Inspirace ve Finsku?

Česká pošta řeší problém obslužnosti v malých obcích.

Zpráva Radia Praha 19. listopadu 2008: Jednou z možností, jak zajistit poštovní služby v menších obcích, může být poštovní přepážka v místních prodejnách. Česká pošta proto nyní jedná o spolupráci s jednou ze sítí těchto prodejen (Flop, Coop a Žabka). Pošta by tím ušetřila náklady na provoz vlastní kamenné pobočky a zároveň zachovala pro obyvatele službu v místě jejich bydliště. S návrhem souhlasí i Svaz měst a obcí. Podle jeho místopředsedy a starosty Čermné nad Orlicí Josefa Bezdíčka by se díky tomu mohly udržet i prodejny, které příliš neprosperují a hrozí jim zánik. O formě poštovních služeb na venkově chtějí zástupci pošty i obcí dále jednat.

Ve finském Laponsku rozváží autobus nejen pasažéry, ale i poštu,
zboží a ve velkém nákladním prostoru třeba i motorové čtyřkolky

V severských státech jsou poštovní přepážky v místních obchodech či supermarketech dost běžné. V odlehlejších končinách, kde bydlí málo lidí a poštovní provoz je minimální, jsou dokonce samoobslužné. Takže pošta ušetří za poštmistra – a mnohdy ušetří i za auto a šoféra.

V odlehlých oblastech Finska, zvláště pak v Laponsku, kde lidé sice žijí, ale jednotlivé domy a farmy jsou od sebe vzdáleny spoustu kilometrů (a bydlí tu tak 1 člověk na dva čtvereční kilometry), řeší tento problém sdruženou službou. Autobusy dopravní společnosti Gold Line nevozí jen cestující. Ono by se jim to asi nevyplatilo, letos v létě jsme jeli autobusem z vesnice Inari (4300 obyvatel i s okolím) do nejsevernější vesničky ve Finsku a Evropské unii vůbec (200 obyvatel i s okolím), což je kolem 160 km. V autobuse jsme byli jen sami dva. Pravda, v době školní docházky to může být lepší, ale samotné autobusové linky by se nevyplatilo provozovat ani za finské ceny, ani se státní dotací. Proto řidič má na starosti i spoustu dalších věcí – rozváží poštu a balíky, do obchodů v malých vesničkách zaváží i denní zboží – například chleba.

Například ve vesnici Sevettijärvi (400 obyvatel i s okolím) je jediný obchod, který má asi dva regály se základními potravinami a dva další s pivem. Obchůdek je kombinovaný s hospodou (ta je větší) a s možností odesílání pošty. Balíček si zvážíte, nalepíte na něj známky a různé nálepky jako na poště. kontrolovat se to asi nemusí, čím větší pustina, tím jsou lidé poctivější. Pak dáte balíček na volně přístupný regál vedle dveří – a to je všechno. Řidič autobusu si balíček naloží do autobusu. Schránku na dopisy, jednu asi tak na 50 km silnice, vybírá také on. Před hospodou je asi padesát poštovních schránek lidí, kteří bydlí daleko od silnice. Celé tohle zařízení je takové malé centrum v místní divočině, kde se již hodinu před příjezdem autobusu sjíždějí místní Sámové i Finové, klábosí a popíjejí pivo či kafe.

Ti, co bydlí blíže k silnici, mají servis větší. Na pravé straně silnice jsou velké žluté bedny, asi tak metr krát metr krát metr bez přední stěny, do nich řidič cestou od „kamenné“ pošty přiveze a vhodí noviny a dopisy. Řidiči jsou šikovní, otevřou jen dveře a od volantu poštu házejí. Ještě jsem neviděl, že by se nestrefili. Nejšikovnější z nich dostal od kamaráda přezdívku „vrhač“.

Když se autobus vrací zpět, potkává po druhé straně silnice menší schránky. Do nich místní obyvatelé vkládají poštu, kterou by chtěli odeslat. Když je ve schránce dopis, zvednou takový malý semaforek, který je na schránce připevněn, a řidič ví, že má zastavit.

Autobusy jsou opravdu univerzální a mohou rozvážet i větší množství nákladu. Většinou jde o upravené autobusy Volvo. Celá třetina autobusu je vlastně nákladní prostor, někdy je tam i hydraulická plošina, prostě napůl náklaďák a napůl linkový autobus, na české poměry spíš luxusní autokar deluxe.

Nepředpokládám, že se nějaký český poštovní úředník inspiroval zrovna ve Skandinávii, ale je potěšitelné, že se zrodila shodná myšlenka. Pouze sdružováním služeb se dá dosáhnout toho, aby se i zdánlivě nevýhodné služby mohly zachovat a sloužit tak těm, kterým jsou určeny. Na evropském Severu to je zvykem, třeba jednou se to stane normálním i u nás.

Michael Stanovský, 30. listopadu 2008