Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Einar Már Guðmundsson: Andělé všehomíra

Velkým a příjemným překvapením současné islandské prózy je komorní psychologický příběh s autobiografickými rysy z prostředí psychiatrické léčebny. Autor vypráví o třech přátelích, jež odlišují zkušenosti, prožitky i jejich nemoc, ale spojuje je společný osud a přátelství. Kniha získala několik literárních cen, byla přeložena do 21 jazyků a zároveňúspěšně zfilmována režisérem Friðrikssonem.

Edice Domino, překlad Olga Maria Franzdóttir, brož., 148 stran, 139 Kč

Lidmila Němcová, 18. dubna 2000


Olga Maria Franzdóttir – překladatelka, dáma středního věku, která jezdí pravidelně do Prahy. Provdala se před více než třiceti lety za Islanďana a žije trvale na Islandu, kde propaguje českou kulturu. Před několika lety besedovala na půdě Severské společnosti spolu se svým manželem o kultuře na Islandu.


Einar Már Guðmundsson je bez pochyby jeden z nejpřednějších islandských autorů moderní doby. V očích literárních kritiků i čtenářské veřejnosti získal všeobecné uznání v roce 1993, kdy vyšel jeho román Andělé všehomíra (Englar alheimsins). Kniha byla o dva roky později oceněna Literární cenou Severské rady, která je všeobecně považována za severskou obdobu Nobelovy ceny za literaturu. Díky ní se Gudmunssonova popularita rozšířila i do zahraničí, román byl přeložen do více než dvaceti jazyků. Když uvážíme, že islandsky mluví jen o málo více než čtvrt milionu lidí, je to skutečně velký literární úspěch.

Guðmundsson se narodil v r. 1954 v Reykjavíku, kde mimo doby studií v Kodani žije celý život. I jeho díla se k islandskému hlavnímu městu úzce vztahují. Publikovat začal v roce 1980. Tehdy vydal dvě sbírky poezie, které sám po reykjavických ulicích a barech prodával. Pak se obrátil k próze, vydal tzv. "reykjavickou" románovou trilogii. Dále už následovali Andělé všehomíra, dosavadní vrchol Guðmundssonovy spisovatelské dráhy. Kromě vlastní literární tvorby také překládá a je autorem několika filmových scénářů, mimo jiné také spolupracoval na vzniku filmové verze Andělů. Ve svých dílech vytváří Einar Már Gudmunsson obraz moderní islandské společnosti, kontrastující s tradičním venkovským způsobem života. Vždy je však patrná snaha tyto protiklady překlenout, snaha nalézt kontinuitu mezi zdánlivě zcela odlišnými světy.


Andělé všehomíra

Román Andělé všehomíra vypráví o světě duševně nemocných, hlavní hrdina Páll se stává schizofrenikem. Šílenství – námět ve světové literatuře už tolikrát zpracovaný, je v islandském literárním kontextu naprosté novum. Provázanost fiktivního světa, ve kterém se Páll pohybuje, a života nás čtenářů umocňují biografické rysy románu: autora při psaní inspiroval osud jeho bratra, Pálmiho Gudmunssona, jenž zemřel rok před vydáním Andělů. Jemu je román také věnován. Kniha sestává ze dvou částí: v první, nazvané stejně jako celý román, se seznamujeme s Pálovým dětstvím a mládím až do propuknutí nemoci. Druhá část, Těkavé stíny, se odehrává převážně v Útesu, ústavu pro duševně choré.

Samozřejmě znám dosti rozšířenou teorii, že není možné vyprávět o vlastním životě, a nezačít přitom od babiček, ba pokud možno už od prababiček.

Tak se běžně sepisují mnohadílné autobiografie, v nichž sám autor přichází na svět až ve druhém či třetím svazku.

Podle mne by se nikdo neměl do psaní životopisu pouštět dřív, než jeho život skončil.

Proto moc neuznávám autobiografie u nás na Islandu nejpočetnější: jejich hrdinové jsou v závěru vyprávění živi a zdrávi, a podobni venkovským starostům hrdopyšně odpochodují ze scény.

Rovněž je klam, že islandská posedlost genealogiemi plyne z vrozeného zájmu o vlastní původ.

Osobně tuto zálibu připisuji nedostatku stromů v naší zemi. Zkrátka nám chybějí lesy, proto se lidé uchylují k rodokmenům a svou zalesněnou krajinu nacházejí v prapředcích.

