Země ovcí, štrikujících žen a zkrvavených moří

…tak, jak mi to vyprávěla Ellen-Margrethe

Hlavní město Faerských ostrovů, Tórshavn, foto Aleš Kuliha

Při svém pobytu na dánské folkehøjskole jsem se setkala s Ellen-Margrethe z Faerských ostrovů. Byla to paní v letech, kolem šedesátky, trpící nemocí ochabování svalstva. Chodila o berlích, chytila snad každou virózu, která nám prolétla školou, ale její optimismus a entusiasmus jsme jí všichni záviděli. Strašně ráda vymýšlela, co zakázaného by se dalo udělat právě dnes. A tak tuhle v největším vichru vzala auto a vydala se na projížďku, jindy se rozhodla, že se přestěhuje ze svého pokoje do většího – vyházela všechny věci ven a pak když už nebylo návratu, jí náš ředitel prostě musel ten větší pokoj dát. Když cestovala, a to cestovala opravdu hodně, nikdy si s sebou nebrala foťák, aby jí při focení náhodou něco neuniklo. Nejraději cestovala na Kypr, na Orkneje a Kanáry, tedy po ostrovech. Původem byla z Norska, ale v pětadvaceti letech se rozhodla pro Føroyar čili Faerské ostrovy (ve faerštině). V Norsku prý tehdy zůstala velká část té milé nekonfliktní Ellen a na ostrovy dorazila dobrodružná, nebezpečí vyhledávající Margrethe. Ellen-Margarethe si ovšem zakládala na tom, abychom při oslovování uváděli obě z jejích jmen, tedy obě z částí její osobnosti.

V době, kdy Ellen-Margrethe opouštěla Norsko, prodělávaly Faerské ostrovy velké změny v infrastruktuře. Ona tehdy přijela se svým mužem, který tu dostal místo na rozrůstající se univerzitě, a jejich malým dítětem. Usadili se tedy v hlavním městě Tórshavn (pojmenovaném po mýtickém bohu Thorovi, „havn“ znamená přístav). Ellen-Margrethe v několika málo následujících letech porodila další tři děti a o něco později začala rovněž pracovat jako univerzitní profesorka. Místní univerzita je podle jejích slov pouze malá instituce. Vzdělává například právníky, ale doktoři musí jet studovat do Dánska či Norska. Oficiálním jazykem Føroyar je faerština, děti ovšem začínají už ve druhé třídě s dánštinou a o dva tři roky později s angličtinou, faersky se na Zemi totiž domluví pouze zhruba 50.000 lidí. Je to jazyk z rodiny severogermánských jazyků, kam se běžně řadí i dánština, norština, švédština a rovněž islandština a staronorština, ke kterým má faerština nejblíž. Prvními obyvateli Faerských ostrovů byli pravděpodobně irští mniši vedeni sv. Brendanem, kteři přišli kázat slovo boží v 6. století. Později se zde usídlili vikingové, pro které byly ostrovy ideálním místem ke kotvení. Je tu totiž mnoho přírodních přístavišť. Faerština tedy krom toho že má své kořeny ve staré norštině, byla rovněž zasažena irštinou a vzhledem k postavení Faerských ostrovů (Faeřané to nemají daleko na Orkneje či Shetlandy) má společné rysy i se skotskou gaelštinou.

Føroyar je název, který dali ostrovům právě irští mniši a znamená to „ovčí ostrovy“. Ovcí tu prý můžete vidět víc než lidí a jsou prý rovněž náramně důležité, protože se z nich zužitkovává úplně všechno – maso, kůže, vlna a dokonce rohy z beránků. Ženy prý i dnes mnohdy vlnu zpracovávají ručně a poté z ní tvoří teplé oblečení, které je na ostrovech, kde prší či sněží tři sta dní v roce a vichr fičí téměř neustále, naprosto nezbytné. Ellen-Margrethe vlastnila obrovský dvouvrstvý pléd ze surové ovčí vlny, který vyráběla sama, a ovčí klobouk, který sice škrábal na uších, ale před zimou chránil zaručeně. Vyprávěla nám, že v docela nedávné době bylo zvykem, že se ženy po večerech scházely u někoho doma, seděly okolo stolu a za pomoci několika párů jehlic pletly svetr pro manžela jedné z nich. Anebo nebylo vůbec výjimkou, že žena, aby neztrácela drahocenný čas, vyrážela do hor s jehlicemi a po cestě štrikovala ponožky. Podle Ellen-Margrethe je na Faerských ostrovech paní domu žena. Muži jsou prý zato velmi dobří otcové. Hrají si s dětmi a mnohdy s nimi zůstávají doma, když žena pracuje. Na Faerských ostrovech je rodina prý velmi důležitý prvek. Z toho, co Ellen-Margrethe ve svých vyprávěních zdůrazňovala, jsem pochopila, že žít na Faerských ostrovech, kde je člověk téměř plně závislý na přírodě (zejména proto, že většina obyvatelstva se živí rybolovem), je pořádná dřina, proto je tu rodina tolik ceněná a důležitá. Stále zastává svou tradiční funkci. Rybolov je vedle chovu ovcí hlavní zdroj příjmů a obživy. Faerské ostrovy mají dokonce, co se týče rybolovu speciální výjimky z pravidel Evropské unie. Rybáři mohou například zcela legálně zabíjet velryby. Lov velryb je prý příšerná podívaná. Stovky litrů krve zabarví moře na kilometry daleko. Je to ovšem činnost, která má velmi dlouhou historii a je součástí tradice. V minulosti bylo prý obyvatelstvo plně závislé na mase z velryb.

foto Aleš Kuliha

Stejně tak, jak je to na Føroyar s rodinou, tedy že rodina má své pevné místo v hodnotovém žebříčku Faeřanů, tak je to i s náboženstvím. Náboženství je velmi důležité vzhledem k tomu, že život zdejších lidí je tolik spjat s počasím a záleží tedy „na Bohu“, jak se zadaří. Stejně jako v „mateřském“ Dánsku, je i zde oficiálním náboženstvím evangelická luteránská církev. V malých komunitách ovšem objevíme i katolíky, církev bratrskou a přívržence různých dalších křesťanských odnoží. Náboženství zasahuje prý do životů Faeřanů velkou měrou. A to především v období adventu a předvelikonočního půstu, kdy se lidé zříkají veškeré zábavy. Nevím, jak to funguje nepřiklad u mladých lidí, ale ženy se prý zcela dobrovolně (k neuvěření!) vzdávají dokonce i oblíbeného pletení.

Ellen-Margrethe mi toho o Faerských ostrovech navyprávěla mnohem víc, ale já si zaznamenala pouze to, co jsem teď zprostředkovala vám. Tuším, že mi to nedá a brzy se do země ovcí, štrikujících žen a zkrvavených moří vydám a budu se moct přesvědčit, v čem měla tahle bláznivá ženská pravdu. Ovšem jisté je (pokud už nic jiného), že Faerské ostrovy skrývají překrásnou přírodu nezkaženou turistickým ruchem a mnoho tajemství, která čekají na objevení. Na závěr jedna praktická informace (opět z úst Ellen-Margrethe, ne z mých) – let na Faerské ostrovy je prý jeden z nejnebezpečnějších letů na světě, protože silný vítr a vysoké vrcholky hor mohou těsně před přistáním na jediném faerském letišti způsobit nehodu letadla. Nikde se mi nepodařilo zjistit, jak často se to stává, a tak můžu jen popřát: Šťastný dolet na Føroyar!

Klára Pániková, 23. 5. 2005