrožení. Jak myslíš, že to zvládá Indíra Ghándhíová? Nebo Golda Meirová, Jacobsene? Ale máš samozřejmě pravdu. My se zabýváme docela jinými důležitými věcmi, ty a já. Papírováním ve velkém…

- Když dovolíš, Mono, musím si teď zatančit se svou společnicí. Společenská povinnost, chápej… Zítra si musíme promluvit. Nerozhoduj se unáhleně, buď tak hodná…

Vyslala úsměv za jeho mizejícími zády a otočila se s vybízivým gestem k Harmovi. Naklonila hlavu a zeptala se:

- Nezatančíme si?

- S radostí, odpověděl Harm neradostně. Co je to za ženskou? To přece nejde, aby žena vyzvala muže k tanci.

- Žena by neměla žádat muže o tanec, pane Harme, nemyslíte si snad náhodou právě tohle? Jen jsem si říkala, když už tolik mluvíte o rovnoprávnosti a tak. A vy jste tak mladý… ?

Odkašlal si.

- Ale prosím vás, je to milé, aspoň nemusím čekat, až na mě přijde řada.

- Hezky řečeno, pane Harme, zvlášť když jste na mě léta tolik čekal. No, tak tady mě máte!

Mona Mikkelsenová se ten večer řádně napila a skvěle bavila. Ne všem se ovšem vedlo stejně.

Například panu řediteli. Když se vytasil se svým stále oblíbeným vtipem, že se už vážně zamýšlí nad tím vyměnit svou čtyřicetiletou manželku za dvě dvacetileté, hned tu byla Mona a moc se divila, jakže to hodlá zvládat? – Statistika ukazuje, že muž v tvých letech stěží uspokojí jedinou ženu stejného věku, informovala ho přátelsky.

- Jak by to asi dopadlo se dvěma dvacítkami? Pamatuj na svoje srdce, Jacobsene!

Nelibá situace. Představa, že by ji uzemnil pádnou odpovědí, nebyla bohužel reálná. Dost toho vypil a jazyk mu začínal vypovídat službu. Na klíně mu seděla slečna z centrály. Cítil se zesměšněn. Poprvé v životě si připadal starý a hloupý. A to všechno kvůli Moně. Zatracené ženské!

Než večírek skončil, stihla Mona rozbít pár sklenic, vylít pár drinků Bøyemu na zátylek, posadit si na klín mladého Harma a znemožnit se ještě několika dalšími zajímavými způsoby.

Když se přiblížila půlnoc, došel si za ní ředitel a upozornil ji tak důrazně, jak jen to bylo v jeho stavu možné:

- Nemyslíš, že jsi zašla už dost daleko, Mono? Nejvyšší čas objednat ti taxík. Nejspíš už budeš v přechodu.

- Taxík? Pro mě? divila se Mona. – Kdepak, mě pozval Bøye na další rundu. Nejsem tak opilá, jak si myslíš. Jenom jsem si chtěla zkusit, jaké to je chovat se jako muž. Ode dneška jsem totiž taky ředitelka. Začínám s vlastní firmou, broučku, takže je na čase pocvičit se trochu v ředitelských manýrách. Co říkáš?

Ředitel se poněkud prudce otočil na podpatku a namířil si to k barové stoličce osazené půvabnou slečnou Evensenovou. Rozhodl se, že mu Mona nestojí za odpověď.

- Zatracená ženská, ne?

Následující den nebyl pro nezkušenou slečnu Mikkelsenovou právě dvakrát veselý. Stačil krátký pohled do zrcadla.

Kdepak, Mono, konstatovala v duchu. Když se má člověk jednou chovat jako pořádný chlap, tak ho to holt něco stojí.

Přeložila Daniela Krolupperová, 1994

---

Margaret Johansenová (1932) norská prozaička, autorka několika románů a humorně pojatých sbírek povídek se ve své tvorbě zabývá životem žen a mužů, kteří neunesou tíhu ženské emancipace.