Oslo: průvody bez mávátek

foto archiv SL

Někdy je mi líto, když se toulám po severských zemích a vidím hrdost, se kterou vztyčují u svých obydlí vlajku. Pro Nora je běžné, že když přijede na svou horskou chatu, vyvěsí prapor. Ať všichni vědí, že je doma. Pro zbloudilého poutníka to může být dobré znamení. Je mi smutno, když u nás vidím o státním svátku vlajku sotva tak na obecním úřadě. Asi nám to vyvěšování fanglí komunisti znechutili. Potěšil mě článek v nedělních Lidovkách od maďarského novináře Attily Pató žijícího v Praze. (ms, red. SL)

Cituji:

Na otázku, kdy bude lépe, odpovídá kavkazské Rádio Jerevan spolehlivě: „Už bylo.“

I proto jsem se podivil, když jsem letos náhodou právě 17. května 2012 přijel do Norska. Ulicemi mašíroval nekonečný průvod, který ve mně na první pohled vyvolal déja vu. Jsem skutečně rád, že mě již nikdo nenutí mávat mávátkem v národních barvách stranickým bossům kynoucím z tribuny. Jenže v tomhle norském průvodu na svátek Dne ústavy se ukázala i královská rodina a stejně tak i rodiny přistěhovalců, jejichž oblečení se někdy i výrazně lišilo od oblečení místních, kteří vyrazili třeba i v lidových krojích. Pro mě je to dost nereálná představa, že bych takto jednou za rok vyrazil se špacírkou do ulic našeho města a spolu se sousedy vzdal hold naší ústavě. Taky si nedokážu představit, že by se té manifestace nezmocnili nějací chytráci se svými řečmi. Norové ale jen pochodovali, nikdo jim do toho neřečnil. Možná jsem jen na chvíli podlehl kouzlu pozlátka západní civilizace, které východoevropana dokáže tak očarovat. Ale demonstrace soudržnosti a víry ve státnost rok poté, co jeden místní šílenec postřílel desítky mladých lidí, je pro mě něčím zázračným, o čem si můžeme nechat jen zdát.

in: Hrdí Norové a porážka u Világoše, LN, 29. září 2012

Autor Attila Pató je maďarský publicista, editor a vysokoškolský učitel. Přednáší na Univerzitě Pardubice a na University of New York v Praze. Žije v Praze.