Dánská výjimka z evropského občanství

Dánské království se evropské spolupráce neúčastní v plném rozsahu. Po negativním výsledku referenda o Maastrichtské smlouvě v červnu 1992 si vyjednalo čtyři výjimky (opt-outs): ze společné měny euro, spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí, obranných aspektů Společné zahraniční a bezpečnostní politiky a evropského občanství

Aby Maastrichtská smlouva vstoupila v platnost, byla nutná její ratifikace všemi členskými státy. Po dánském „ne“ nicméně ostatní evropské státy neměly v úmyslu znovu otvírat jednání o smlouvě, která byla výsledkem náročných kompromisů. Dánsko muselo situaci vyřešit samo. Řešení nastalého problému se odvíjelo od širokého konsensu politických stran, které ve smlouvě vytypovaly čtyři nejproblematičtější oblasti spolupráce pro dánské obyvatelstvo: společnou evropskou měnu, obrannou politiku, nadnárodní spolupráci v oblasti justice a vnitra a občanství EU. Evropská rada v Edinburghu tyto výjimky Dánsku v prosinci 1992 schválila a upravenou smlouvu pak v referendu v květnu 1993 podpořili dánští občané.

Fakt, že se Dánsko nemůže plně účastnit spolupráce ve čtyřech oblastech evropské integrace, lze považovat za velmi komplikující a poškozující postavení Dánska v Unii. Především v případě výjimek na poli justice a vnitřních věcí a obrany se jedná navíc o velký paradox dánské evropské politiky. Výjimky byly přijaty v době, kdy nebylo jasné, jakým směrem se v těchto oblastech EU bude dále vyvíjet. Nadcházející vývoj byl nakonec odlišný od toho, co dánské politické špičky při projednávání výjimek předpokládaly. Dánsko se tak dnes nachází v paradoxní situaci, kdy mu výjimky nedovolí účastnit se spolupráce v jinak prioritních oblastech jeho politiky.

Komplikující charakter ale rozhodně nemá dánská výjimka na poli evropského občanství. Ta je s ohledem na nadcházející vývoj považována spíše za irelevantní. Cílem tohoto článku je vysvětlit, v čem spočívá dánské chápání evropského občanství, jaká byla motivace k vyjednání této výjimky, a konečně, jaké jsou v současnosti její praktické dopady.

Občanství Unie nabízí čtyři zvláštní práva: – svobodu pohybu a usazení se kdekoli v Unii, – právo volit a být volen do obecní samosprávy a do Evropského parlamentu v místě bydliště, – diplomatickou a konzulární ochranu orgány jakéhokoli členského státu Unie v případě, že členský stát příslušníka Unie není ve třetí zemi konzulárně nebo diplomaticky zastoupen, – právo petiční a právo obracet se na evropského ombudsmana.

Dánsko ve skutečnosti patřilo mezi země, které prosazovaly většinu práv obsažených v pojmu občanství EU. Ještě před přijetím Maastrichtské smlouvy zavedlo, že všichni cizinci (tedy i ti z nečlenských zemí ES), kteří v Dánsku žijí déle než tři roky, smí hlasovat v komunálních volbách. Právě umožnění hlasování v komunálních volbách občanům z jiných členských států byl jeden z dánských návrhů na mezivládní konferenci v Maastrichtu. „Unijní občanství“ tedy pro Dány možná znělo příliš vznešeně, nicméně ve skutečnosti se jednalo především o možnost hlasovat či kandidovat v komunálních volbách či volbách do EP v jiných členských zemích či možnost požádat o pomoc ambasádu jiného členského státu ve třetím státě.

Po podpisu Maastrichtské smlouvy se nicméně debata v Dánsku soustředila na vnímání unijního občanství jako občanství nadnárodního. Vznikly obavy, že toto občanství nahradí občanství národní a že postupem času může dojít ke stírání rozdílu mezi národním a evropským občanstvím a občané jiných členských států by se tak mohli stát dánskými občany.

Podobně jako u jiných pokusů o prohloubení evropské integrace je pro Dány typický mírný skepticismus i v případě evropského občanství. Dánové jsou hrdí na to, že jsou Dánové a netouží po tom, aby byli vnímáni jako občané EU. Problém je možno nalézt v samotné symbolice pojmu občanství. Pojem „občanství“ je chápán v úzkém spojení s Dánskem a pouze Dánskem a zavedení jakéhokoli jiného občanství znamená hrozbu nejen pro dánský stát, ale i pro dánský národ.

Amsterodamský doplněk k Maastrichtské smlouvě

Unijní občanství bylo těžko stravitelné i v jiných členských státech, proto bylo doplněno, že evropské občanství je pouze doplňkem k občanství národnímu. Stejnou koncepci nalezneme také přímo v textu Amsterodamské smlouvy. Díky tomuto upřesnění se dá dánská výjimka považovat za irelevantní a nemá žádné praktické následky (na rozdíl od dalších tří výjimek). V důsledku toho, že je v Amsterodamské smlouvě přímo zahrnuto vysvětlení, že občanství Unie národní občanství nenahrazuje, není o této výjimce již ani zmínka ve zvláštním protokolu k této smlouvě o postavení Dánska (kde se řeší zbývající výjimky).

Další z argumentů, který hovoří o této konkrétní výjimce jako o „spící výjimce“, je ten, že ani ostatní členské státy neměly zájem na rozšíření pojmu evropského občanství. Např. Smlouva z Nice tento pojem nijak nedoplňuje a Amsterodamská smlouva, jak bylo uvedeno výše, pouze zdůraznila doplňující charakter evropského občanství k občanství národnímu. Stejně tak návrh evropské ústavní smlouvy žádné nové právní problémy pro tuto dánskou výjimku nepřináší (na rozdíl od nejasností, které ústavní smlouva přináší v souvislosti s výjimkami na poli justice a vnitra a obranné spolupráce).

Odbourání dánských výjimek

Pokud by v budoucnu došlo k odbourání dánských výjimek, musí k tomu dojít za dvou okolností: – musí být svoláno referendum, ve kterém odbourání výjimek (či jedné výjimky) schválí voliči, – Dánsko může kdykoli informovat ostatní členské státy o tom, že už nechce mít výjimky uvedené v Edinburském kompromisu (dokumentu, kterým Evropská rada Dánsku schválila čtyři výjimky v roce 1992) či v protokolu č. 5 o postavení Dánska.

Z toho vyplývá, že výjimku nelze zrušit jiným způsobem než rozhodnutím občanů Dánska v lidovém hlasování. Rovněž výjimka z evropského občanství nemůže být bez splnění této podmínky odbourána.

Tereza Hořejšová, Integrace, 10. srpna 2005
zdroj: Integrace, redakčně kráceno

Tereza Hořejšová (1980) vystudovala evropská studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, strávila rovněž několik studijních pobytů na Institutu politologie kodaňské univerzity. Působí v Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM a je šéfredaktorkou internetového portálu EurActiv.cz. Zabývá se politikou skandinávských států, především Dánska a Švédska a jejich vztahem k evropské integraci.