Finské velikonoční tradice

Děti s ukoptěnými tvářemi
a šálami ovázanými okolo
hlav jdou žebrat, nesou
násady košťat, konvice na
kávu a svazky zdobených
pomlázek z vrbových
větviček. Kočičkové vrby
jsou starověkou
velikonoční výzdobou.

Velikonoce připomínají křesťanskému světu vzkříšení Krista. Zároveň jsou oslavou příchodu jara. Finské velikonoční tradice také spojují tyto tradice. Finové vítají jaro, ačkoli v březnu nebo dokonce v dubnu zde, v nejsevernějším koutu Evropy, stále vládne zima.

Před Velikonocemi, děti zasadí v malých hrncích semena jílku vytrvalého. Zelená tráva je znamení jara i když roste jen na okenní římse. Kočičkové vrby jsou tradiční velikonoční výzdobou a březové větvičky se umisťují ve vázách, kde brzy začnou rašit. V nynější době jsou v módě tulipány, lílie a narcisy dovezené z evropského kontinentu. Ve Finsku nevykvetou, ale to neznamená, že Finové nemají velikonoční květiny. Vyráběli je ručně, z hedvábného papíru a obarvených per.

Během několika posledních století se finské prázdniny se staly světštějšími a plnými zábavy, Velikonoce si udržely posvátnější charakter. Ačkoli 86 %Finů patří k evangelicko-luteránské církvi, křesťanský význam velikonočních svátků zůstává vzdálen mnoha Finům. Ačkoli kostely bývají o Velikonocích plné, to je spíše kvůli hudebním koncertům než bohosluslužbám. Pro někoho nejsou Velikonoce nic jiného než další dovolená; ten pravý čas vyrazit k slunným jižním plážím nebo jet lyžovat do Laponska.

Pouze 1 %Finů patří k pravoslavné církvi. Během posledních desetiletí však většina luteránců přijala některé prvky z barvité ortodoxní velikonoční tradice. Pro lidi ortodoxní víry jsou Velikonoce nejdůležitější slavnost roku. V dnešní době je i mnoho neortodoxních Finů je také obeznámeno s nočními bohoslužbami a křížovým průvodem.

Středověké katolické dědictví

Velikonoce jsou vyvrcholením celého sledu jarních svátků jejichž datum není pevné. The Masopust je sedm týdnů před Velikonocemi a je následovaný půstem. Od roku 1809, kdy bylo Finsko ještě částí Švédska, zažilo reformaci šestnáctého století. Masopust po reformaci získal nový význam. Na venkově se stal mezníkem u ženských ročních prací. Svátek se stal slavonu sáňkovací událostí a učastnily se ho celé vesnice.

Finové sice nemuseli dodržovat rituál půstu po celá staletí, ale svátek tučných jídel je vyloženě masopustní úterý zvyk. Masopustními dárky je hrachá polévka, pecní lívance a buchty plněné šlehaným krémem a džemem nebo mandlovou nádivkou. Blini, malé pohankové lívance, jou pravou velikonoční delikatesou.

Masopustní úterý jsou hlavní zimní prázdniny. Školky a školní děti mohou vynechat vyučování a jít spolu sáňkovat. Mezi hlavní dětskou zábavu patří recitace tradičních masopustních koled a říkanek, které slibují dobrý výnos lnu a tuřínů velikosti velkých kamenů. Ve větších městech je masopustní úterý zdravá sportovní dovolená ale i den kdy lidé jedí nezdravou, tučnou potravu.

Tichý týden

Květnou nedělí začíná tichý týden, který končí dvěmi volnými dny – Božím hodem velikonočním a velikonočním pondělím. Na Květnou neděli lidé navštěvují a zdraví své přátele a příbuzné pomlázkou z vrbových větviček virpovitsa. To býval starý zvyk ve východním Finsku, obzvláště v jeho tradičních oblastech. Na Květnou neděli dostal každý, příbuzní a sousedé, pomlázkou na zadek. Poté co týden uplynul, museli oplatit malým dárkem, obvykle vejci, moučníky nebo mincemi. Zvyk pomlázky se rozšířil po celém Finsku během tohoto století.

Podobné světské velikonoční rituály tvoří část tradice v mnoha evropských zemích, jak na východě, tak na západě. Původ je biblický: když jel Ježíš k Jerusalem, lidé jej zdravili houpajícími se palmovými vějířovitými listy. (Český název Květná neděle je ekvivalent ve světě rozšířeného názvu Palmová neděle, pozn redakce Severských listů) Na severu Evropy byly palmy nahrazené vrbovými větvičkami. Květy kočičkových vrb symbolizují probouzející se jaro. Po reformaci bylo v švédském království zakázané požehnat vrbou, ale obvyklou velikonoční výzdobou zůstala.

V finském církevním roce Kristovy pašije na Velký pátek převyšuje Velikonoční poselství dobré radosti. Svatá náboženská atmosféra tichého týdnu se odráží v různých zvycích. Jsou ukládána různá omezení a zákazy, obzvláště na Velký pátek. Tmavý oděv a přísné normy chování zdůrazňovaly vážnou povahu dne. O Velký pátek bylo zakázáno dělt některé práce, například oheň na vaření nemohl být zapálen v kamnech, podlaha nesměla být zametená, bylo zakázané příst a navštěvovat lidi. Jíst se smělo až po západu slunce. V některých částech západního Finska byly děti bity aby se jim připomenulo Kristovo utrpení.

