Leif Ove Andsnes

Leif Ove Andsnes v Praze

12. března vystoupí v pražském Rudolfinu norský pianista Leif Ove Andsnes. Světově uznávaný umělec má s Českou republikou ojedinělé spojení. Na konzervatoři v Bergenu studoval u českého klavíristy Jiřího Hlinky.

„Byl první, kdo mi takříkajíc otevřel dveře do zázračného světa hudby. Strávil jsem u Jiřího na konzervatoři osm let. Bylo to pro mě neuvěřitelně důležité období. I dnes, když mám v Evropě čas, tak mu zavolám, někdy se potkáme a já mu hraji. Máme k sobě s Jiřím velmi blízko.“, těmito slovy vzpomíná Andsnes na svého učitele.
Není mnoho klavíristů mladšího středního věku, kteří se věnují tolika činnostem jako právě tento umělec. Tyto jeho aktivity ho také výrazně odlišují od ostatních virtuózů. Vystupuje s nejvýznamnějšími orchestry světa, s dirigenty jako je Mutti, Gardiner, Rattle. Intenzivně se věnuje činnosti komorního hráče. K jeho komorním partnerům patří skvělý tenorista Ian Bostrige, houslisté Sarah Chang a Christian Tetzlaff, někdy také diriguje od klavíru komorní orchestr.
Od svých 27 let je exkluzivním umělcem nahrávací společnosti EMI, za nahrávky získal již třikrát ocenění Grammy.
V malé norské rybářské vesnici Risør na východním pobřeží Norska založil hudební festival a hostí na něm každý rok proslulé hudebníky z celého světa, mezi jeho hosty patřili například Maxim Vengerov, Julian Rachlin, Janine Jansen, kvarteto Artemis nebo kvarteto Miro.

Na svém prvním recitálu hrál Smetanu

Ze všeho nejdříve se musím omluvit čtenářům za mystifikaci, které jsem se dopustila v minulém čísle Rudolfinum Revue. Až po uzávěrce jsem se dozvěděla, že Leif Ove Andsnes už v Praze hrál, na Pražském jaru 1993. Jak mi sám řekl, byl „jenom mladý talent z Norska, udivený rozsahem a závažností festivalu”. Hlavní pozornost byla tehdy upřena na klavírní recitál Svjatoslava Richtera na červencovém mimořádném koncertě, který byl věnovaný 150. výročí narození Edvarda Griega.

Leif Ove Andsnes (1970) má pestrý životopis. Rodák z ostrova Karmøy na západním pobřeží Norska má s naší zemí dost ojedinělé spojení. V patnácti letech začal studovat u profesora Jiřího Hlinky na Konzervatoři v Bergenu. Jistá dávka národní pýchy mne nutí citovat z oficiálního životopisu klavíristy, kde stojí: Hlinkův plamenný středoevropský temperament objevil mladého Nora a přímo ho uvedl do světla ramp. První recitálový debut se odehrál v jeho sedmnácti letech a o rok později hrál Griegův Klavírní koncert na závěrečném galakoncertu Festivalu v Bergenu. V zápětí následovalo pozvání Filharmonie v Oslu a jako devatenáctiletý debutoval recitalem v New Yorku.

Jiří Hlinka vzpomíná: Byl velice cílevědomý a vždy okamžitě pochopil smysl věci, jak muzikantsky, tak pianisticky. Skutečně jsem si uvědomil, že by z něj mohl být špičkový pianista asi když mu bylo sedmnáct. Vzpomínám na jeden úsměvný moment, když jsme se zabývali nějaký čas výhradně prstovými cvičeními Viléma Kurze, která jsou velmi nudná. Jde o matematickou přesnost zdvihu a úhozu prstu. Leif Ove měl ohromnou radost, když mu prsty začaly dokonale fungovat a stále na mne i do zahrady křičel, abych se šel podívat, dělá-li to správně. Málem jsme z toho doma zešíleli!

V prvních počátcích jeho koncertní kariéry jsem s ním jezdil na koncerty, aby získal jistotu a rutinu ohledně akustiky různých sálu a zkoušek s orchestry a dirigenty. Avšak po třetím koncertu na londýnských Proms jsem zjistil, že už je dostatečně samostatný a dokáže si poradit v každé situaci. Pokud se týče jeho vztahu k české hudbé, přehráli jsme mnoho z klavírního díla Smetany, něco od Dvořáka, avšak především Janáček se stal pevnou součástí jeho repertoáru. V roce 1991 obdržel dokonce Preis der Deutschen Schallplattenkritik za nejlepší provedení díla Leoše Janáčka.

