Guðmundsson: Prahu jsem navštívil už v minulém životě

V rámci společné expozice knihoven Evropských měst kultury 2000 se na mezinárodním knižním veletrhu Svět knihy 2000 v květnu v Praze konalo literární setkání s Kjartanem Fløgstadem, Jonem Fossem a Einarem Márem Guðmundssonem, spisovateli reprezentujícími Bergen a Reykjavík. Nejvíce překládaný současný islandský autor Einar Már Guðmundsson při této literární besedě četl ze své knihy Andělévšehomíra. Tento román oceněný v roce 1995 cenou Severské rady, vyšel v překladu Olgy Marie Franzdóttir v nakladatelství Arista.

Při čtení z vaší knihy se posluchači velice dobře bavili, i když vypráví o věcech vážných.
Všiml jsem si během čtení, že Češi mají stejný humor jako Islanďané. Myslím si, že islandská i česká literatura zpracovávají stejným způsobem humorná i vážná témata, proto posluchači mou knihu takhle přijali.

Máte oblíbeného českého spisovatele?
První, co jsem v mládí z české literatury poznal, byli čeští básníci. Četl jsem například Nezvala, potom jsem ale vyrůstal s Haškovým Dobrým vojákemŠvejkem a znal jsem Čapkovu Válku s mloky. Později jsem přečetl v anglickém překladu mnoho knih Josefa Škvoreckého a některé knihy Bohumila Hrabala. Strašně moc se mi líbí Obsluhovaljsem anglického krále. Vlastně mohu říct, že jsem se vždycky už velice záhy o českou literaturu zajímal. U nás na Islandu je v současné době známým autorem Václav Havel jednak jsou uváděny jeho hry a jednak proto, že na Islandu několikrát byl. Myslím, že je ale víc uznáván jako spisovatel než jako politik.

Andělé všehomírajsou vaší první knihou přeloženou do češtiny. Co Vás inspirovalo k napsání této knihy?
Věnoval jsem ji bratrovi, který byl duševně nemocný. Snažil jsem se napsat knihu z pohledu zevnitř, protože o těchto věcech se většinou ve společnosti mluví z pohledu zvnějšku. Politici mluví často o tom, co se má dělat pro ty slabé ve společnosti apod., ale já jsem se chtěl dostat pod povrch. Měl jsem k tomu předpoklady, protože jsem bratra dobře znal a nechtěl jsem psát o duševně nemocných jako o něčem tragickém, ale chtěl jsem zachytit právě určitý druh humoru, který jsem u bratra poznal. Ti, kteří stojí mimo společnost, si vytvářejí svůj styl a dívají se na věci vlastníma očima.

Nepřipomíná vám to např. Formanův Přelet přes kukaččí hnízdo? Já píšu také filmové scénáře jedním z mých nejoblíbenějších filmů vůbec je právě Formanův film Hoří má panenko, který natočil ještě v Československu. Přelet přes kukaččí hnízdo je sice hezký film, ale myslím si, že je trochu jednostranný. Systém péče je špatný, nemocní jsou šťastní je to prostě příliš černo-bílý obrázek, zaměřený víc na efekt.

Na literárním setkání v rámci expozice Evropských měst kultury 2000 jste zastupoval Reykjavík. Mluvilo se tu mj. o kontrastu mezi tzv. velkoměstskou kulturou a kulturou venkova.
Podle mého názoru je kultura stejná všude. Důležití jsou lidé a fakt, kde právě bydlí jestli ve městě nebo na venkově nehraje žádnou roli. Myslím si, že sám jsem velice otevřen různým příběhům, že umím naslouchat vyprávění lidí z venkova a jejich vyprávění pak částečně používám i ve svých dílech. Vyrostl jsem v Reykjavíku a z tohoto města vycházejí většinou i mé příběhy. V době, kdy jsem vyrůstal, se Reykjavík měnil v opravdové město rychle se rozrůstal, takže jsem vlastně vyrůstal ve dvou světech ve venkovském i v městském prostředí. Island je pro mě místem, o kterém píšu, ale abych Island mohl pochopit, musel jsem dost cestovat po jiných zemích a poznávat jejich kulturu. Pracoval jsem v Norsku, Dánsku, Francii pracoval jsem například v továrně na zpracování ryb, vydělal jsem si peníze a jel jsem stopem dál. Díky zážitkům v cizině jsem získal od Islandu určitý odstup.

Jste v Praze poprvé?
Jo, je to první návštěva v tomto životě, ale jsem si jistý tím, že jsem tady už byl v minulém životě. Nevím přesně, ve kterém to bylo století, ale vím, že to tu prostě znám. Praha je město, o kterém jsem hodně četl a byl jsem tady dost často ve svých myšlenkách.

Co se vám vybaví v souvislosti s Prahou?
Když se řekne Praha, vybaví se mi její kulturní duch, demokratický duch to období, kdy byla svoboda potlačována, ale myšlenka svobody zůstávala stále silná. Četl jsem už kdysi různá interview s Václavem Havlem a zjistil jsem, že se představitelé české opozice inspirovali třeba úplně stejnou hudbou jako já Velvet Underground, Rolling Stones.

Připravují se k vydání v češtině i další Vaše knihy?
Ano, můj nakladatel by chtěl vydat můj nový román Stopy v nebi. Napsal jsem ještě čtyři další romány a ty by časem mohly vyjít i v češtině. Vedle románů jsem napsal řadu básní, esejí a knih pro děti a také filmové scénáře. Celkem jsem napsal patnáct knih, šest z nich jsou romány. Nyní pracuji na sedmém románu. Mé knihy byly přeloženy do více než patnácti jazyků a pro mně je velice důležité, aby vyšly také v této zemi.

Spolupracujete pravidelně s režisérem Friðrikem Þórem Friðrikssonem?
Ano napsali jsem spolu scénáře k filmům Děti přírody a Movie-days. Natočili jsme nedávno film podle této knihyAndělé všehomíra. Teď bude zfilmován můj román Stopy v nebi. Napsat scénář trvá ale vždycky hodně dlouho.

Je pro vás těžší psát scénáře než romány?
Problém je v tom, že se scénář musí psát mnohokrát, musí se hodně předělávat, psát znovu a znovu a to je proces tak na tři roky. Nemluvím teď o scénářích některých hollywoodských filmů ty se dají napsat za jeden večer…

Martina Schneibergová, ČRo (Radio Praha), 1. září 2000