O finštině a příbuzných jazycích

Finština je státním jazykem Finské republiky vedle švédštiny, kterou se mluví zejména na jihu a jihozápadě.

Slovo „Fin“ je skandinávského (germánského) původu a znamenalo asi totéž co „hledač“ nebo „lovec“. V podobě „Fenni“ ho jako názvu kmene uvádí poprvé Tacitus ve své Germanii, později jako „Finni“ i Ptolemaios v Geografii.

Finové sami se dnes nazývají „suomalaiset“, což je odvozenina od „Suomi“ (= Finsko). Toto slovo je poprvé zaznamenáno r. 1323 v podobě „Somewesi“ jako označení území kolem Finského zálivu. Jeho původ není jistý, je však pravděpodobné, že je prafinského původu a znamenalo „člověk“.

Ve starší češtině a v prvních překladech z finštiny se Finům říká Čudové – podle Čudského jezera. Tam však ve skutečnosti nežijí Finové, ale jejich příbuzní Estonci.

Původní nezávislost jednotlivých finských kmenů se dlouho promítala do finských dějin a dodnes se odráží v povaze finských nářečí.

Finština patří mezi ugrofinské jazyky. Základ „ugro“ pochází ze staroruského „jugra“, což byl název severovýchodního cípu Sibiře, slovo samo je však asi původu tureckého (srv. uherský, Uhry, apod.). Počátky finského psaného jazyka sahají do začátku 15. století, za jeho tvůrce se považuje biskup Mikaeli Agricola z Turku, který r. 1548 pořídil první, byť neúplný překlad Nového Zákona do finštiny. Finsko bylo až do r. 1809 součástí Švédska, což se odrazilo i na vývoji finštiny, zejména její slovní zásoby.

Mezníkem ve vývoji národní kultury je rok 1835, kdy je publikován národní epos Kalevala, jedna z nejznámějších světových básnických skladeb, sestavená Eliasem Lonnrotem. [4]

Ugrofinské jazyky tvoří spolu s menší skupinou samojedských jazyků tzv. uralskou jazykovou rodinu.

Přehled ugrofinských jazyků

JAZYKY FINSKÉ (též baltofinské, baltofénické)

• jazyky finské (fénické):
  • finština
  • karélština (východní Finsko a Karelská autonomní republika, dnes součást Ruska, anektována za 2. světové války po napadení Finska)
  • estonština
  • vepština (severně od Petrohradu)
  • votština (jižně od Petrohradu)
  • livonština (zbytky enklávy v Litvě)
• laponština, sámština: na severu Finska, Švédska, Norska, poloostrov Kola
• jazyky volžské:
  • mordvinština
  • čeremiština
• jazyky permské:
  • voťáčtina (též udmurština)
  • zyrjanština:
    • komi
    • permština

JAZYKY UGRICKÉ

• obskougrická jazyková skupina:
  • osťáčtina (též chantyjština)
  • vogulština (též masijština)
• maďarština

Jazyková příbuznost všech jazyků ugrofinské skupiny je dnes zřetelná jen na základě historické mluvnice, a to jen v určitých rysech, popř. slovech, podobně jako je tomu u jazyků indoevropských. Tak např. finština a maďarština, často kladené do příbuzenského poměru, nemají k sobě o nic blíže než třeba čeština a perština. Jazyky jednotlivých skupin spolu ovšem souvisí dosti úzce a jsou jejich mluvčím víceméně dobře srozumitelné. Finštině je takto nejblíže karelština a estonština. Ugrofinské jazyky jsou ve své stavbě charakteristické především tzv. aglutinací, tj. připojováním mluvnických přípon a koncovek k základu slova. Např. finské slovo TALOISSASIKIN obsahuje pouze jediný slovní základ TALO (= dům), k němuž jsou postupně přidávány přípony plurálu, pádu, posesivity a důrazu, odpovídající v češtině zčásti různým slovům, zčásti koncovkám. Celé slovo pak v češtině znamená TAKÉ VE TVÝCH DOMECH.

