Toplist Na vrcholu
znak SLSeverské listy

           

 

Za bělokurem rousným na sever Finska

Lovecká chata, foto J.B.Martinek
Lovecké pomůcky, foto J.B.Martinek
Pulmankijärvi, foto J.B.Martinek
Sob, foto J.B.Martinek
Sob, foto J.B.Martinek
Prehistorická kresba soba, foto J.B.Martinek
Hippophaë rhamnoides
Hippophaë rhamnoides
Vodouš rudonohý
Vodouš rudonohý
(Tringa totanus)
Primula nutans
Primula nutans
Bělokur rousný
bělokur
Foto J.B.Martinek

V září 1997 jsem se konečně mohl odpoutat od lékařských a jiných poprázdninových povinností a využít každoročně opakovaného pozvání svého finského přítele Markkua k lovu bělokura rousného na nejzazším severu finského Laponska. Naše společná láska i dalších finských přátel jsou lovečtí plnokrevní stavěcí psi – pointeři, kteří se k takovému lovu nejlépe hodí.

Markku mě 18. září na letišti v Helsinkách naložil do auta a odvezl 260 km severněji do svého překrásného domova v městečku Laukaa kousek za okresním městem Jyväskylä. Bydlí na břehu jezera, po němž se motorovým člunem dá dojet nejméně 100 km jižněji až do Lahti. Tam nás kromě jeho manželky (naše rodinná přítelkyně Marjukka) a syna přivítal i pointer Talmberk Herald, mladý pes z mého chovu. Druhý den za svítání jsme se vydali s Heraldem na 1150 km dlouhou cestu na sever. Herald i já jsme tam jeli poprvé.

Jeli jsme po krásných silnicích s dokonalým povrchem. Až daleko na severu jsem viděl pár ojedinělých spravovaných míst. Několikrát jsme se zastavili odpočinout a protáhnout se. Po povinné zastávce na severním polárním kruhu u Rovaniemi, hlavního správního města Laponska, jsme se zastavili v malém muzeu laponské kultury, kde jsem obdivoval laponské kroje, nástroje, sněhové člunky k tažení sobem, stanová obydlí (kota), podobná severoamerickému teepee bez kouřových křídel a další zajímavosti.

Po dlouhém cestování jsme navečer dorazili do nejsevernější finské vesnice Nuorgam na břehu proslulé lososí řeky Teno (Tenojoki). V údolí této řeky, malý kousek od norské hranice, jsme opustili státní silnici a vyjeli po "nejzapadlejší silničce" ve Finsku do kopců na náhorní rovinu nekonečné tundry. Po 26 km jsme sjeli s kopců do velmi rozlehlého, plochého údolí jezera Pulmanki (Pulmankijärvi). Bylo již hodně šero a proto jsem mohl nádherný rozhled přes celý ten kraj kolem jezera obdivovat až v dalších dnech při lovu. Silnička se místy vine kolem břehu a tam jsme jako maják uviděli mezi břízkami světlo na srubu přítele Lauriho (slyšícího raději na jméno Seppo), který nás již čekal se svou tříletou, černobílou pointerkou Macy of Woodfield. Po bohaté večeři z místních zdrojů (ryba, uzená sobí zvěřina) a nezbytné sauně jsme šli brzy spát, neboť ráno již začínal povolený odstřel bělokura rousného (finsky riekko, latinsky lagopus lagopus tetraonidae, anglicky Willow grouse, na severu Skotska též nazývaný ptarmigan).

Ráno jsme se za svítání vypravili na celodenní lov. Oba přátelé se zhrozili mého loveckého zavíráku, který mně i tak byl před odletem odebrán a vrácen až v Helsinkách, jako nedůstojného nože pro lovce v tundře. Seppo mně velkomyslně obdaroval nádherným, ručně vyrobeným dvojnožem od výrobců proslulých nožů tommi puukko, dvou bratří Olavi a Alpo Kemppainenových, kovářů v páté generaci, kteří jsou jeho bratranci. Takový nůž se v záplavě finských nožů nabízených v obchodě se suvenýry nevidí a nedostane. Z neznalosti poměrů jsem ani neměl nádobku na pití, ale nějaký plecháček by mně byl stejně málo platný a odmítnut jako nevhodný.