Pak už šla ocenění a sláva jedno za druhým. Po zdánlivě módním ocenění časopisu Vanity Fair („Best fingers 2004”) následovalo pozvání do Carnegie Hall pro sérii sedmi koncertů v průběhu jedné sezony! Leif Ove Andsnes se tam představil svým charakteristickým mnohobarevným způsobem, jako sólový klavírista, komorní hráč, v písňovém repertoáru i s orchestrem. Tyto jeho aktivity ho také výrazně odlišují od ostatních virtuózů. Hraje se všemi nejvýznamnějšími orchestry světa, s dirigenty jako je Mutti, Gardiner, Wellser-Möst, Pappano, Rattle, Tilson Thomas a podobní. Ale také s kolegy Ianem Bostridgem, Maximem Vengerovem, Christianem Tetzlaffem. Když mu bylo 27 let, stal se exkluzivním umělcem společnosti EMI, a to už před tím uskutečnil nemálo nahrávek například pro Virgin. Výčet různých cen, které dostal, by zabral značnou část tohoto článku. Aby toho nebylo málo, je náš host také organizátorem hudebního festivalu v Risør. Ten se koná v přímořském městečku na východním pobřeží Norska a hostí každý rok v období slunovratu proslulé hudebníky z celého světa. Jen pro představu, Andsnesovými hosty byli namátkou Maxim Vengerov, Julian Rachlin, Janine Jansen, Simon Trpceski, kvarteto Artemis či kvarteto Miro. Tito umělci stráví týden při přípravě a provedení skladeb v nejrůznějších nástrojových seskupeních, někdy i za spolupráce se smyčcovým orchestrem festivalu.

Boston, New York, San Francisco, Los Angeles či holandský Concertgebow, to jsou některá z míst, kde umělec v letošní sezoně hostuje s orchestry. V řadě recitálů je Praha na seznamu vedle Londýna, Milána, Berlína, Říma, Vídně, Curychu, Amsterdamu a ještě mnoha dalších.

---

Rozhovor v Hardangerských horách

Využila jsem k rozhovoru období v červenci, kdy umělec užíval volna ve svém domě v Hardangerských horách. A nedalo mi to, abych se ho hned na začátku nezeptala na to, jak vzpomíná na dobu studií u Jiřího Hlinky:

Byl první, kdo mi takříkajíc otevřel dveře do zázračného světa hudby. Pocházím z ostrova v západním Norsku, byl jsem celkem plachý hoch a neměl jsem zkušenost s prostředím profesionální hudby. Mí rodiče jsou sice učitelé hudby, ale žil jsem v okruhu amatérů. Když jsem Jiřího potkal, bylo mi tehdy patnáct, doporučil, abych šel hudbu studovat profesionálně. Strávil jsem u Jiřího na konzervatoři osm let. Bylo to pro mě neuvěřitelně důležité období. Moji rodiče tvrdili, že každý víkend, když jsem přijel z Bergenu domů, pozorovali na mé hře pokrok. I dnes, když mám v Evropě čas, tak mu volám, někdy se potkáme a já mu hraji. Máme k sobě velmi blízko.

Myslíte si, že vás ovlivnil i stylem hry nebo výběrem repertoáru?
Je pravda, že Jiří vždy dost zdůrazňoval tělesnou stránku hraní, volná zápěstí a paže, rozložení váhy těla. V prvním roce jsem to asi i dost přeháněl. Později jsem zjistil, že musím užívat mnohem efektivnější způsob pohybu a méně se soustředit na pohyb prstů.

Na začátku mi řekl, že bych měl do programů zařazovat Smetanu, který není moc známý. Na svém prvním recitálu jsem hrál koncertní etudu Na břehu mořském. Je to fantastická skladba, kterou u nás nikdo nezná. Jiří mi také hodně o Smetanovi a Dvořákovi vyprávěl. Ale když mi zahrál Janáčka, okamžitě jsem se zamiloval a hned jsem ho chtěl hrát také. Když mi bylo dvacet, natočil jsem pro label Virgin Janáčkovu Sonátu, cykly V mlhách a Po zarostlém chodníčku Nejspíš bych to dnes interpretoval jinak. V mlhách mám obzvláště rád a chci to natočit ještě někdy znovu. Je zajímavé, jak se váš Janáček stal v posledních patnácti letech součástí světového klavírního repertoáru.

Mimochodem, když jsem s vaší agenturou dojednávala pražský koncert, prosila jsem o norskou a českou hudbu. Dostala jsem Beethovena, Schuberta, Debussyho…
Opravdu? Tak s tím pojďme něco spolu udělat.
A tak došlo ke změně programu, ve kterém se nakonec objevil Grieg i Janáček.

Co všechno děláte v roce 2007, kdy má Edvard Grieg opět velké výročí (100 let od smrti), a jaký je vlastně váš osobní vztah k němu?
Osobně mám ke Griegovi velice blízko, jeho hudba je pro mě pocit „návratu domů”. Nemyslím, že to je proto, že jsem Nor. Cítí to tak prý i mnoho jiných umělců. Ale je pravda, že to je hudba, se kterou jsem vyrůstal. I když mám období, kdy ho nehraji vůbec. Jeho Baladu jsem nastudoval až nyní. Je to poměrně temná skladba s mnoha pianistickými problémy a teprve teď jsem cítil, že ji mohu hrát.