Touto vypravěčovou teorií o rozsahu autobiografického vyprávění se autor beze zbytku řídí. Ačkoliv je vypravěčem sám Páll, při zkoumání vlastního osudu zachází daleko do rodinné minulosti a hlavně: Páll vypráví o svém životě v době, kdy už je po smrti. To umožňuje vskutku originální vypravěčskou perspektivu. Vypravěč má schopnost překonat omezenost a zaujatost svého úhlu pohledu, místy vidí věci v souvislostech vpravdě vesmírných. Hnacím impulsem textu je snaha nalézt smysl v šílenství, projít si ještě jednou vlastní život s vědomím toho, kam směřuje. Aby byl text srozumitelný, musí čtenář s vypravěčem sdílet vědomí nevyhnutelného konce. Proto se dozvídáme už v první větě, že se vypravěč ocitl v Útesu, "psychiatrické léčebně, která se nad mořem tyčí jako obrovský palác." Ze stejného důvodu se hned na začátku románu dozvídáme o temnotě, která Pála posléze pohltí.

I když je klíčovým tématem knihy originální analýza šílenství, skrývá v sobě text Andělů všehomíra mnoho dalších literárních kvalit. Jednou z těch více zjevných je citlivý obraz Pálova dětství. Že je Gudmunsson k tomuto období lidského života zvlášť vnímavý, prokázal už v předchozí románové trilogii. I v Andělech nacházíme stejný svět klukovských her a taškařic v barvitě vykreslených reáliích právě vznikajícího moderního městského prostředí. Ačkoliv je Pálovo dětství na první pohled prodchnuté radostnou bezstarostností, už první chlapecké hry se odehrávají v blízkosti Útesu. Páll se svými kamarády sleduje, jak do Útesu vozí nové pacienty, a zároveň ze svého posmrtně vševědoucího úhlu informuje čtenáře o jejich osudu. Od samého počátku vidí vypravěč svůj život ve stínu nevyhnutelné choroby. Přesto však věnuje náležitou pozornost humorným epizodám, jak klukovským žertíkům, tak příběhům bláznů viděných očima "normální" většiny společnosti. Mnohé příhody tak dostávají tragikomický nádech, autor se nejednou přehoupne z humorné situace jednou větou do smrtelné vážnosti života sahající až k věčnosti.

Tlustá Ella měla vlasy černé jako uhel a obličej bílý jako mumie. Podbradek připomínal široký límec a bledost tváře vynikala o to víc, že rty si Ella malovala ohnivě rudou rtěnkou.

Původně mělo být Ellino podnikání jen dočasným řešením situace, ale nakonec se stalo trvalým zdrojem příjmů, nemluvě o tom, jaký mělo výchovný význam.

Nejdřív začala s pečením cukroví a chleba a své výrobky prodávala po domech, ale tuto činnost jí brzy překazil pekař z Lodní ulice, souběžné s Přístavní.

A tak se hlavním trumfem Tlusté Elly nestalo cukroví ani chleba, nýbrž pomlázky, s nimiž chodí děti na koledu o Dni koblih. Navíc se tenhle zdroj příjmů očividně dobře shodoval s Ellinými proporcemi.

Den koblih byl dnem Tlusté Elly. Pokud jí tváře vůbec kdy trochu zrůžověly, pak to bylo právě tímto svátkem. O dni samém speciální tužkou začernila synům rudé pihy, oblékla kluky do maškarního a vyslala je z domu s krabicemi naplněnými pomlázkami.

Prodejem zaměstnala i jiné děti. Komora pestrobarevnými pomlázkami přímo přetékala. Pár dní před Dnem koblih se u Tlusté Elly dveře netrhly.

Ovšem nejzdatnějšími prodavači bezesporu byli synové Daniel a Skúli. Později tvrdili, že prodej pomlázek jim dal základ, ze kterého těžili po celý život. Nabyté zkušenosti jim nejrůznějším způsobem pomáhaly v obchodování s ojetými auty, na němž tak zbohatli.

Daniel a Skúli teď vlastní Autobazar D/S a autoopravnu, a také mají speciální oddělení automobilů-veteránů, o němž se psalo dokonce i v zahraničním tisku.

Naproti tomu se ze mě a Jóiho vyklubali mizerní obchodníci, třebaže jsme si, plni optimismu, nabrali u Tlusté Elly hned čtyři plné krabice.

Z každé prodané pomlázky nám měly připadnout dvě koruny, jenomže naše počtářské schopnosti nestačily na víc, než že jsem náš podíl pokládali za prodejní cenu jedné pomlázky.

