Země je hříšná píseň (Maa on syntinen laulu)

Timo Kustaa Mukka (1944–1973)

foto z filmu - archiv

foto z filmu - archiv

foto z filmu - archiv

foto z filmu - archiv

Finsko, 1973, 108 min
Režie: Rauni Mollberg 
Předloha: Timo K. Mukka (kniha) 
Scénář: Rauni Mollberg, Pirjo Honkasalo, Panu Rajala 
Kamera: Kari Sohlberg, Hannu Peltomaa 
Hudba: Hannu Sinnemäki 

Hrají: Maritta Viitamäki, Pauli Jauhojärvi, Milja Hiltunen, Aimo Saukko, Sirkka Saarnio, Niiles-Jouni Aikio, Veikko Kotavuopio, Jouko Hiltunen, Maija-Liisa Ahlgren, Osmo Hettula, Pertti Hellgren, Kauko Jauhojärvi, Irja Uusisalmi, Elsa Kellinsalmi, Eelis Tiensuu, a další

---

Balada o lidském hříchu i radosti

Za polárním kruhem na hranici Švédska a Finska, zapomenuti okolním světem, žijí lidé tvrdým, jakkoli možná zdánlivě romantickým způsobem života. Tady se odehrává román Země je hříšná píseň, působivý příběh „o lásce a nenávisti“, který jako četbu na pokračování nabídla svým posluchačům stanice Vltava.

Román

Jeho autorem je Timo Kustaa Mukka (1944–1973). Sám se narodil ve Švédsku, kam rodiče uprchli před Němci. Když se vrátili domů, našli místo rodné vesnice spáleniště, v něž se ostatně proměnila větší část Laponska. Otec vystavěl nejprve saunu, pak chalupu a v té Mukka strávil většinu života, kdy bojoval s bídou ducha i těla.

Ta první byla způsobena rozporuplností jeho osobnosti. Mukka toužil po společenství, ale naprosto v něm neuměl existovat. „Mukka“ je staré finské slovo laponského původu – zeměpisný pojem vyjadřující místo, kde se řeka ohýbá. Toto nomen omen předznamenává celý Mukkův život. Jen co se trochu rozeběhne, už se mu staví do cesty překážka, která ho donutí změnit směr, říká překladatel  J. P. Velkoborský.

Druhou bídou bylo neustálé vyčerpávání těla usilovným kouřením a pitím až třiceti šálků kávy denně, což autorův život předčasně ukončilo.

Mukka dokončil jen základní školu, rok studoval na akademii výtvarných umění, pak už jen psal. Román Země je hříšná píseň vydal ve svých dvaceti letech. Prakticky celé jeho dílo provázela počáteční nepřízeň kritiky a rozpaky nakladatelů, nejinak i tento román. Jedněm vadil staromilský, baladický tón textu, druhým erotické scény, kvůli kterým po nějakou dobu autorovi přezdívali „finský Lawrence“, a jiným postava sexem posedlého kazatele. Autor se ale odradit od psaní nenechal. Stačilo mu, že se jeho díla čtou, že o nich kritika píše – když vyšel Mukkův soubor povídek s příznačným názvem Tabu, otiskly různé časopisy celkem čtyřicet osm kritik.

Kniha

Česky vyšel román Země je hříšná píseň v roce 1980 v překladu Jana Petra Velkoborského, který v doslovu uvádí, že „jakkoli se názory kritiků různí, pokud jde o intenzitu prožitků vyjadřujících autentičnost osobní autorovy výpovědi, nemá Mukka ve finské moderní literatuře předchůdce…“ a naopak odkazují se k němu i mnozí současní finští autoři.

Sympatická je také autorova snaha odmytologizovat tradiční představu o Laponsku jako o zemi, kde platí zvláštní, pohádkové a mytické zákony a řády. Naopak se plasticky snaží vystopovat věci a jevy obecně lidsky platné, ale nepomíjí přitom osobitost severofinského a laponského folklóru, způsobů a mravů kraje, ze kterého vzešel a k němuž se pyšně hlásil.

V tom smyslu mu plně přísluší označení národního klasika Laponska. V pozůstalosti se našel i projekt tisícistránkového populárně-naučného spisu o Laponsku, kterým chtěl autor vzdát hold místu na okraji společenské a kulturní pozornosti. A dalším specifikem a vzácností je pro nás právě onen baladický tón prózy. Román – prodchnutý dvanácti básněmi – je vlastně baladou o životě a smrti, o lidském hříchu i radosti…

Film

Dlužno ještě podotknout, že román byl i zfilmovaný a svého času byl v české nabídce artových filmů. V recenzích na film se píše, že kdo někdy použil termín „severské drama“ a třeba přídomek kruté, drsné a neviděl tento film, tak asi neví o čem mluví. V tomhle filmu je vše – krásná příroda, autentičtí obyvatelé finské vesnice někde na hranici s Laponskem, propletené vztahy, drsné scény ze života před válkou, finská sauna. V surovosti se snad režisér vyžíval – lidský porod s proříznutím pupeční šňůry, zabití zajíce, zabíjačka sobů a jejich vykuchání a nejhorší scéna s kravským porodem s pilkou. Film je plný ošklivých a primitivních lidí, plný nahoty – starých, mladých, hubených, tučných, žen i chlapů, který ukazuje svět bez východiska, svět, který je bezprostředně spjat se smrtí jako takovou.

Ale takový je život na drsném severu, který byl ve čtyřicátých letech, kdy se tento příběh odehrává, poměrně dost odříznut od civilizace.

Sever, to je krásná příroda, mnohdy oškliví lidé do toho macatá holka, co má nos jak bambuli a každou chvíli jinýho chlapa. Tohle je drsný sever bez příkras. Na takový život pomáhá jen tvrdý chlast a občas nějaké to saunování.

Timo Kustaa Mukka se snažil odmytologizovat tradiční představu o Laponsku jako o zemi, kde platí pohádkové zákony a řády. Aniž by opomíjel osobitost kraje, ze kterého vzešel a k němuž se pyšně hlásil, popisoval jevy obecně lidsky platné.

Zdroje: Vladimíra Bezdíčková (redaktorka ČRo Vltava) v týdeníku Rozhlas 12/2013 a recenze na csfd.cz