Vstoupí Finsko do Severoatlantické aliance?

Nejen v České republice a ve státech postkomunistické Evropy se pomýšlí na vstup do Severoatlantické aliance. Vedle těchto států, které v poslední době plní první stránky světového tisku právě v souvislosti se vstupem do NATO, existuje v Evropě další seskupení států, jejichž ne-li prvním tak druhým vážným tématem politické diskuse je právě onen již zmíněný vstup do tohoto zatím jediného fungujícího vojenského seskupení.

Vážná diskuse o vstupu do NATO probíhá i v donedávna přísně vojensky neutrálních státech jako je Finsko a Švédsko. Obě země na první pohled spojuje právě jejich vojenská neutralita a podobná geografická poloha na severu Evropy. Jejich pohled na věc se však v mnohém liší, což je způsobeno rozdílnou historickou zkušeností a geografickou blízkostí k Rusku. Švédsko, tradiční neutrální konstituční monarchie s velmocenskou minulostí, se naposledy vojensky angažovalo za napoleonských válek. Finsko je z tohoto hlediska naprostým protikladem. Jeho situace se v mnohém podobala a podobá situaci v bývalém Československu a současné České republice. Přes tisíc kilometrů dlouhá společná hranice se Sovětským svazem a dnes Ruskem svědčí o mnohém. Nejenže se Finsko vojensky angažovalo v období obou světových válkách, po té první byla země dokonce zmítána válkou občanskou. Armáda má tudíž ve Finsku dodnes co říci a patří k důležitým symbolům finské státnosti. Náhradní vojenská služba je sice legální možností vyhnout se povinné prezenční službě u zbraně, tu však využívá stále relativně malé procento branců. Není ani divu, jen opravdu velmi otrlý mladík si dovolí nenastoupit ke zbrani před zraky svého dědy, který bojoval za zimní a posléze za tzv. pokračovací války o holé bytí či nebytí samostatného Finska. Silná a bojeschopná armáda je zdejší pýchou. Při tak dlouhé hranici a zkušenosti s Ruskem i nutností.

Po pádu komunismu v Evropě a rozpadu SSSR přestala platit “mírová smlouva o vojenské pomoci”, která byla Finsku vnucena v roce 1948 a zařadila tak Finsko vojensko-strategicky do sféry vlivu Moskvy. Dříve nemyslitelná diskuse o vstupu do Evropské unie dostala zelenou a Finsko je dnes jednou z mála členských zemí, které se přihlásily k zavedení společné evropské měny. Celý proces vstupu do EU provázela ostrá politická diskuse, ze které vzešel konsenzus politického spektra, nutný pro přesvědčení tradičně nedůvěřivých Finů, zvyklých na “poklidný život” v období studené války.

Dnešní politické diskuse o vstupu do NATO v mnohém připomínají situaci před několika málo lety, kdy se právě jednalo o EU. Je tu však malý rozdíl. Za zády číhá “velký medvěd”, který sleduje každý krok svého blízkého zahraničí, do kterého Finsko tradičně patří víc než např. Česká republika. Právě země střední a výhodní Evropy jsou pro místní politickou scénu oním pokusným králíkem, kterého buď medvěd sežere a nebo nechá být.

Matěj Zachoval, Korpilahti, Finsko, 28. února 1997
převzato z Neviditelného psa