Obchod tedy nezkrachoval na tom, že by naše pomlázky nešly na odbyt, nýbrž právě naopak, že jsme je za tuto částku rychle rozprodali.

Když jsme se vrátili k Tlusté Elle, byli jsme náramně pyšní, ale Ella se při pohledu na náš ubohý výdělek div nedala do pláče. Sama požadovala za každou pomlázku dvacet korun.

"Nestačilo by vám to, co jsme celkově utržili?" zkroušeně se jí ptá Jói.

"Samozřejmě," přidávám se",my nemusíme dostat nic, i když jsme je prodali úplně všechny."

Dříve než za námi Ella, potlačujíc vzlyky, zavřela dveře, navršili jsme jí do dlaně hromádku dvoukorun. Však také ani jednomu z nás nebylo souzeno dát se na podnikatelskou dráhu.

Jói se stal ošetřovatelem na Útesu ještě předtím, než jsem se tam ocitl já, a potom byl správcem útulku pro alkoholiky. Taj jsem ho mnohem později, když jsem neměl kde složit hlavu, opět potkal.

Přistoupím ke stolu, k vychrtlému muži, zahloubanému do šachové úlohy. Když mu poklepu na rameno, vzhlédne ke mně, a přestože kdysi, když to bylo v módě, býval náramný bítl, a teď má hlavu holou jako koleno, hned poznávám veliké hnědé oči i ten jeho výraz, který si pamatuju ze suterénního bytu v Přístavní.

"Jói!" vyhrknu.

Drahnou chvíli si mě prohlíží, než řekne: "No ne! To jsi ty, Palli?"

"Jo," přikývnu. "Vzpomínáš si ještě na dvoukoruny Tlusté Elly?"

Empatie, s jakou vypráví o Pálově dětství a letech dospívání, je pro Einara Mára Guðmundssona typická. Má velkou schopnost cítit se všemi, kdo jsou svým způsobem cizinci ve vlastním světě, s těmi, kteří se vymykají pravidlům tzv. většinové společnosti, ať už jsou to děti, podivíni či šílenci. Ti všichni se musí smířit s faktem, že o jejich životě rozhoduje někdo jiný než oni sami. Podnikají marné pokusy přizpůsobit se daným pravidlům. U autorit, jejichž moci jsou vydáni na milost a nemilost, se však setkávají s nepochopením. U dětských postav jsou to rodiče, u ostatních "outsiderů" společenské instituce. Přesto se tento protiklad nedá zjednodušit na tendenční kritiku neosobního establishmentu, ani romantizování postav dětí a bláznů. Je pravda, že kniha je obžalobou chladu a nepochopení, s jakým společnost na duševně choré pohlíží. I v islandské společnosti, která tradičně není zvlášť represivní, jsou předsudky hluboce zakořeněné. Ti, kteří se dostanou "na druhý břeh", se ovšem na společnost dívají se stejným opovržením, jako ona na ně, neochota propojit vnější a vnitřní svět je vzájemná.

Vypravěč vzpomíná na své dětství s poctivou snahou nalézt něco, co by objasnilo pozdější nevyhnutelnou tragédii. V rodině se žádné vysvětlení nenabízí. Ani jeden z nezdarů, které Pála na životní cestě potkaly – nedostatečné sociální zabezpečení rodiny, alkohol, nešťastná láska – jeho chorobu nevysvětlují, a proto je nutno se na věci podívat z širšího náhledu. V Guðmundssonových textech se zcela nenásilně a přirozeně prolínají příběhy jedinců s historií islandského národa, potažmo celého světa, a získávají tak univerzální platnost. Paralely mezi Pálovým životem a situací celého národa jsou důležitý kompoziční prvek celého textu. Vždyť je možné, že Pálovo šílenství nemá žádné racionální vysvětlení, třeba je nevyhnutelným záměrem osudu? Možná se dá vysvětlit symbolicky, nemůže přeci být náhoda, že se narodil právě v den, kdy Island vstoupil do NATO. Jeho životní dráha je už od začátku poznamenána tím, že ho na svět přivítal slzný plyn a kamení protestujících demonstrantů. Takový fatalismus je jeden z mnoha možných způsobů čtení Andělů všehomíra.

Byl to opravdu nejčernější den v dějinách národa, jak od té doby neustále tvrdí odpůrci NATO? Leželo snad na něm nějaké zvláštní prokletí seslané duchy, ochraniteli země, a bohyněmi hor?