Pro porovnání formální odlišnosti i podobnosti různých ugrofinských jazyků uvádím následující příklady vět a slov:

česky:	číst	pomoci	vypitý	jeden
finsky:	lukea	auttaa	juotu	yksi
estonsky:	lukke	avittada	jodas	uks
česky:	Míša píše dopis.
finsky:	Miša kirjoittaa kirjeen.
mordvinsky:	Miša sormadi sorma.
maďarsky:	Mísa levelet ír.
česky:	Kateřina nepekla palačinky.
finsky:	Ei Katja lettuja paistanut.
mordvinsky:	Avoi Kaťa pans pačalkseť.
maďarsky:	Kati nem sutott palacsintát.

Substantiva a adjektiva (jména podstatná a přídavná)

Pro finštinu je charakteristický bohatý systém pádů, orientovaných zvláště na vyjadřování vztahů místních a s tím související i velké množství postpozic (záložek). Postpozice vlastně zastupují tutéž funkci, jako v češtině prepozice (předložky). Postpozice však – na rozdíl od předložek – leží za slovem, k němuž se vztahují. Vyjadřují zejména lokální vztahy, které nelze vyjádřit pády. Postpozice se váží s určitými pády, stejně jako v češtině předložky.

Na rozdíl od velkého množství postpozic finština prakticky nemá předložky. Některé postpozice však mohou stát před slovem a plnit funkci předložek. Je to velmi řídký jev, který zpravidla mění pád fokálního slova (slova, k němuž se postpozice, resp. předložka vztahuje). Finština má pouze jednu čistou předložku – ILMAN (= BEZ). Substantiva a adjektiva se skloňují ve 14 pádech a dvou číslech (jednotné a množné). Pádů bylo původně 17, avšak některé již zanikly a používají se jen v ustálených vazbách. Jejich funkci převzaly částečně jiné pády (zejména v hovorové finštině) nebo postpozice.

Důležitým pravidlem při skloňování nominálních tvarů (které však obdobně platí i pro časování sloves) je tzv. vokálová harmonie. Pro každý pád existují dvě varianty pádové koncovky – jedna se samohláskami předními („a“ s dvojtečkou nad znakem, „o“ s dvojtečkou nad znakem, „y“), druhá se zadními („a“, „o“, „u„). Výběr příslušné varianty záleží na tom, jaké samohlásky obsahuje kmen slova – koncovka musí vždy zvukově „ladit“ se slovem.

Podstatná i přídavná jména mají však jednotný morfologický ráz. Nejsou zde žádné rody, neexistuje tedy rod mužský, ženský ani střední a skloňování je naprosto jednotné. Navíc adjektiva jsou formálně velmi blízká substantivům. Českému adjektivu často ve finštině odpovídá genitiv substantiva.

Slovesa

Povaha finských sloves je od běžných evropských jazyků dosti odlišná. Ve finštině mj. neexistuje sloveso MÍT. Jeho význam se vyjadřuje opisem, podobně jako je tomu například v ruštině. Naproti tomu zde existuje zvláštní záporné sloveso, časované ve třech osobách a dvou číslech (do češtiny přeložitelné asi jako JÁ NE, TY NE, ON NE… atd.). Finské sloveso má pět infinitivů, z nichž některé jsou formálně blízké nominálním tvarům (lze k nim připojovat pádové koncovky substantiv a adjektiv), které spolu s participii plní v aglutinačním typu jazyka tutéž funkci, jako jinde vedlejší věty.

Další odlišností od češtiny je bohaté používání trpného rodu, který je zde velmi rozvinut. Také zde neexistuje budoucí čas (futurum). Jeho funkci plní tvary času přítomného. Existují zde však dva časy minulé (préteritum a perfektum), podobně jako např. v němčině, a také čas předminulý (plusquamperfektum). Rozkazovací způsob (imperativ) má však kromě tvarů  a 2. osoby také tvar pro 3. osobu a pro pasívum, a ve starším jazyce existoval dokonce imperativ minulý.

Také časování sloves je jednotné, neexistují zde žádné třídy sloves.

