Anja Snellmanová: Čas dotyků

Anja Snellmanová

Kontroverzní román finské autorky

Známá spisovatelka Anja Snellmanová (roz. Kauranenová – do roku 1997) vypravuje ve své knize Čas dotyků příběh o vztahu mezi matkou a dcerou, o mlčení, hanbě a tabu mezi dvěma generacemi.

V románě ošetřuje mladá dcera svou dlouhodobě nemocnou matku, teprve krátce před její smrtí částečně odhalí bolestné tajemství, které její život těžce poznamenalo. Chladná, nudná a podivínská matka, za kterou se jako dítě styděla a jíž se jako dospívající dívka vysmívala, táž matka, věčně páchnoucí směsí mentolových cigaret a těžkého potu, jež s rozkoší přijímala rány osudu v podobě války, nemoci, narození druhé postižené dcery i ran věčně opilého manžela, byla kdysi okouzlující mladou dámou, porušující dobové konvence a oddávající se vášnivé lásce. Plodem tajné lásky byla holčička, kterou však rodička postoupila k adopci.

Nevyjasněný vztah ošetřující dcery k matce nabývá spolu s představami o její dávné minulosti konkrétnější podoby. Vzpomínky na mrtvou ženu nadále nevzbuzují pouze pocit nejistoty spojený s lehkým odporem, ale i respekt, vášeň a snad i něco jako lásku. Anja Snellmanová debutovala v roce 1981 románem Byla tady Soňa O. (na začátku 90. let vyšel i česky), který se rázem stal kultovní knihou mladé finské generace. Od té doby vydala přes deset románů a zachovala si pověst autorky, nad jejímiž díly se vášnivě diskutuje o problémech, jako je stírání hranic mezi fakty a fikcí či otevřené zpracování tabuizovaných témat.

Rovněž v tomto románě předkládá jakoby mimochodem tvrzení, o nichž je možno polemizovat (např. „smutek, ztráta a blízkost smrti mají vždycky silný sexuální náboj“). Strohý a odtažitý styl psaní (nápadně připomínající domnělý charakter matky) vyvolává často, obzvláště pak v popisech, pocity hnusu: „Den za dnem se ploužíme po stejných trasách k postelím a zpátky k umývadlu, nosíme bytosti připomínající kostlivce na záchod a zase zpátky, čistíme groteskně se cenící zubní protézy, dolujeme sirkou špínu z mezizubních prostor, strkáme kousky chleba do dokořán otevřené pusy a zaléváme to řídkou šťávou, čicháme výpary čerstvého lejna a podle zápachu už umíme přesně určit barvu a konzistenci, stříháme zkroucené nehty, pod nimi objevujeme ložiska plísně a bůhvíjaké další černé rostlinstvo, češeme vlasy a skoro všechny nám zůstávají v hřebenu, s klidem a bez výrazu vytahujeme krvavé hrudky z uší nebo z mezer mezi prsty u nohou, nic nám nevadí, jsme otrlé, známe to všechno nazpaměť.“ (str. 83)

Příběh, myšlenky a snové vize připomínají deníkové záznamy, v nichž však čtenář velmi snadno ztrácí orientaci. Vypravěčka mluví chvíli za sebe, vzápětí přeskočí do er-formy a oslovuje sebe samu jako cizí ženu, děvče, nebo dokonce dítě. Nálada kolísá, vzpomínky a představy se chaoticky pohybují v mnoha časových rovinách, neznáme jména žádného ze zúčastněných a zrovna tak se nedozvíme nic bližšího o aktérech matčina dávného morálního zločinu.

„Když sedím při blikajících svíčkách, v namodralém šeru kaple, nevím, pro kolik lidí vlastně truchlím, kolik důležitých lidí mi v matce, pokryté violkami a šeříky, vlastně umírá.“ (str. 161)

Zavřeme knihu – a máme pocit, že je tomu dávno, co jsme ji naposledy drželi v ruce… A jediné, co si v souvislosti s ní vybavíme, je pocit lehkého smutku.

Anja Snellmanová: Čas dotyků, Přeložila Viola Parente-Čapková Ivo Železný, Praha 2001, 164 str.

Kateřina Kunovská, LN, 12. září 2001