Mamince nic takového vůbec nepřišlo na mysl. Pro ni to byl světlý den. Temnota, která mě později měla obestřít, byla zatím v nedohlednu.

Naopak. Byl jsem jako kulík z básně mého jmenovce Pála Ólafssona, ptáček, který přiletí a zpěvem dá roztát sněhům, a mí rodiče, nastávající manželé Ólafur Ólafsson a Gudrún Pálsdóttir, zářili štěstím.

Nicméně vyšinutí, které se mi mělo později zahnízdit v hlavě, bylo ještě téhož dne vládou a parlamentem přece jen stvrzeno.

Jakoby se svět najednou scvrkl v duševně chorého člověka, zešílel a rozpoltil se vedví; podoba světa se změnila v utkvělou představu.

Aby se utkvělé představy duševně nemocných držely na uzdě, dostávají pacienti léky. Silné dávky léků proti šílenství vážou proteiny a ovlivňují signály vysílané do mozku. Národy se zas před totálním šílenstvím brání zbraněmi.

Ó, ty černobílý světe, kde všechno bylo spoutáno jako pacient ve svěrací kazajce!

Teď se mi v mysli promítáš jako starý film a splýváš s kapkami deště v ulicích, s kalužemi a s autem, které se jednoho dne rozjelo vstříc smrti.

V Andělech všehomíra nacházíme velmi plastický obraz poválečné islandské společnosti. Odkazy na historický vývoj tvoří sice jen jednu vrstvu textu a vypravěčova pozornost se soustřeďuje především na jeho vlastní osud, ten je ovšem předznamenán vnější skutečností. Guðmundssonova tvorba se dá charakterizovat jako neustálé překračování hranic realismu, hledání skrytých významů ve zdánlivě jednoznačných okolnostech. Jeho chápání lidské existence vždy vychází ze specifické islandské reality. Má schopnost dávat příběhům vázaným na konkrétní prostředí universální platnost a právě toho si cení zahraniční čtenáři.

Kompozice Andělů všehomíra má až fragmentární charakter. Skládá se z mnoha vrstev jazykových i významových – skutečnost je nazírána různě z absurdního, realistického, fantaskního či groteskního úhlu podle toho, jak se mění vypravěčovo vidění skutečnosti. Střídají se zde pasáže čistě realisticko-epického vyprávění, ve kterých se hojně objevuje historický prézens, s lyrickým textem, bohatým na symboly, metafory a přirovnání. Toto střídání stylů je velmi účelové: pro historky z dětství či Útesu se hodí neutrální realismus, metaforické vyjadřování naopak vyhovuje jako výrazový prostředek šílené mysli. Zdánlivý dojem roztříštěnosti má na svědomí kromě stylové rozmanitosti především nelineární časová kompozice, vypravěč skládá svůj příběh ze vzpomínek a epizod s častým užitím regrese i předjímání budoucích událostí. Tato kompozice odpovídá chaotickému vidění skutečnosti, kterou se vypravěč (a s ním i čtenář) snaží rozluštit. Při čtení si skládáme koláž realistických historek, lyrických odstavců, úvah o islandské společnosti i lidském osudu.

Další silnou stránkou románu je pestrá galerie postav, kniha je plná svérázných figurek, silných osobností i podivínů. Objevují se tu lidé z nejrůznějších vrstev společnosti – Pálova početná rodina, kamarádi z dětství, sousedé a především pacienti psychiatrické léčebny. K těm všem se váže nějaký příběh či epizoda. Více vypravěčovy pozornosti je samozřejmě věnováno těm, kteří se ze společnosti nějakým způsobem vyčleňují. Příhody, které se odehrávají přímo v Útesu či na vycházkách pacientů do města, patří k nejpůsobivějším – humorné i tragické aspekty života v pomatení jsou zde maximálně zesíleny. Kdo jsou vlastně všichni ti šílení andělé? Blázni jsou v Guðmundssonově podání hluboce lidští – na jednu stranu manipulovaní mocí institucí, zavíráni do blázinců, odmítnutí a nepochopení, na druhou stranu mají větší náhled do magického světa představivosti a stojí blíž paradoxům lidské existence. Kromě Pála se ze skupiny pacientů vyčleňuje nápadná trojice: Pétur, který tvrdí, že napsal v čínštině dizertaci o Schillerovi, Óli Bítl, pevně přesvědčený o tom, že sám složil písně Beatles, a Viktor neboli Adolf Hitler. Sám Páll si v šílenství myslí, že je ve spojení s Vincentem van Goghem a Paulem Gauginem. Takto reflektují pacienti vlastní existenci:

O Péturovi se mi zdálo noc předtím, než ho moře vyplavilo na břeh.