Vágnost slovních druhů

Ve finštině je často u některých slov obtížné stanovit, o jaký slovní druh se jedná – zda o substantivum, adjektivum, nebo sloveso. Je to způsobeno genezí slova. Jak bylo již uvedeno výše, českému adjektivu často ve finštině odpovídá genitiv substantiva. Například:

      Suomi = Finsko suomen kieli = finský jazyk

Také u 4. infinitivu sloves si někdy nejsme jisti, zda se nejedná o substantivum. Tomuto jevu někdy odpovídá české podstatné jméno slovesné.   Například:

      kalastaa = rybařit kalastaminen = rybaření (4. infinitiv slovesa rybařit)

Výslovnost

      http://jkorpela.fi/finnish.pronunciation.html

Literatura

[1] Lindroos, H., Čermák, F.: Stručná mluvnice finštiny. Skriptum. filozofická fakulta univerzity Karlovy. Praha 1982.
[2] Vecsernyés, I.: Huomioita erza-mordvan sanajarjestyksesta. Referát. X. mezinárodní ugrofinská konference (IFUSCO). Praha 1993.
[3] Sormus, E.: Verb in the Setu Dialect (South of Estonia). Referát. X. mezinárodní ugrofinská konference (IFUSCO). Praha 1993.
[4] Chvátal, Václav: Elias Lonnrot a Kalevala. Natura 02/1995, Severské listy

Václav Chvátal, 20. ledna 1998

Rozdělení jazyků

• indoevropské jazyky
  • satémová větev
    • indoíránská větev
      •  indoárijská skupina
        •  stará indština (sanskrt, védština)
        •  staroindické jazyky (páli, prákrty)
        •  novoindické jazyky (bengálština, hindština, nepálština, pándžábština, romština, urdština)
      •  dardská skupina (kašmírština)
      •  íránská skupina
        •  západní (kurdština, perština, tádžičtina)
        •  východní (osetština)
    • slovanská větev
      •  západoslovanská skupina (čeština, slovenština, lužická srbština, polština, kašubština, polabština)
      •  východoslovanská (ruština, běloruština, ukrajinština)
      •  jihoslovanská (staroslověnština, bulharština, makedonština, slovinština, srbochorvatština, srbština, chorvatština)
    • baltská (letto-litevská) větev
      •  jižní skupina (pruština)
      •  severní skupina (litevština, lotyština)
    • arménština (samostatná větev indoevropských jazyků, varianty – východní, západní)
    • albánština (samostatná větev indoevropských jazyků, dialekty – severní – gegh, jižní – toska)
  • kentumová větev
    • keltská větev
      • pevninská skupina (galština)
      • britanská (bretonština, velština)
      • goidelská + ostrovní (irština, skotština, manština, gaelština)
    • germánská větev
      • východogermánská skupina (burgundština, gepidština, gótština, vandalština)
      • severogermánská (skandinávská) skupina (dánština, faerština, islandština, norština, švédština)
      • západogermánská skupina (afrikaans, angličtina, holandština, jidiš, vlámština, němčina – nářečí Plattdeutsch a Hochdeutsch, fríština – nářečí západní, východní a severní)
    • románská větev
      • galorománská skupina (francouzština, provesálština)
      • iberorománská skupina (portugalština, katalánština, galicijština, španělština – dialekty andaluský, aragonský, kastilský a leónsko-astarský)
      • italorománská skupina (italština, sardinština)
      • balkanorománská skupina (rumunština, moldavština, dalmátština)
      • rétorománská skupina (???)
    • anatolská větev (chetitština, lýdština, palajština)
    • řečtina větev (samostatná větev idoevropských jazyků, dialekty aiolský, dórský a iónsko-atický)
    • tocharština větev (samostatná větev indoevropských jazyků)
• austronéské (indonéské) jazyky
• austroasijské jazyky
• americké jazyky
• paleoasijské (paleosibiřské) jazyky
• tibetočínské jazyky
• altajské jazyky
• japonština
• afroasijské jazyky
• uralské jazyky

red, 18. května 2002