Tanec v temnotách (Dancer In the Dark)

foto archiv

Režie: Lars von Trier (Dánsko)

Björk hraje utrápenou českou emigrantku

Dánský režisér Lars von Trier každým svým dílem otevírá nové obzory. Natočil vypravěčsky i významově provokující podobenství (Prolomit vlny, Dogville), ale také se přiklonil k melodramatu – tak tomu je v sociálním muzikálu (!) Tanec v temnotách, kterým před několika lety dokonce zvítězil na canneském festivalu. Společný rys však snadno nalezneme: je to nejen hravost, ale také ohromující tvůrčí invence.

Tuzemského diváka jistě překvapí, že hrdinkou Tance v temnotách je česká emigrantka Selma Ježková, v USA snící o tom, že jejím otcem je ve skutečnosti slavný tanečník Oldřich Nový (rozkošně vyslovován jako „oldrič“), jemuž však bylo rovněž přisouzeno opuštění vlasti. Poloslepá pracuje u továrního lisu, střádá cent k centu, aby l mohla zaplatit náročnou operaci svému stejně postiženému synovi. A trpělivě snáší všechnu nepřízeň osudu.

Submisivní, smířlivou a spíše ostýchavou Selmu hraje známá islandská zpěvačka Björk, která se spolupodílela i na hudbě – a obdařila ji mimořádnou přesvědčivostí, bez velké nadsázky lze tvrdit, že s ní doslova souzní. Účes i výraz obličeje, plachá gesta, nejisté pohyby, to vše skládá plastický obraz intelektově jednoduché dělnice, ovládané dvěma myšlenkami: zatímco na sen o muzikálu, v němž by dostala hlavní roli, sama rezignuje, touha pomoci synovi ji provází až doposledka. Téměř postrádá pud sebezáchovy, ač se děsí činů, které v čirém zoufalství páchá, či naopak nelítostného osudu, jaký jí byl přichystán. Vedle ní se doslova ztrácejí herecky zkušenější partneři.

Režisér objevně pojednal muzikálové výstupy. Předně je zasazuje do reálného prostředí, z jehož podnětů vyrůstají a do něhož se posléze vracejí Jsou inspirovány převažujícími zvuky, které se na daném místě rozléhají (tlukot strojů v továrně, rachot vlaku na úzkém železničním přejezdu, též deprimující ticho ve vězeňské cele), ale i hrdinčinými pocity. Pohybové kreace postrádají jakoukoli strojovou vybroušenost, naopak mají vyjádřit – stejně jako procítěný, táhlý zpěv Björk – bezprostřednost a spontainetu, jakési zlidštění v průměrnosti.

Širokoúhlá kamera Robbyho Müllera, inklinující k pastelovému spektru, snímá bez zbytečné okázalosti běžné pracovní úkony, všímá si privátních dilemat, stylizované hudební výstupy zaznamenává v kaleidoskopu hned několika desítek kamer. Z toho pramenící roztěkanost však nikde nepřesáhne k rušivé posedlosti, změny kompozic i pozic jsou často neznatelné, podobny nenápadným střihům v témže záběru. Von Trier odolal pokušení zesílit rytmizující dopad hudebních rytmů. Tanec v temnotách považuji za bezvadný výrobek, jehož žánrová podoba vychází z osvědčených stereotypů, z obratného žonglování se zdáním reality. Nezastírá přejímání postupů vlastních telenovelním kýčům (vezměme si třeba pověstnou Esmeraldu, rovněž dojímající motivem oslepnutí!), jakkoli je silou své imaginace přetváří v oslnivou podívanou.

Každého zájemce jistě potěší, může-li se o filmu, který jej zajímá, dočíst něco zasvěcenějšího, než nabízejí běžné novinové sloupky. Je sice pravda, že po tuzemské monografii věnované Kubrickovi (neřkuli Kutzovi) by se sháněl mamě, ale zvídavost by mohl ukojit aspoň v případě Tance v temnotách. Peter Schepelern mu věnoval rozsáhlou kapitolu v knize Lars von Trier a jeho filmy (vydal Orpheus) – nachází třeba stopy ironie v používání nejzprofanovějších frází a navíc se zamýšlí nad muzikálovou stylizací.

JAN JAROŠ, Týdeník Rozhlas 39/2004, 26. září 2004

---

CANNES 2000

…kontroverzní Tanec v temnotách (Dancer In the Dark), další dánský film, avšak tentokrát od kultovního Larse von Triera byl v Cannes také oceněn. Myslím že není obvyklé, aby Zlatou palmu z Cannes vyhrála tak rozporuplná věc – jak jsem si ověřil na jediném promítání(!) ve Velkém sále, existují dvě skupiny lidí: jedni se snaží publikum vyburcovat k dlouhému, po celé titulky trvajícímu aplausu, druzí div že neodešli během projekce.

Nejprve musel publikum rozladit nekonvenční začátek; Velký sál potemněl a na zhruba dvě minuty začala hrát klasická taneční skladba. Někdo si mohl myslet, že jde jen o technickou chybu, holt vypadl obraz, ale název filmu a hlavně pozdější příběh vše osvětlil – jen nesmí být divák netrpělivý.