Nezjevil se mi coby přízrak mořského krále, obklopený utonulými mořeplavci. Jeho tvář se vlnila jako plakát po nebeské báni. Pak se začala přibližovat a nakonec vyplnila celé okno, které už zasklili. Pétur se na mne pousmál, ale hned byl zas vtažen zpět do nebeského prostoru a vzdaloval se, až se z něho stala nepatrná hvězdička.

Kdo se chce utopit v moři, musí mít zatracenou odvahu; však také skoro všichni obyčejně udělali čelem vzad, roztřeseně postávali na břehu a blahořečili okamžiku, kdy k nim přiběhli dozorci.

Několik dní nato sedím v denní místnosti a rozmlouvám s Viktorem. Óli Bítl sedí na zemi, opřen o stolek. Něco si pobrukuje. Hledá melodii.

"Nepůjdeme na pohřeb?" ptám se.

"Já ne," odpoví Viktor. Vtáhne kouř z cigarety a rozkašle se. Dívá se na mě, jako by byl opravdu překvapen.

"A proč ne?" ptám se.

"Co bych tam dělal? Pro mne je všechno tady samo o sobě jeden jediný nepřetržitý pohřeb."

"Pétur byl náš kamarád," připomínám. "Chybí mi."

"To je jedno," říká Viktor. "Kdybych měl k hrobu doprovázet všechny zdejší pacienty, nedělal bych nic jiného, než pořád trčel v kostele."

"Ale Pétur byl náš kamarád," opakuju. "byl nám mnohem bližší než nějaké báby z uzavřeného oddělení."

"A navíc, chodit na pohřby je otrava," dodává Viktor.

" Hey Jude, don´t make it bad …" Óli už objevil melodii, kterou chce zpívat. Je to Hey Jude. Opět jeden z jeho telepatických přenosů. "Take a sad song and make it better …"

"Člověk nedělá jen to, co ho baví," říkám.

"Ne, nikam nejdu," trvá na svém Viktor. "Vždyť je jen o jednoho blázna míň."

"Takhle nemluv!" protestuju. "Před Bohem jsme si všichni rovni, i když jsme nemocní. Jsme andělé. Andělé všehomíra."

"Přestaň s těma svýma nesmyslama!" utrhne se na mě Viktor. "Boha zajímáme tak málo. A kromě toho, Bůh už není. Nietzche ho zabil."

"Jakpak to udělal?"

"Jednou jedinou větou. Prohlásil: "Bůh je mrtev." A lidem bylo jasný, že tomu tak je."

"Vím, že Pétur nás měl rád," říkám. "Byli jsme přátelé."

"Kecy!" vede svou Viktor. "To, že jsme přátelé, dokazuje nejlíp, že žádné přátele nemáme."

"And any time you feel the pain, Hey Jude, refrain, don´t carry the world upon your shoulders …" prozpěvuje si Óli.

"Jenomže i my jsme lidi," říkám. "Vezmi si například ty, kteří sedí v parlamentu. Takových najdeš všude dost, ale s našincem se seznámíš jenom na Útesu."

"Přestaň s těma nesmyslama," opakuje Viktor.

Zapálí si další cigaretu, rozkašle se a celý se chvěje.

"Lidi!" zvolá potom. Neznám nic hnusnějšího než lidi! My nejsme žádný zatracený lidi!"

"A co tedy jsme?"

"Těkavý stíny!"

Když se Viktor dostane do téhle nálady, svraští se mu obličej. Z tváře mu čiší krutost a zloba. Rázem je z něho Adolf Hitler.

A už ho nikdo nezastaví. "Smrt! Mluvíš o smrti! O pohřbu! O přátelství! To všechno jsou kecy, co je Ranní noviny opentlujou nabubřelými nekrology a faráři rozmazávají mrtvolně slavnostním řečněním. Smrt! Naše smrt znamená jen snížení výdajů ve zdravotnictví. Chceš-li něco udělat pro daňové poplatníky, běž a pověs se."

