Nejstarší osídlení Faerských ostrovů

Svatý Brendan objevuje Faerské ostrovy

ilustrace v knize Sága o Faeřanech (Færeyinga Saga)
zobrazující Trondura z Gøtu

Faerská známka připomínající
příjezd prvních křesťanů na ostrovy

obálka knížky Faerské ostrovy a další studená místa
(cestovatelské eseje viktoriánské dámy)

Zelené Faerské ostrovy, věčně zahalené mlhou, Evropané až do konce 5. století neznali. Nejstarší historie tohoto souostroví v severním Atlantiku je nejasná a opředena mnoha mýty. Předpokládá se, že jako první obeplul ostrovy irský světec Brendan se svými 60 mnichy během sedmiletého putování severním Atlantikem v 6. století. Svatý Brendan vzpomínal místo, které pojmenoval "Ptačí ráj". Je možné, že jde právě o Faerské ostrovy, které vynikají hustými ptačími koloniemi (pozn. 1.).

Na přelomu 7. a 8. století ostrovy opakovaně navštěvovali mniši z Irska, kteří hledali pohanů toužící po obrácení na boží víru a klid na rozjímání. Irové totiž přijali křesťanství již v 5. století a v následujícím období vynikali intenzivní misijní činností. Plavili se na koraklech, člunech ve tvaru široké mísy s proutěným kostrou a potažené hovězími kůžemi. Jejich výhoda byla dobrá ovladatelnost ve vlnách a prostornost, takže se v nich dal převážet i zboží, či zvířata. Irové ovládali latinskou vzdělanost a na ostrovech poustevničili, pěstovali oves a přinesli ovce. Byla to výhradně mužská populace a tak vždy šlo o krátkodobé avšak pravidelně se opakující osídlení (pozn. 2).

V roce 793 začíná období vikinských nájezdů, kdy seveřané poprvé zpustošily pobřeží Velké Británie. V následující letech propadali irské a skotské pobřeží, brzy přistáli i na Faerských ostrovech a irských mnichů vyhnali.

Naneštěstí pro historiky se prameny poukazující na ranní historii ostrovů během staletí ztratili. Nejstarší text, který zahrnuje zmínku o Faerských ostrovech napsal irský mnich Dicuil žijící ve Francké království. Ve svém díle Liber de Mensura Terrae (O měření zeměkoule) napsaném v roce 825, vzpomíná "zbožného muže, kterému se vyplatí věřit a který za příznivého větru plaval v malé loďce dva dny a dvě letní noci a nakonec přistál na ostrovech. Některé z nich jsou dost malé, většinou oddělené úzkými průlivy ".

Ty byly podle Dicuila osidlováno irskými mnichy a zároveň ohrožovány nájezdy vikingů. Můžeme se domnívat, že autor píše právě o Faerských ostrovech.

Hlavní zdroj poznatků o nejstarší historii ostrovů je však Sága o Faeřanech (Føroyingasøga), která byla napsána v 13. století na Islandu a představuje události na ostrovech přibližně v letech 900-1000. Je však otázkou, kolik z ní se zakládá na pravdě, protože se zachovala ve třech různých opisech. Podle jednoho z nich se během panování norského krále Haralda Krásnovlasého (885-933) usadil na ostrovech první norský kolonisty (landnámsmaður) Grímur Kamban (pozn. 3). Sága říká, že to byl první muž, jehož noha vstoupila na ostrovy a že z vlasti uprchl před královou krutovládou. Je však jisté, že osadníci z Norska přicházejí na ostrovy již po roce 800, tedy dříve, než se píše v sáze. Byly to většinou sedláci, kteří ze své vlasti uprchla před loupežníky a tyranií. První Faeřani našli na ostrovech relativně mírné podnebí s množstvím srážek. Začali chovat divoké ovce, které zde zůstaly po mniších a v hojných stádech se potulovali po ostrovech. Faerská vlna se stala důležitým vývozním zbožím. K jejich dalším zdrojem obživy patřil rybolov, lov velryb a ptáků, sběr ptačích vajíček a pěstování nenáročných zemědělských plodin, zejména ječmene. Keramiky se zachovalo málo. Zdejší hlína je nekvalitní a při nedostatku stromů byla neustále nouze o materiál na pálení. Převládaly nádoby z mastku, dováženého zřejmě z Norska. Ostrované také pletly košíky z borůvek. Kov se musel také dovážet. Jako měna sloužilo stříbro, ale později i cizokrajné mince. Obydlí byly podlouhlé kamenné domy, s ohništěm uprostřed a s lavicemi po stranách. Staří Faeřané praktikovali polyteistické severské germánské náboženství. Bohem byly často obětovány jídla a nápoje, ale vzácně i zvířata, či dokonce lidé. Své mrtvé pohřbívali, přičemž padlý v boji dostal pravděpodobně vztyčený náhrobní kámen a člověk, který zemřel přirozeně, kámen ležící. Ze začátku 9. století pochází i nejstarší zdejší písemná památka - runový kámen, který je však dodnes nerozluštěnou.

