Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Nejslavnější česká velryba


foto: animaldiversity.ummz.umich.edu

foto: marinebio.org

foto: wikipedia

Po jedné listopadové bouři roku 1885 zůstala na skalnatém pobřeží norského ostrova Lyngøy ležet mrtvá velryba. Byla to samice plejtváka myšoka (Balaenoptera physalus), dlouhá přes 22 metrů a vážící více než 4 tuny.

Velrybářské výpravy bývaly vždy nesmírně náročné, a proto se jedna z místních velrybářských společností hbitě ujala tak snadné kořisti. Maso a tuk byly zpracovány běžným způsobem a kostra byla opracována velmi pečlivě pod dohledem odborníka z oboru, pana Danielsona. Poté ji lovci velryb nabídli muzeím. Požadovali za ni dosti vysokou cenu, 2500 zlatých. Obvykle byly zoologické exponáty získávány jinak – zvířata byla často lovena a preparována, kdežto koupě patřila mezi méně běžné způsoby obohacování muzejních sbírek.

V pražském Národním muzeu tehdy působil dr. Antonín Frič ve funkci ředitele zoologických a paleontologických sbírek. Jako výborný manažer správně vycítil, že exponát tohoto druhu bude tím nejlepším magnetem pro návštěvníky. Vybrat potřebnou sumu na nákup však nebylo snadné, muzeum takovou sumou disponovat nemohlo. Tři roky po smrti velryby, 28. listopadu 1888 ji vystavili v budově dnešního Náprstkova muzea. O čtyři roky později, roku 1892, byl slavný exponát převezen do Národního muzea. Původně zde spočívala na masivní železné konstrukci, která musela unést váhu 4030 kg. Při generální rekonstrukci zoologické sbírky v letech 1965–1967 byla naopak zavěšena od stropu na traverzu, kterou drží deset ocelových nosníků.

Jde o jedinou kompletní kostru kytovce, jež je v naší zemi k vidění. V dalších muzeích jsou vystaveny další cenné kosti, například v České Lípě mají spodní čelist velryby grónské – Balaena mysticetus. Kostra lyngøyského plejtváka tedy již čtyřicet let brázdí strop výstavního sálu savců. Během více než sta let, co ji Národní muzeum vlastní, se stala jedním z nejznámějších a nejatraktivnějších exponátů, které lze u nás vidět.

Historie pražské velryby je zajímavá už od počátku, nebyla totiž ulovena, jak obvykle podobné muzejní exempláře bývají.

V listopadu roku osmnáctistého osmdesátého pátého vyplavilo moře na břeh ostrova Lyngøy mrtvou velrybu. K tak snadnému úlovku velrybáři tak často nepřicházeli, proto se hned jedna z místních velrybářských společností chopila příležitosti. Využila kytovce beze zbytku. Maso a tuk podle svého výrobního programu, přes dvacet metrů dlouhou kostru potom za 2 500 zlatých nabídla muzeím. Pro tento účel dohlížel na její zpracování jeden z tehdejších největších odborníků v tomto oboru, pan Danielson.

O nabídce se dozvěděl i tehdejší ředitel zoologických a paleontologických sbírek Národního muzea dr. Antonín Frič. Pochopil, že se mu nabízí příležitost, jak pro právě budované muzeum získat prvotřídní exponát. Jenže tu byl problém.Peníze, jak bývá obvyklé. Sumu, kterou velrybáři za skelet požadovali, Národní muzeum prostě uvolnit nemohlo. Tehdejší doba naštěstí oplývala i jinými zdroji.

Jak už je v Čechách zvykem, hrála v celém případu důležitou roli hospoda. Bratr dr. Friče Václav byl totiž členem vlastenecké stolní společnosti Jour fixe. Také obchodníkem s přírodninami, ale v tomto případě hrají velkou roli přátelé z hospůdky U Gebaurů, k nimž mimo Václava patřil především Vojtěch Náprstek.

Společnost vyslechla dr. Friče, kterého bratr jednoho dne přivedl, a dala mu za pravdu – nová budova českého muzea takový exponát potřebuje. Nedlouho na to, se už v dobovém tisku mohla objevit zpráva, oznamující, že: Jistá společnosť, chtíc vlastenecké této povinnosti dostáti, objednala hned největšího světa tvora, kostru velryby. Vlastenecká tato povinnost se pochopitelně týkala cti Čechů, zajistit pro nový stánek národní hrdosti důstojný obsah.

Kostra se začala připravovat na cestu do středu Evropy. Balení i přeprava probíhaly v několika měsících roku osmdesátého sedmého. Čtyři tuny vážící zboží bylo v několika bednách postupně převezeno do Prahy. Budova Národního muzea ovšem ještě nebyla dostavěna. Aby se Pražané mohli exponátu obdivovat (což také v hojném počtu činili), byl skelet v listopadu osmaosmdesátého roku vystaven v Náprstkově průmyslovém muzeu, Vojtěch Náprstek, jak už bylo řečeno, patřil mezi jednoho z mecenášů, díky jimž se velrybu podařilo pořídit. Instalace trvala tři měsíce, úspěšné vystavování se protáhlo do příštího roku. Doplňovaly ho přednášky profesora Bauše a tři olbřímí obrazy, jimiž svůj výklad doprovázel.

Stavební práce na budově Národního muzea mezitím pokračovaly, až byl v roce 1892 budova zcela hotova.

Konečně přišel čas umístit kostru do prostor, které jí byly přisouzeny od počátku, tedy do druhého patra nového muzea. Rozebrat a znovu sestavit kompletní dvacetimetrový skelet není jednoduché, profesor Frič jím proto pověřil, stejně jako v prvním případě, firmu svého bratra a zároveň poprosil továrníka F. Pernera, aby za 245 zlatých pořídil kostru nedonošeného mláděte. Podle ní se exponát sestavoval.

Pražané mohli zažít i něco v hlubokém vnitrozemí nikdy nevídaného – zápach, typický pro velrybí továrny. Kostra totiž musela být znovu odmaštěna a protože pro některé velké součásti nebylo vhodných nádob, ošetřovaly se párou v Ringhofferově továrně. Tehdy poznali obyvatelé Smíchova, jak nevábnou může být romantika velrybářství. Na další sedmdesát let pak spočinula pražská velryba na železné konstrukci. Přesněji do roku 1967.

Tehdy probíhala generální rekonstrukce zoologických sbírek, která se velkou měrou dotkla také velrybí kostry. Protože parní odmaštění nebylo dokonalé a ze spodní čelisti celou dobu odkapával tuk, musel exponát projít další konzervací.

Ta se ovšem prováděl modernějšími metodami a na místě, stejně jako celá rekonstrukce, při níž byla zrušena původní podpůrná konstrukce a kostra byla zavěšena na deset ocelových nosníků a traverzu ke stropu.

A v takové pozici ji můžete spatřit dodnes. I když se nedaleko nachází rekonstrukce jednoho z největších pštrosů, třímetrového novozélandského moa, pověstný exponát Národního muzea určitě nepřehlédnete.

Petr Vyhlídka, 5. února 2006, www.fext.cz/historie
Zuzana Fialová, ČRo Leonardo, 17. srpna 2006, www.rozhlas.cz/leonardo/historie
Vratislav Mazák: Kytovci, SZN Praha 1988

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Průměrná známka:  2,00   hodnoceno: 7 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2020 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2020. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.534.583 • onln: 2 • robot ostatni • php: 0.426 sec. • www.severskelisty.cz • 3.94.202.172
file v.20190115.000448 • web last uploaded 20200221.020258
2017:209 • 2018:169 • 2019:160 • 2020:15