Idioti (Idioterne)

režisér Lars von Trier



záběry z filmu

Přichází Nová vlna evropského filmu?

Od počátku září 1998 provokoval návštěvníky švédských biografů dánský film Idioti s podtitulem idiotský film o idiotech a pro idioty.

Filmoví kritikové a veřejnost se již krátce po dokončení filmu a jeho uvedení na festivalu v Cannes rozdělili na dva nesmiřitelné tábory – jedni režiséra Larse von Triera i jeho poslední dílo vychvalují do nebe, druzí je zatracují a diví se, kde se vůbec na takový nesmysl vzaly peníze. Při premiéře ve Stockholmu – letošním hlavním městě evropské kultury – byl film nicméně vyhlášen filmem měsíce.

V rodinném domku na předměstí Kodaně žije skupinka intelektuálů, které spojuje zvláštní zábava: hrají si na idioty – různým způsobem mentálně postižené chudáky – čímž provokují své „normální“ okolí. Na procházce, v restauraci, v bazénu, na exkurzi v továrně… Téma na první pohled zarážející a krajně nevhodné. Není nic jednoduššího než režisérovi vyčíst rouhání a zcela jej zatratit s tím, že mu není nic svaté. Film však v sobě skrývá mnohem hlubší rozměr, který jednoduchou a divácky vděčnou situační komikou neustále probleskuje. Není v každém z nás kousek idiota? Kde leží hranice mezi halasně proklamovaným chápáním problémů handicapovaných spoluobčanů a ochotou denně je vídat či žít v jejich blízkosti? A kde je naopak řečeno, že se musíme neustále přetvařovat a brát život jen a jen smrtelně vážně? To jsou některé stěžejní myšlenky, které diváka při sledování filmu napadnou.

Je pozoruhodné, že psychiatrickou komunu netvoří pubertální teenageři, ale desítka potenciálních „idiotů“ ve věku kolem třiceti let. Vůdcovský Stoffer, „vznětlivý idiot“, který celou hru vymyslel, postupně ztrácí schopnost udržet ostatní v předem daných kolejích podle svých představ. Krize nastane, když se jednotliví členové spolku mají předvést v roli debilů, imbecilů a jinak mentálně postižených osob před svými nejbližšími rodinnými příslušníky či spolupracovníky. Tuto krutou zkoušku nakonec nejlépe zvládne záhadná Karen, která se ke skupině připojí čirou náhodou („plačtivá idiotka“) a pro niž je čtrnáctidenní pobyt ve vile očistnou psychoterapií po přestálém životním traumatu. Mezi Stofferovy kolegy dále patří „opatrovnická idiotka“ Susanne, která se o všechny „idioty“ na veřejnosti stará, „váhavý idiot“ Henrik, „dětinský idiot“ Jeppe, lékař Ped, který hraje „idiota v pojízdném křesle“, „bázlivá idiotka“ Josephine, „zdrogovaný idiot“ Axel, „blonďatá idiotka“ Nana, „popudlivá idiotka“ Katrine a “azylantský idiot“ Miguel, který je idiotem mimo jiné proto, že touží po teplejších zemích, než je Dánsko. Opravdu podivný výčet hlavních postav…

Ve filmu se však objeví také dvě kontroverzní scény, které jsou důležité pro pochopení hranice mezi filmovou fikcí a skutečností: skupinový sex „idiotů“ a návštěva několika skutečně mentálně postižených lidí u svých „kolegů“, kteří to jenom hrají.

Pro režiséra samotného jsou Idioti nejosobnějším a nejméně vyumělkovaným filmem, který kdy natočil. Tento film je totiž prototypem minimalistického filmu v souladu se „Slibem cudnosti“ vyhlášeným roku 1995 v Kodani. Skupina filmařů DOGMA 95 v čele s Larsem von Trierem se tímto způsobem pokouší vrátit k filmovým kořenům a tvořit nízkorozpočtové filmy bez nákladné filmové techniky, rekvizit, světelných, zvukových a jiných efektů, přičemž pravdivost a ryzost má přednost před osobními a estetickými ambicemi „velkého umění“. Lars von Trier se svým filmovým manifestem chtěl především odpoutat od svých předchozích tvůrčích aktivit včetně posledního úspěchu filmu Prolomit vlny. Každá diskuse o filmu a kreativní revoluce ve filmovém umění je dnes podle něj více než zapotřebí. Přirovnává DOGMA 95 ke kameni vrženému do vody, který může způsobit jen pár kruhů na hladině, ale možná i celou vlnu.

Zdeněk Lyčka, Stockholm, 9. září 1998