Postav, které to nemají v hlavě v pořádku, je ovšem v románu mnohem víc. A příčin šílenství stejně tolik: úraz, alkohol, nádor na mozku – anebo prostě jen jakési vykolejení životní dráhy. Vypravěč sleduje mnoho osudů, v Andělech všehomíra však všechny cesty vedou na Útes. A to není žádný pohádkový palác, je to svět nesvobody, nepochopení a otupujících psychofarmak. K pestré galerii chovanců ústavu patří také sice méně výrazná, přesto však barvitá skupina dozorců a lékařů. Nejosobitější z nich je psychiatr Brynjólfur, který tvrdí, že "schizofrenie má hluboké kořeny v duši národa, že všechna ta víra ve skřítky, obry, strašidla a jiné nadpřirozené bytosti není vlastně nic jiného než rozštěpení osobnosti."

Pálův život vypadá ze začátku velmi slibně: jako prvorozenému se mu dostává náležité pozornosti celé rodiny a místní blázen Baldvin, Britský král, vidí nad jeho kočárkem bdít anděly. Páll je nadaný hudebně i výtvarně, má umělecké ambice. Ovšem jak známo umění má k šílenství blízko, umělci i blázni se noří do hlubin fantazie. Když Páll vstupuje do puberty, hroutí se s jistotami dětství i jednota s okolním světem. V nové čtvrti, kam se celá rodina přestěhuje, čeká Pála chlad a nepřátelství vrstevníků, a čím dál tím víc se odcizuje svému okolí. Horečná aktivita a neklid se pomalu mění v nezvladatelnou agresivitu. Autor však neuplatňuje psychoanalytický přístup, spíš zdůrazňuje sociální aspekt ztráty kontaktu s rodinou, s přáteli. V druhé části románu nabírá text místy až surrealistický ráz v souladu s tím, jak se Páll noří hlouběji do vlastních fantazií.

Když se hory vysvlékají z bílých plášťů, přilétají k nám ptáci. Lékař si nalije tmu do hrníčku a zmizí v polární noci své pracovny.

Venku se průzračným modrosvitem až k ztemnělému pobřeží vznáší okřídlený čas. Sníh na stráních se probouzí ze spánku. Až ptáci odletí, zas na nás vychrstnou ty slivky z hrnku.

Vypovězený modrosvit ťuká na okno.

Dole v černotě spí tiché stromy.

Nikdy se nedozvíme, proč Páll odešel dobrovolně ze světa. Je ovšem jasné, že společnost pro něj místo neměla, Útes ani Dům invalidů podmínky k důstojnému životu nenabízí. Po smrti však Páll nepociťuje hořkost nad nenaplněným životem, marnými uměleckými ambicemi. Zůstává smířen se společností i všehomírem.

Marta Jeřábková, iliteratura.cz, 9. dubna 2003

v Severských listech publikováno

Související články

Film Sokoli (Fálkar)  – Island / Norsko / Velká Británie / Německo, režie Friðrik Þór Friðrikssonem
Dva Einarové a jejich románové cykly (Einar Guðmundsson a Einar Kárason) – 28. 2. 2002
Andělé všehomíra se ucházejí o Cenu Eddy – 20. 11. 2000
Film Zimnice (Á köldum klaka)  – Island / USA / Německo / Švýcarsko / Dánsko, 1994, režie Friðrik Þór Friðriksson
Guðmundsson: Prahu jsem navštívil už v minulém životě – 1. 9. 2000
Film Andělé všehomíra (Englar Alheimsins)  – Island, 1999, režie Friðrik Þór Friðriksson
Veletrh Svět knihy 2000 – 11. 5. 2000
Einar Már Guðmundsson: Andělé všehomíra – 18. 4. 2000
Film Andělé všehomíra si získal Islanďany – 15. 3. 2000
Film Ďáblův ostrov (Djöflæyjan)  – Island / Německo / Dánsko, 1996, režie Friðrik Þór Friðriksson

Hodnocení článku

Buďte první, kdo bude hodnotit článek!
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


jméno: Ivet  (autor příspěvku zadal svůj e-mail)

[4.7.2010 – 01:44]

andělé všehomíra

Sháním tuto knihu!! Pokud někdo má nebo ví, kde sehnat, prosím o info!! Díky



Zobrazen 1 diskusní příspěvek.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2019 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2019. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.499.069 • onln: 1 • robot ostatni • php: 0.610 sec. • www.severskelisty.cz • 35.170.81.210
file v.20190115.000357 • web last uploaded 20190901.041847
2017:285 • 2018:145 • 2019:358