Druhým šokem pro von Triera neznalého diváka musela být kameramanská úroveň, „vždyť i já bych to natočil lépe!“. Ale poté se divák zklidní, smíří se s obrazovou kvalitou typu home video a hluboce se vžije do poutavého příběhu.

Film sleduje zdrcující osud československé emigrantky jménem Selma, jejíž syn má vrozenou vadu zraku (postupně slepne). Selma pilně pracuje, aby získala peníze na drahou operaci, jenže i ona sama má problémy s očima, kvůli stále častějším problémům přijde o práci. Se svými obtížemi se svěří Billovi, svému domácímu, kterého zpočátku považuje za kamaráda. Jenže on pod tíhou svých finančních problémů využije Selminy poloslepoty a nechutným způsobem zjistí, kam své peníze schovává a ukradne je. Ona na to však brzy přijde a vydá se za Billem. V hádce ho jeho vlastní pistolí zastřelí a peníze si vezme zpět. Ještě stačí udělat to hlavní, složit zálohu na operaci, a následně je zatčena. Teď už nemá co ztratit, takže za své osvobození příliš nebojuje. Důležité je, že syn je zachráněn. Dojemný příběh nekončí happy endem…

Z filmu se leckomu odcházelo s rozporuplnými dojmy. Každý ale rozhodně musel ocenit umělecké vlohy islandské zpěvačky Björk, která nejen že si ve filmu velice působivě zahrála hlavní roli (za což jí byla v Cannes právem udělena Cena za ženský herecký výkon), ale též je autorkou hudby, která má v tomto filmu zvláště významnou roli. Sama Selma, podle filmu dcera Oldřicha Nového, je totiž milovnicí muzikálů a hudby jako takové. Má ohromný smysl (jak Selma tak i Björk) pro rytmus a zvuk. Ze všelijakého šumění, bouchání, klepání a syčení si Selma v duchu vytváří geniální skladby, z čehož na plátně vznikají naprosto skvělé hudební a taneční klipy. Na tento film má cenu jít již jen kvůli té muzice.

Zajímavá je i již zmíněná kamera – ta je totiž extrémně potlačena ve prospěch hereckých výkonů. Nepoužívání stativů, nedělání si hlavy se střihem – to vše má za následek, že film má k postavám jakoby mnohem blíž, jde víc do jejich soukromí – a v tom myslím tkví jedna z genialit Larse von Triera a jeho kameramana Robbyho Müllera. Jinak na Müllerovu obranu – jeho klasické kameramanské umění se projeví v hudebních klipech. V nich nepoužívá digitálních videokamer, nýbrž kamery filmové, v plné barevnosti a promyšlenosti. Stejně tak střih je sehrán s výrazným hudebním rytmem.

Avšak jedno minus Tance v temnotách uznávám i já, jinak nadšenec von Trierovských filmů, zmatený a pro naše publikum směšný prvek československých reálií (to však porota v Cannes nemohla postřehnout). Zaprvé jméno Selma není vůbec české (naštěstí její příjmení – Ježková – ano). Nechápu výběr tohoto jména… Ta věc s Oldřichem Novým by se ještě dala respektovat, avšak jen do té doby, co se na plátně skutečně objeví, a to jako brýlatý a fousatý svědek u soudního líčení. V ten moment Velký sál hotelu Thermal vybuchl ve smích.

Tanec v temnotách zcela jistě bude možno vidět i v našich kinech, přijďte se rozhodnout ke které skupině diváků patříte – k nadšencům či zavrhovatelům!?

Martin Benda pro Severské listy, 20. července 2000

---

Tanec v temnotách

Režie: Lars von Trier (Dánsko)

Selma, česká emigrantka a svobodná matka, žije v USA a pracuje jako dělnice v továrně. Jejími jedinými radostmi jsou její asi desetiletý syn a láska ke klasickému hollywoodskému muzikálu, kterou může uplatnit v továrním divadelním kroužku. Selma je oblíbená, má ji ráda nejen Kathy, kamarádka z továrny, ale také její plachý ctitel Jeff i její domácí Bill. Ten se jí svěří se svými finančními problémy a Selma se mu vyzná ze své úzkosti: pomalu, ale jistě ztrácí zrak. Jde o dědičnou chorobu, a právě vidina, že v Americe by mohla před ní uchránit svého synka, ji přiměla k emigraci. Bill lstí zjistí, kde Selma schovává peníze našetřené na synovu operaci a ukradne je. Selma v hádce Billa zabije. Stačí si vzít peníze zpět a složit zálohu na synovu operaci. Vzápětí je zatčena… Film byl vyznamenán Zlatou palmou na MFF v Cannes 2000, nicméně vyvolal značnou polemiku kolísáním mezi melodramatem a muzikálem. Populární islandská zpěvačka Björk, která složila k filmu hudbu, zahrála slepnoucí, zoufalou, ale statečnou Selmu tak působivě, že jí porota v Cannes udělila Cenu za ženský herecký výkon.