Skutečnost, že se na Faerských ostrovech usadili lidé z Norska potvrzuje další runový kámen, který se již jazykovědcem podařilo přečíst. Našel se ve vesničce Sandavágur na ostrově vagónu a píše se na něm následující: "Thorkil Onundsson, muž z Rogelandu na východě, se usadil na tomto místě."

Hlavní přistěhovalecká vlna proběhla mezi lety 880 a 900, když Faerská populace dosahovala více než 3000 obyvatel. Na poloostrově Þinganes, který je dnes starou částí hlavního města Tórshávnu, se Faeřané od přelomu 9. a 10. století pravidelně shromažďovali na soudním zasedání, Løgþingu. Jeho úkolem bylo schvalovat zákony a řešit spory. V této době bylo tradicí svolávat sněm na neobydleném místě, aby nikdo ze zúčastněných neměl výhodu domácího prostředí. Þinganes tuto podmínku splňoval a Løgþing se stal během 10. století zaběhnutou institucí. Berouce v úvahu fakt, že Faerské ostrovy byly objeveny dříve než Island a přistěhovalci si s sebou přinesli starobylé norské práva, Løgþing musel být založen spíše než islandský Alþing, který začal působit v roce 930. Jde tedy o nejstarší parlament v Evropě. Právo setkávat se na sněmu měli muži ze všech koutů ostrovů. Při přijímání zákonů se inspirovali v zákonech jejich původní vlasti. Nejvýznamnějším právem bylo starobylé norské zemědělské právo - Gulatinsgslógin, které vzniklo v západním Norsku. Právo bylo z generace na generaci předávány ústně a písemnou formu nabylo až kolem roku 1100. Sněm měl i svého předsedu (Løgsøgumaður). Neměl volební právo a musel vynikat skvělou pamětí, protože výnosy sněmu se nezapisovali, ale Løgsøgumaður je všechny držel v hlavě. Do roku 1035 měl parlament kontrolu nad celým souostrovím.

Na přelomu 10. a 11. století se začíná kristianizace ostrovů. Podle Ságy o Faeřanech sem křesťanství v roce 999 přinesl Sigmundur Brestisson, který tak učinil na základě rozhodnutí norského krále Olav I. Trygvassona. Podle tradice byl Sigmundur první Faeřan, který konvertoval na křesťanství. Ze začátku údajně předkládal nové myšlenky v Løgþingu, co narazilo na nevoli a téměř byl zavražděn. Brzy změnil taktiku a během šíření nového náboženství, jej doprovázela ozbrojená družina. Vzdorným náčelníkem dával na výběr buď křesťanství, nebo popravu. Kolem roku 1000 rozhodl Løgþing o přijetí křesťanství na Faerských ostrovech. V sáze se dále píše, že v roce 1005 napadl významný náčelník jménem Tróndur i GOTU Sigmundura na vlastním pozemku a ten se dal na útěk. Plul z ostrova Sandvika na Suðuroy, kde ho vyčerpaného zavraždil a okradl jeden farmář.

Ke kristianizácii ostrovů výrazně dopomohl norský král Olav II. Svatý (1015-1028). V roce 1035 se Faerské ostrovy staly norskou provincií a získali vlastního biskupa. Nově založené biskupské sídlo v Kirkjubøuru na ostrově Stromøy se stalo důležitým kulturním a politickým střediskem ostrovů. Ve zdejším kněžském semináři se vzdělávali faerští kněží, mezi nimi i Svere, pozdější norský král Svere Sigurdsson (1177-1202). Tím nejstarší, tzv. vikinské období historie ostrov končí.

Poznámky

(1) Romantické teorie říkají, že k ostrovům se mohli přiblížit římští obchodníci plovoucí ze Skotska již v 3. století n. l. Na čtyřech různých místech Islandu se totiž našlo pět měděných římských mincí z tohoto období, pocházejících z Británie. Na Islandu však byly objeveny spolu s nálezy z vikinské doby a tak se zřejmě na ostrov dostali až s kolonizátory kolem roku 900.

(2) Mniši zřejmě pravidelně cestovali i na Island a někteří z nich využívali Faerské ostrovy jako mezistanici.

(3) Jméno Grímur má čistě severský původ, ale Kamban je keltské. Legendární prvoosadník měl zřejmě keltsko-norský původ. Na ostrovech u západního pobřeží Skotska, na Hebridy a ostrově Man, žilo smíšené skandinávské - keltské obyvatelstvo. Grímur Kamban pocházel pravděpodobně z této části Evropy

Mgr. Juraj Červenka, 1. prosince 2007