Dostal jsem šálek z březového dřeva (kuksa), který lovec nosí na koženém řemínku u pasu, aby se mohl kdekoli napít z potoka. Je to laponská tradice. Laponský hoch jej dostal od svého otce když dospěl v lovce a nosil po celý život. Jako všechny laponské nádoby a misky se vyřezává z novotvaru na březovém kmeni, jehož dřevěná masa je tvrdá a trvanlivá (je to reaktivní, husté navrstvení letorostů na ložiskové virové napadení). Nový majitel se má s novou kuksou "oženit". Na týden ji naplní rumem až pěkně prosákne a pak zbytek vypije. Tak mě přátelé vybavili a mimo jiné mně půjčili brokovnici Tikko.

S sebou jsme měli kotlík, sekerky, hromadu jídla, pivo a láhev koňaku na přípitek při úspěšném lovení.

Hladina jezera Pulmanki je pouhých 15 m nad hladinou Severního moře. Vystupovali jsme po dlouhých a členitých svazích od jezera nahoru březovým porostem na náhorní, zvlněnou plošinu nekonečné tundry přes 200 m n.m. Březové, nevysoké stromoví postupně řídne – až po malé skupinky nebo jednotlivé stromky. Chůze je všude obtížná. Půda je nerovná, hrbolatá, hojně kamenů až balvanů, místy nerovné skalnaté plochy a vyšší skalky s prudkými stráněmi. Jen vyvýšené, suché kamenité plochy jsou pokryty lišejníky, jinak věčně vlhká půda je porostlá bohatstvím rostlin. Hojně jich má jedlé plody jako borůvka (Vaccinium myrtillus), brusinka (Vaccinium vitisidaea), ostružiník moruška (Rubus chamaemorus) nebo šicha černá (Empetrum nigrum). O množství a velikosti jedlých hub se u nás v Čechách nikomu ani nesní. Po svazích proudí potůčky až říčky s čistou, pitnou vodou dolů do jezera Pulmanki.

Beztak obtížnou chůzi zpestřují pod rostlinami skryté, dosti hluboké díry ponejvíce podle velkých kamenů, do nichž hravě zapadne celá gumová holinka. Sportovní úroveň dále zvyšují různě velká až rozsáhlá pole porostlá zakrslou, keřovitou břízou trpasličí (Betula nana), větvící se těsně nad zemí v tenké, ale tvrdé, navzájem propletené větvičky, dosahující i vysoko nad kolena. Na různě velkých vodorovných plochách ve svazích jsou často uprostřed bažiny, typicky porostlé řídkou, nápadně světle zelenou travou, na něž neradno vstoupit. Konečně nad těmito svahy se rozprostírá zvlněná, věčně vlhká tundra, místy až přes 30 m n.m. vysoká, s mělkými jezírky a plodonosným porostem.

To je tedy ten divoký a nádherně přírodní domicil bělokura rousného, tetřívkovitého kura, který je vespod bílý, hřbet a vrchní strany křídel jsou hnědě kropenaté. Později v zimě je celý bílý. V celé rozsáhlé oblasti jsme potkali jen několik skupinek lovců se psy brzy ráno nebo večer u terénního auta při silničce kolem jezera. Některý lovec se vybaví k táboření v přírodě a odchází sám se svým psem na řadu dní do tundry.

Lov je absolutně nevýdělečný, cizincům se povolenky k lovu neprodávají, dostat se tam lze jen na osobní pozvání od finského člena lovecké společnosti. Neporušená příroda se zachovává i díky tomu, že turisté se nedostanou dále od navštěvovaných míst podle hlavních silnic.

Ptáci se drží většinou v hejncích, méně často ve dvou, výjimečně jednotlivě jak v březovém porostu tak i ve volné tundře. Jejich výskyt je na ohromných rozlohách naprosto nepředvídatelný a lov bez dobrých stavěcích psů beznadějný. Po vystavení psem velmi často odbíhají. Po zdvižení odlétají prudce nízkým letem, většinou proti větru. Nízký let mezi břízkami znesnadňuje ránu, na volném prostranství je slovení snadnější.

