Stefanía Thors, Islanďanka, která se rozhodla žít v Praze

Stefanía Thors

foto z představení "Poměrně vyrovnaná bytost"
(Comparatevely Peaceful Existence – CPE)
foto archiv divadla Archa

Stefanía Thors, která v dubnu vystoupila v žižkovském tanečním divadle Ponec se svým experimentálním představením Poměrně vyrovnaná bytost (Comparatevely Peaceful Existence – CPE), patří společně s několika vysokoškolskými studenty do miniaturní pražské komunity Islanďanů.

Stefanía žije v Praze od roku 1996, kdy začala její studia na alternativním a loutkovém herectví DAMU. Studia úspěšně dokončila v roce 2001. Prahu však miluje tak hluboce, že zde žije a umělecky tvoří i po ukončení studií a nezdá se, že by se chystala stěhovat. „Prahu opravdu miluji. Mám dojem, že to, že jsem sem přijala, mi bylo dáno osudem,“ tvrdí Stefanía. V prosinci roku 2002 se z praktických důvodů provdala za Jakuba Vrbíka a společně vychovávají nevlastního třináctiletého syna Arnara Thorse, který se v Čechách plně asimiloval, navštěvuje českou základní školu a hovoří plynně česky.

Stefanía se naučila česky sama – její studium to vyžadovalo. „Myslím si, že někteří cizinci jsou příliš líní na to, aby se naučili česky. Pro mne je ale velmi důležité dobře zapadnout mezi lidi, s kterými žiji,“ říká Stefanía Thors.

Podmínky pro uměleckou tvorbu v České republice jsou podle Stefaníe mnohem těžší než v západní Evropě.

Rozdíly nejsou ani tak ve vybavení divadel jako spíš ve finančním ohodnocení umělců. „Techničtí pracovníci jsou tady placeni, jak se patří, ale samotní performeři nebo herci jsou na tom špatně – připadám si jako sociální pracovník, který dře zadarmo,“ říká Stefanía Thors, ale jedním dechem dodává, že její umělecká činnost byla podpořena grantem českého ministerstva kultury a některými dalšími institucemi a firmami.

V létě se chystá po dvou letech navštívit svůj rodný ostrov – jednak aby si vydělala na živobytí v Čechách nějaké peníze a také chce zjistit, zda by v islandské izolaci dokázala dlouhodobě žít. Život v Praze má podle Stefaníe i své nevýhody. Především jí chybí moře a občas ji rozčiluje česká mentalita, která se vyznačuje leností a skepticismem.

A plány do budoucna? Rozhodně chce ještě vystupovat se svým projektem CPE. „Byla bych hloupá, kdybych po roce tvrdé práce udělala jen dvě performace,“ říká Stefanía s tím, že nejbližší představení CPE se pravděpodobně bude konat v září na divadelním festivalu v Pardubicích. Také by chtěla s CPE vycestovat na Island a posléze zažádat i o grant islandského ministerstva kultury, který je přeci jen vyšší než v České republice.

Martin Benda, 21. května 2003