Severské filmy na scénách našich divadel

Dejvické divadlo – Muž bez minulosti

Australská herečka Nicole Kidmanová
na záběru z filmu Dogville

Švandovo divadlo – Kdo je tady ředitel

HaDivadlo – Idioti

Rokoko – Prolomit vlny

„Divadelní přepisy filmových scénářů vtrhly na domácí jeviště. Tento jev trvá aspoň deset let a počet snímků se stále zvyšuje. Své tu hraje stále větší tendence k prostupování uměleckých oborů, ale i komerční kalkul – „kultovní snímek“ v divadelním provedení s domácími herci táhne,“ píše Jana Machalická v Lidových novinách 2. února 2009.

Machalická vznáší myšlenku, zda se filmy na divadelních prknech neadaptují kvůli fatálnímu nedostatku současných her. „Velká část dramatiků směřuje dnes spíš k vykloubené grotesce, absurditě, fantasmagorickým a neuchopitelným polohám,“ píše. „Chtějí-li režiséři vyprávět příběh, který se blíží realitě a má téma, film jim prostě poskytne víc možností.“

Výčet zdramatizovaných filmů je pro nás zajímavý především tím, že převažují severské filmy, zejména dánský režisér Lars von Trier je ve velké oblibě.

Muž bez minulosti

premiéra: 21. ledna 2010

Film Muž bez minulosti finského režiséra Akiho Karismäkiho převedl na scénu Dejvického divadla režisér Miroslav Krobot, který se ujal i dramatizace.

Krobot sáhl po žijícím klasikovi finského filmu, objevil v něm nečekaný divadelní potenciál. To je ostatně filmovým divákům známo už dávno.  Krobot na jevišti rozvinul základní tóny Kaurismäkiho filmu, střídmost a absurditu, naprosto originálními prostředky – hudbou a pohybem, píše dále Machalická. Vznikl tak křehký, neuchopitelný tvar naplněný až po okraj hořkostí, humorem i poezií, tou nejjednodušší, a přitom nejvýmluvnější divadelní řečí, z níž se rodí metafora.

Více o inscenaci píšeme jinde na našich stránkách. Můžete se podívat i na stránku s informacemi o filmu.

Dogville

10. června 2010 má v Národním divadle premiéru Trierův Dogville opět v režii Miroslava Krobota. Městečko Dogville ve Skalistých horách, třicátá léta, období hospodářské krize. Obyvatelé Dogville žijí zcela izolovaně daleko od civilizace, končí tu silnice, bývaly tu stříbrné doly, kde se dnes už netěží. Zdejší dobří lidé své město ale neopustili, žijí v uzavřené, hierarchizované komunitě a dodržují zaběhané rituály. Jednoho dne se v Dogville objeví krásná mladá žena Grace, která tu hledá úkryt na útěku před gangstery. Ujme se jí mladík Tom, místní intelektuál a samozvaný mluvčí města. Díky jeho přímluvě vezmou obyvatelé Dogville dívku mezi sebe. Grace jim na oplátku nabízí výpomoc…

Stránka s informacemi o filmu.

Kdo je tady ředitel

25. dubna 2009 měla ve Švandově divadle premiéru divadelní inscenace dalšího Trierova filmu Kdo je tady ředitel? v režii Daniela Hrbka.

Skvělá dánská komedie od autora, který patří k nejvýraznějším filmovým tvůrcům dneška, v zahradě své produkční společnosti má spoustu trpaslíků, trpí nejrůznějšími úzkostmi včetně fobie z létání, miluje skupinu ABBA, používal pseudonym Erik Nietzsche, ale nyní ho svět zná pod jménem Lars von Trier (*1956). Hlavní postava filmu Ravn je ředitelem a zároveň majitelem firmy, to ovšem před svými kolegy skrývá a vydává se již deset let za pouhého řadového zaměstnance. Všechna nepopulární rozhodnutí tak může svést na vymyšleného ředitele, kterého nikdo nikdy neviděl. Až nyní, když chce firmu prodat, je nutné najít někoho, kdo ředitele sehraje…

To, co ve filmu vyznívalo do značné míry jako záležitost pro pár intelektuálů a chvílemi až poněkud nudná podívaná, získalo na jevišti Švandova divadla podobu crazy komedie, při které se diváci nadšeně chechtají. Přes tento krok, vycházející vstříc vkusu publika více než bývá na této scéně obvyklé, hra neztrácí svůj kritický osten vůči způsobu jednání ve firmách, kde jsou zaměstnanci využíváni až zneužívání a manipulováni tak šikovně, že si toho téměř nevšimnou.

Recenzi najdete na stránkách Českého rozhlasu

Idioti

20. ledna 2010 měla v brněnském HaDivadle další Trierova divadelní adaptace tentokrát filmu Idioti.

Film zkondenzovaný do divadelní hry. Šest herců hrajících na idioty versus dva herci a jejich čtrnáct rolí lidí zvenku. V luxusní vile solidního příměstského satelitu je veselo. Co chce Stoffer od ostatních členů volné komunity intelektuálů a manažerů? Vzít si invalidní vozík a v masce mentálně postiženého usvědčit normální spoluobčany z xenofobie a rasismu? Nebo si spíš zlomyslně užívat beztrestnost a svobodu idiotů? A nebo si prostě jenom pořádně zašukat? Trochu detektivka, trochu studie naší doby, toužící po stimulantech, adrenalinu a svobodě, jejíž definice se stále více a více ztrácí.

Stránka s informacemi o filmu.

Prolomit vlny

Lars von Trier, je považován za jednoho z nejoriginálnějších režisérů současné kinematografie. Tento dánský umělec je známý především svým minimalismem, provokací a mrazivými dramaty například ve filmu Prolomit vlny. Jeho divadelní inscenaci uvedlo na své scéně pražské Divadlo Rokoko 7. února 2009 v režii Ondřeje Zajíce. Milostné drama o vášni, víře a obětavosti bez hranic…

Na weblogu tolimati.cz autoři (Rani, Jarmila, Dominika a Tomáš ze Smíchova) píší „Oproti von Trierovi ale konec vyznívá až překvapivě pozitivně a smířlivě, v podstatě jako učebnicový příklad katarze. Kromě povedený adaptace příběhu se mi moc líbila jednoduchá scéna a herci, mně dosud většinou neznámí (hlavně ústřední dvojka Lucie Pernetová a Hynek Čermák).“

Stránka s informacemi o filmu.

-x-

Jana Machalická svoji úvahu končí slovy: „Z výčtu nelze vystopovat žádné pravidlo, ani to nevypadá, že by divadelníky více lákaly snímky české před světovou kinematografií. Jedno je ale zřejmé – favoritem je Lars von Trier. A to má opět svou logiku: Trier jako spolutvůrce filmařského manifestu Dogma 95 vlastně vnáší do filmu divadelní metody, s trochou nadsázky by se dalo říct, že od Stanislavského utekl k Brechtovi. Vždyť hlavní ideou prohlášení bylo vedle důrazu na herectví a příběh odstranění iluzí a efektů. Také žádná postprodukce, úpravy pomocí dekorací, dějové či časové posuny. Nejdál v tomto směru došel ve filmech Dogville a Manderlay, kde vše, co film umožňuje, v podstatě zrušil.“

zdroje: Jana Machalická (Lidové noviny), informace jednotlivých divadel
Michael Stanovský, 3. února 2010