Pro psy je celodenní lov v tak těžkých podmínkách a řadu dní za sebou velmi namáhavý. Pro Heralda to byla první zkušenost v Laponsku, Macy zde lovila již v předešlém roce. Oba pracovali neúnavně a spolehlivě k oslavě svého starobylého plemene. Takovou námahu vydrží jen dobře stavění a vytrvalí psi z dobrého chovu. Během dne jsme nachodili kolem 15 i více kilometrů. Mezitím jsme několikrát odpočívali, uvařili si čaj v kotlíku nad ohýnkem a něco pojedli. Žízeň bylo lze uhasit čisťounkou vodou z potoků kdykoliv.

Ulovení ptáci se na místě otvírají, vnitřnosti vyhazují a dutina rozpírá větvičkami, aby větrala. Je to jistě spolehlivější než u nás běžné vyháčkování pokud se počítá s brzkou úpravou. Večer se ptáci stahují a připravují různým způsobem. Prsíčka jsou považována za pochoutku. Laponci, místní usedlíci a tradici dodržující milovníci toho drsného kraje ze středního až jižního Finska je lehce opečou, takže po rozkrojení je vnitřek téměř syrový a vytéká červená šťáva. Dobře upečená zvěřina z bělokura je opravdu pochoutka, jejíž gastronomickou hodnotu zvyšuje obložení houbami pečenými nebo v omáčce, brusinkami a dalšími plody z tundry. Ze strachu z hladovění jsme si přivezli hromadu potravin, které jsme nemohli sníst, neboť naši kuchyni obohacovala i pečená nebo uzená sobí zvěřina a ryby z jezera – lososi, pstruzi a další ze sítí, které jsme večer z loďky nahodili a ráno tahali. Také jsme dostali darem nádherné lososy z řeky Teno od tamního Seppova přítele, který nás navštívil. Jezero Pulmanki je údajně jediné sladkovodní jezero, kde žije plochá ryba z rodu platýsů. Tu jsme vraceli do vody. Jednu jsem si s obou stran vyfotografoval. Moje odhodlání uhonit svoje líné tělo a ztratit tak pár kilo brzy upadlo v zapomnění. K tomu mně nepomohla ani večerní sauna, které jsem však vděčil za obnovu chabých tělesných sil pro další namáhavý den.

Foto J.B.Martinek

Počasí bylo většinou pěkné, dosti teplé a slunečné. Jen když zafoukal severák, byla mně péřová větrovka moc dobrá. Jinak jsem se v ní potil. Jedno ráno jsme vstali do prvního sněhu, který však během dopoledne roztál.

Na jižním konci jezera Pulmanki, kde do něho vtéká řeka Pulmankijoki, žije další přítel mých obou přátel Seppo s manželkou Liisou. Opustil svůj výnosný podnik ve středním Finsku a postavil si nádherný srub vedle staré sauny, kterou tam jako první v severním Laponsku postavil jeho dědeček. Byla to velká přátelská pocta, že jsme s nimi mohli do této památeční sauny. Seppo má pracovně výborného černého pointera, loví a jeho manželka úspěšně chytá lososy. Dospělé děti a přátelé je občas navštěvují. Slavili jsme s nimi jeho padesáté narozeniny. Sjelo se i z velké dálky plno přátel se spoustou krásných i žertovných dárků. Uprostřed upřímné, přátelské pohody se každý bavil. Někteří Finové jsou příslovečně zamlklí, ale všichni milují vyprávění veselých příhod a písničky. Měli tam jen foukací harmoniku, ale přesto se jim české písničky líbily. Přes oslavné veselí se nikdo neopil. V tu dobu jsou noci tmavé. Markku mě náhle zavolal, abych vyšel ven a podíval se nad sebe. Na ztemnělé obloze se valil od severu k jihu široký, vlnící se pruh jakoby prosvětlené páry. Je to jedna z forem severní záře, lidově nazývaná liščí oheň (revontuli), která vypadá jako by byla přímo nad hlavou, ale ve skutečnosti jde o tzv. diskrétní severní záři (Discreet Northern Light) směřující od severu k jihu a vznikající zářením elektronů ze slunečního větru v zemské magnetosféře nejméně 80 km nad zemí.

Jak v celém ostatním Finsku, tak i na nejzazším severu funguje pro každou samotu poštovní styk, dodávka elektrického proudu, telefon, signál pro mobil a televizi. Pro zimní období jsou značeny trasy pro sněhové skútry.