Některá dobrá páteční omezení přetrvala až do minulého století – například veřejné zábavy a restaurační otevírací doba omezená

Tančící slunce

Na Boží hod velikonoční a velikonoční pondělí bylo vždy povoleno hrát a navštěvovat přátele. V jihovýchodním Finsku děti začaly obcházet domácí vesnice na velikonoční noc. Každé dítě neslo hlasitý hudební nástroj, řehtačku nebo kravský zvon. Zvuk znamenal konec tichého týdne. A na každém kroku byly postavené houpačky pro děti.

Po celá staletí různá omezení a hry spojené s velikonočními vajíčky tvořily část tradice v centrální Evropě a Rusku. Ale ve Finsku se objevily až v 19. století kdy se tu drůbež zvyšující stala běžnou. Výprask a hledání vajec jsou oblíbené velikonoční zábavy, zvláště pro děti. Kromě kuřat a ptačích mláďat, jsou populární výzdobou i obarvená vejce a králíci. Ovšem velikonoční králíček, který rozdává vejce, je známý jen v některých částech Finska.

Když slunce o Velikonocích vyjde, tak tančí. Tančí, protože se raduje ze vzkříšení Krista. Na Velikonoce, brzy ráno, se lidé shromažďovali, aby mohli východ slunce pozorovat. Dívat se, jak se slunce objevuje uprostřed raních mlh, jak se zlatý disk zvedne, a vypadá, že se ohýbá, tančí a houpe.

Ovesná kaše – finský velikonoční dárek

Vánoce jsou hlavním svátkem v finském kalendáři a časem, kdy Finové servírují jejich nejtradičnější stravu. O velikonocích se také připravují některá tradiční jídla, ale ta netvoří jednotnou sváteční tabuli.

Nejstarší a nad žádné pochybnosti nejneobvyklejším je tradiční finská mísa mämmi, tmavá hnědá ovesná kaše vyrobená z vody a slazeného žitného sladu. Peče se pomalu v peci v lepenkových krabicích vyrobených tak, aby vypadaly jako košíky z březové kůry. V dnešní době je mämmi dezert servírovaný s krémem a cukrem, ale původně to bylo postní jídlo, které se jedlo studené s plátkem chleba.

Dlouhou dobu bylo velikonoční mämmi zvláštní delikatesou jihozápadního Finska. V současné době je umění výroby mämmi rozšířený všude, především díky venkovským školám, zemědělským společnostem a kuchařským knihám. Finská nezávislost z roku 1917 inspirovala k intenzivnímu pátrání po typicky finských symbolech. Mämmi, letitá ryzí finská lidová mísa se nabízela jako první. Dnes to je pouze sezonní produkt. Řady krabic, které podobají se košíkům z březové kůry se v obchodech objeví hned, jak skončí Vánoce.

Čarodějnice vyletí na Velikonoce

Příběhy a pohádky o čarodějnicích jsou částí všeobecně rozšířené lidové tradice. Ve střední Evropě čarodějnice nebývají často doma. V nordických zemích však létají mezi Velkým pátkem a Božím hodem velikonočním, čase kdy Ježíš ještě leží v zahradním hrobě za zapečetěnými kamennými dveřmi.

Podle všeobecně zažité víry byly čarodějnice staré ženy, které prodávaly samy sebe ďáblovi. Hodně se jich bálo, protože měly moc zraňovat lidi a domácí zvířata. V některých částech západního Finska zůstal zvyk hořících ohňů o Svaté sobotě. Říká se, že jde o vazbu na letitý zvyk strašících čarodějnic.

Během minulého století se čarodějnice s kočkou koštětem stala předmětem dětské velikonoční hry; ďábelský obhájce letící na násadě koštěte se tak stal pohádkovou bytostí. Staré čarodějnice byly vždy spojovány s Velikonocemi, ale nyní začaly  symbolizovat slavnost. Čarodějnice se objevovaly i na velikonočních pohledech a dopisech. Děti začaly obcházet vesnice převlečené za čarodějnice již od 1800 století.

Čarodějnice, které přejí štěstí, jsou směsí východních a západních tradic

O Velikonocích můžete vidět malé postavy obcházející kolem finských vesnic a předměstí. Děti s ukoptěnými tvářemi a šálami svázanými okolo jejich hlav jdou žebrat, nesou násady košťat, konvice na kávu a svazky zdobených pomlázek z vrbových větviček. Holčičky a někdy dokonce i chlapci oblečení jako čarodějnice jdou od dveří k dveřím, přednášejí koledy a dostávají za odměnu peníze a cukroví.

Centra pečovatelské služby, školy i sdělovací prostředky aktivně podporovaly šíření této tradice, obzvláště po roce 1980. Žebrota však vždy nebylo příznivě přijata: malé čarodějnice ve skutečnosti kombinují západní pověru s východní církevní tradicí lidí žehnat pomlázkou. Nicméně je tento zvyk příkladem finské schopnosti přizpůsobit se a revitalizovat jak východní tak západní tradice.

upraveno podle článku Sirpa Karjalainena, finland.fi, 29. března 1998