Stowe dostal „quislinga“ do encyklopedií

Audience u Hitlera: „Já jsem Quislinq!“ – „A jak se jmenujete?“
Kreslený vtip z dobového tisku narážející na skutečnost,
že Quislingovo jméno se stalo synonymem pro zrádce.

Výraz „quisling“ pro vyjádření zrady a kolaborace se poprvé objevil v dubnu 1940 a použil ho americký novinář Leland Stowe ve svém zpravodajství z Norska. Inspirovala ho k tomu udivující aktivita Vidkuna Quislinga v prvních hodinách nacistické invaze.

Kontakty s Němci navázal Quisling z vlastní iniciativy v roce 1933. Tehdy byl odmítnut jako „neužitečný“. V roce 1938 už byla jiná situace. V Německu usazený norský obchodník (s vazbami na nacistické špičky) Albert Hagelin zprostředkoval Quislingovi spojení na Úřad pro zahraniční politiku, v jehož čele stál hlavní nacistický ideolog Alfred Rosenberg.

Dvakrát u Hitlera

Úkolem této instituce bylo mimo jiné vyhledávat „malé Hitlery“ v dalších zemích a zvážit jejich upotřebitelnost pro třetí říši. „Prověřen“ byl i Quisling a v červnu 1939 ho německá vláda pozvala do Lübecku na konferenci Severské společnosti, kde se setkal i s Rosenbergem.

Náramně si porozuměli. Výsledkem byl dvoutýdenní kurz pro 25 účastníků, jež vybral osobně Quisling a který se uskutečnil v srpnu 1939 na škole Zahraničního úřadu v Berlíně.

Quislung a Hitler, foto archiv

Svědectví o tom zaznělo při jednání Norimberského tribunálu (1946): „Tito muži měli být územními a jazykovými experty pro speciální německé jednotky. Cílem bylo provést puč, v jehož průběhu by Quisling pozatýkal své hlavní odpůrce, včetně krále, a hned v zárodku potlačil jakýkoli vojenský odpor. Souběžně s touto činností zahájilo Německo vojenské přípravy.“

Iniciativu projevovali především představitelé válečného loďstva v čele s velkoadmirálem Erichem Readerem. Ten chtěl získat severní norské základny, z nichž by mohl operovat proti britskému námořnictvu. Proto i s Rosenbergem naléhali na Hitlera, aby intervenci v Norsku schválil.

Hitler, který byl vytížen plánováním útoku na západ, však dlouho nevěnoval těmto návrhům pozornost. Názor změnil v prosinci 1939. Tehdy se konala konference štábu válečného námořnictva a podle protokolu (čteného při Norimberském tribunálu) „vůdce zvažoval promluvit si s Quislingem osobně, by si o něm udělal dojem. Reader navrhuje: bude-li dojem na vůdce příznivý, mělo by OKW dostat povolení projednat s Quislingem plány na přípravu a provedení obsazení buď mírovou cestou – to znamená německý wehrmacht do Norska pozvat, nebo násilnou cestou“.

Quisling byl v Berlíně již od 10. prosince 1939 a Hitler ho v příštích dnech dvakrát přijal. Ve vzpomínaném protokolu je uvedeno: „Na základě vůdcova pohovoru s Quislingem odpoledne 14. prosince 1939 dal vůdce rozkaz, aby se OKW na Případ Norsko připravilo.“

operace Weserübung

Termín útoku neznal

Plán útoku proti Norsku a Dánsku dostal kódové označení Weserübung a směrnici k operaci vydal Hitler 1. března 1940. „K překročení hranic Dánska a k vylodění v Norsku dojde současně,“ uvádělo se v jeho tajném rozkazu. „Oba podniky je třeba připravit co nejrychleji a s velkým důrazem. Největší význam má, aby naše opatření překvapila severské státy nepřipravené… V zásadě je třeba usilovat o to, aby podnik měl charakter pokojného obsazení, jehož cílem je ozbrojená ochrana neutrality norského státu.“

Canarisův abwehr mezitím shromažďoval potřebné informace a samotný admirál se v únoru tajně sešel v Norsku s Quislingem, s nímž se dohodl na vytvoření špionážní sítě v nejdůležitějších norských přístavech. Poté, co Hitler 1. dubna 1940 stanovil den útoku na 9. dubna 1940, byl Quisling Hitlerem povolán na 4. dubna 1940 do Kodaně, kde se setkal s Canarisovým zástupcem plk. Hansem Pieckenbrockem. Quisling na schůzce poskytl poslední informace o stavu norské obrany, i když Němci většinu z toho znali.
Je velmi pravděpodobné, že termín útoku Pieckenbrocken Quislingovi neprozradil. Z dokumentů je také známo, že německé ozbrojené síly, ani diplomatický sbor neměly žádné instrukce, podle nichž by měly koordinovat naprosto utajovaný německý útok s jakoukoli akcí organizovanou Quislingovou stranou Nasjonal Samling.

Šok z rozhlasu

Při útoku 9. dubna 1940 měli němečtí útočníci smůlu. Výstřely ze stařičkých děl z pevnosti Oscarsborg bylo potopeno hlavní invazní plavidlo, úplně nový křižník Blücher, na němž se plavil velitel operace i stovky úředníků, kteří měli převzít správu země. Zkáza křižníku vyvolala zmatek v německých plánech.

Narvik, foto archiv

Toho překvapivě využil Vidkun Quisling. Kupodivu se mu podařilo proniknout večer do rozhlasového studia v Oslo a v projevu oznámil, že Němci přišli chránit Norsko před Brity. Prohlásil, že vláda socialistického premiéra je svržena a nahrazena jeho novým kabinetem.

Quislingovo šokující vystoupení poslouchal v Oslo i Leland Stowe, dopisovatel amerického listu Chicago Daily News. Stejně jako tisíce dalších lidí si nedovedl představit, že k tomu všemu by mohlo dojít bez spolupráce s německými orgány.

Stowe samozřejmě nevěděl o prosincových jednáních Hitlera s Quislingem ani o jeho špionážních aktivitách pro Canarise. Nicméně v příštích hodinách a dnech slyšel na každém kroku opakované zvěsti: existuje dohoda mezi nacisty a Quislingem, jehož muži se už dlouho připravovali na tento den. A teď jsou prý všude – provádějí sabotáže, zrazují, vydávají falešné rozkazy, obsazují letiště.
Americký dopisovatel všechno nekriticky opakoval ve svých zprávách zasílaných do redakce. Psal o těchto lidech jako o „páté koloně“ (po vzoru legendy ze španělské občanské války) a přidal i výraz „quisling“. Záhy tento obrat přejaly i jiné listy, dokonce i seriózní britský The Times psal o tom, že „quislingové jsou všude“.

Stowe později sebekriticky připustil, že se jeho zpravodajství z Norska zakládalo na neověřených informacích, ale slovo „quisling“ už žilo vlastním životem.

Miroslav Šiška, Právo, 11. dubna 2009