Po příliš krátkém týdnu jsme odjížděli zase tou nejzapadlejší silničkou přes náhorní tundru. To ráno bylo od rozednění deštivo. V tundře se leskla drobná jezírka jako rozhozená zrcátka a pod zamračenou oblohou mizel obzor do zamlžených dálek. Když jsme zastavili nad údolím řeky Teno a loučili se pohledem zpět, zmocnila se mně teskná touha ještě se vrátit do té čisté, nezkažené přírody.

Jedenkrát na cestě tundrou a pak při návratu jižněji, v oblasti laponských lesů, se mně podařilo vyfotografovat volně žijící soby, kteří nejsou nijak plaší. Je to nádherná, celoročně hájená zvěř. Jinak se pro zvěřinu chovají na farmách.

Den před odjezdem z Markkova domova v Laukaa jsme se byli motorovým člunem podívat na několik kilometrů vzdálenou, z jezera trčící skálu, na níž se zachovaly prehistorické kresby. Jsou přes 10 m nad hladinou, která však krátce po ústupu ledové doby určitě sahala výše. Skála je téměř kolmá s několika šikmými římsami. Na jedné z nich mě Markku se synem drželi zespodu, abych si mohl vyfotografovat dobře zachovalou kresbu losa. Odpoledne jsme navštívili známého chovatele a znalce pointerů Ewalda Tillanena, s kterým jsem si ihned porozuměl a stále jsme si měli co povídat o našem oblíbeném plemeni. Velmi jsem obdivoval jeho skupinu chovných fen.

Týž den večer jsme dojeli do Helsinek. Dopoledne před odletem jsem stejně jako na cestě celým Finskem obdivoval svébytnou architekturu. Zvláště mě zaujal chrám ve skále. Let domů byl jako sladké dospávání po krásném snu.

celá fotogalerie

text a foto prof. MUDr. Jan B. Martínek, CSc., 4. září 1998

v Severských listech publikováno

Hodnocení článku

Průměrná známka:  1,89   hodnoceno: 9 ×
Klikněte na známku:

 
 
 
 
 
  1 = výborný, 3 = průměrný, 5 = špatný

Prohlášení redakce

Obsah článku nemusí nutně vyjadřovat názor redakce.

Autoři příspěvků odpovídají za obsah a ručí za uváděné informace. Uveřejněné materiály podléhají platnému Autorskému zákonu. Převzetí článků je možné pouze s vědomím redakce.

Vaše názory k článku – diskuse

Nejlepší způsob, jak kontaktovat autora článku, je zaslání e-mailu na info@severskelisty.cz.


Upozornění:

  Diskuse je částečně moderovaná. Vyhrazujeme si právo bez upozornění vyřadit nebo upravit příspěvky, které jsou v rozporu se zákonem, používají nevhodné výrazy nebo mají komerční či reklamní charakter.

  Redakce ani provozovatel portálu Severské listy nenesou žádnou odpovědnost za obsah diskusních příspěvků. Máte-li pocit, že některé z nich jsou nevhodné nebo porušují zákon, kontaktujte, prosím, administrátora diskuse na adrese stanovsky@severskelisty.cz.


Diskuse zatím neobsahuje žádné záznamy.


Reklama

SEVERSKÉ LISTY • redakce: Dřenice 51, PSČ 53701, Czech Republic • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský • stanovsky@severskelisty.cz, tel: +420 603 538 168

PROVOZOVATEL • Nakladatelství a vydavatelství Severské listy, IČ: 44437773

Copyright © Severské listy, 1998-2020 • Všechna práva vyhrazena • ISSN 1804-8552

Severské listy • redakce: Dřenice 51, 537 01  Dřenice, Czech Rep. • info@severskelisty.cz
šéfredaktor: Michael Stanovský, tel: +420 603 538 168

Copyright © Severské listy, 1998-2020. Všechna práva vyhrazena.

ISSN 1804-8552

cnt: 26.533.924 • onln: 3 • robot ostatni • php: 0.528 sec. • www.severskelisty.cz • 18.206.194.161
file v.20190115.000443 • web last uploaded 20200217.002955
2017:247 • 2018:152 • 2019:163 • 2020:17