U EMI vychází vaše nové album s Griegovým Klavírním koncertem, Baladou, Lyrickými kusy. Právě Baladu jste nahrál v Griegově domě v trolldhaugenu na Griegův vlastní klavír a provedl ji tam také ve výroční den skladatelova úmrtí. Jaký to byl pocit?
Tento klavír značky Steinway z roku 1892 byl jedním z prvních nástrojů moderní konstrukce. Sál, kde jsem hrál, je ze dřeva, s vysokým stropem, což zvuku velmi prospělo, jako by prostor s nástrojem rezonoval. Klavír sám není vyloženě koncertní, je to menší typ B, a hrát na tenhle klavír ve studiu by nemělo význam, ale takhle to bylo výborné. Nástroj má jinak velmi vřele znějící střední rejstřík a je v tom něco nostalgického.

Když už mluvíme o nástrojích, zmíním projekt, který jste dělal letos s Norskou televizí. Šli jste po stopách Edvarda Griega po celé Evropě a právě Balada zazněla na jednom vrcholu Hardangerských hor.Jaký byl klavír, který jste helikoptérou stěhovali?
No, příšerný! Norská televize ho koupila od nějakého baru či kde. Ovšem to nebylo pro nahrávku zvuku, ale pro obrazový záznam. Jako zázrakem se udělalo po deštivých týdnech krásné slunečné počasí a nahoře bylo neuvěřitelných 23 stupňů.

Máte široký záběr repertoáru. Co je vedle Griega vaše oblíbená hudba?
Ovšem, každý se vrací k velikánům jako Bach, Beethoven. V posledních letech byly pro mne nesmírně důležité Mozartovy klavírní koncerty. Přišel jsem k nim poměrně pozdě, ale byla to úžasná a radostná práce. Nahrál jsem je s Norským komorním orchestrem, který jsem i dirigoval. Snažím se často hrát skladby, které nejsou v běžném reperoáru klavíristů, to je něco, co mě naučil Jiří. Vlastně je hodně nejběžnějších skladeb, které jsem ještě nehrál vůbec! Letos v létě jsem prvně v životě studoval Brahmsův Klavírní koncert č. 2. Je to nádhera mít ještě před sebou tolik úžasných věcí, které na mne čekají. V příštích letech se chci věnovat Beethovenovi, který doposud byl pro mne trochu stranou, a také francouzské hudbě.

Je to zvláštní, lidé říkají, že mám velký repertoár. Nikdy jsem nemyslel, že rychle studuji. V začátcích jsem měl v nabídce jen pár skladeb. Nikdy jsem nehrál moc Chopina ani Beethovena. Nemám v repertoáru hodně skladeb jednoho autora, naopak hraji pár skladeb od mnoha autorů. Samozřejmě lety se můj okruh rozšiřuje, ale nejsem typ, který může žít převážně z jednoho hlavního skladatele. I když je to pro klavíristu celkem snadné, být jakoby repertoárově líný. Ale to není pro mne, já potřebuji pestrost.

To je asi také důvod, proč jste se stal pořadatelem festivalu v Risør, který vám vytváří mimořádný prostor k provozování komorní hudby. Je to malé městečko. Kdo tvoří publikum?
Zpočátku zakladatelé festivalu stavěli na místních lidech, po pár letech začalo přibývat posluchačů i odjinud. Hodně lidí přijíždí z Osla, okolí je také oblíbeným místem turistů a objevili se i cizinci. Už nám to dělá problémy, protože není dost vstupenek, barokní kostel, kde se většinou hraje, pojme 400 posluchačů. A pak, v Risøru je jen jeden hotel, tak musíme najímat domy! Je to taková krásná vesnička na břehu moře, s půvabnými, většinou bílými domy u přístavu. Hudebníci se účastní celého festivalu, aby mohli vystupovat na vícero koncertech.

Slyšela jsem i o jedné nehudební zvláštnosti, kterou jste na festivalu zavedli…
Ano, máme tři festivalové kuchaře, kteří se celou dobu starají o naše žaludky. Víte, tady musíme opravdu hodně intenzivně pracovat, rozvrh je často dost šílený, takže jediný volný čas trávíme u jídla, tam je chvilka, kde si můžeme popovídat. A navíc muzikanti vůbec jsou většinou milovníci výtečné kuchyně.

Jak zvládáte kočovný život a jak to kompenzujete?
Čím jsem starší, tím mi to jde lépe. Dnes už mám kontakty na mnoha místech po světě, což je příjemné. Samozřejmě se vracím ke svým kořenům ve Skandinávii. Mám v Norsku také dům v horách, vlastně kousek od místa, kde se stěhoval helikoptérou ten klavír pro film. Tam relaxuji. V zimě lyžuji, v létě chodím po horách. Uvědomuji si nebezpečí potulného života a snažím se udržovat kontakt s přáteli, aby se ze mne nestal jakýsi „bezdomovec”.

Pro Rudolfinum Revue napsala Eva Hallerová (2007)
Za poskytnutí článku děkujeme paní Barboře Kalošové z České filharmonie