Jak jsem se dostal zpod Radhoště na Island

23. března 2001 uspořádala Islandská sekce Severské společnosti besedu s Oldřichem Pomklou – O životě českých hudebníků na Islandu. Zde je jeho vyprávění zachycené i v písemné formě…

O životě českých hudebníků na Islandu

V roce 1967–1968 jsem byl na Islandu a prožil tam celou sezonu v Symfonickém orchestru Reykjavík Island (Rikisútvarpið National Orchestra Reykjavík Island). Prožil jsem tam podzim i dlouhé zimní období, polární záři i překrásné jaro a léto. Zažil jsem tam hezké přivítání i steskuplné loučení. By1 to nejkrásnější úsek mého života. Splnilo se mně moje přání cestovat letadlem přes Kodaň, Glasgow, nad oceánem do Reykjavíku a zpět lodí Gulfoss kolem Orknejí přes Aberdeen ve Skotsku se zastávkou v Leedsu, kde jsme měli možnost navštívit Edinburgh s jeho památkami. Ale to jsem již u cesty zpět a já chci začít od Adama, a to jak jsem se dostal z pod Radhoště na Island.

Dětství

Jsem rodák z Valašska – a sice z oblasti Rožnova pod Radhoštěm směrem na Bystřickou přehradu. Je to překrásný kraj plný lesů, údolí a slunných strání. V zimě jsou zde terény vhodné pro zimní sporty, ty jsme provozovali i během pětikilometrové cesty do školy. V době jarní i letní se zase chodilo cestou ze školy většinou kolem potoka, kde se chytaly ryby. Na podzim kolem zahrad a sadů kde se chutnaly sousedovic hrušky, jablíčka i švestky.

Teď se vrátím k muzice. Můj otec byl venkovský muzikant, vstával s písní na rtech a usínal se zpěvem. Přál bych mnohým dětem takového tátu. Moje mamka byla zlatá žena. Starala se o sedm dětí. Mám pět sester a jednoho bratra. Když jsme začali společně zpívat, tak z toho byl pěvecký sbor. Bystřická kapela měla výborného kapelníka od vojenské muziky a já s ní začal brzy hrát na klarinet. To jsem ještě chodil do školy.

Školní léta

Když jsem ukončil základní školu, naskytla se možnost nastoupit do Vojenské hudební školy, ale rozhodl jsem se pro pedagogickou školu ve Zlíně. Tam byl otevřen první ročník konzervatoře, která již léta sídlila v Kroměříži. Housle učil profesor Brabac a klarinet profesor Pochman. Byl to zahraniční voják, který se vrátil ze západní armády. Byl členem orchestru Divadla 9. května v Praze, ale poněvadž byl „zápaďák“, dostavily se po osmačtyřicátém roce známé problémy, a on musel odejít. Tehdy začínal ve zlínské filharmonii (a po mnoha létech jsme se znovu setkali v orchestru Janáčkovy opery v Brně – to jsem však odbočil).

Po roce studia ve Zlíně jsem přešel na brněnskou konzervatoř. Již v pátém ročníku jsem toužil se vypravit do světa, zvláště, když přijel na naši konzervatoř dirigent Hans Sachs a zajímal se o mladé hudebníky. Ředitel konzervatoře i naše úřady však vše zablokovaly.

Nemoc

V této době mne potkala životní nehoda. Onemocněl jsem zápalem plic. Jelikož čas běžel, a já chtěl být co nejdříve opět ve formě, zkrátil jsem dobu rekonvalescence – jenomže zdravotní problémy se znovu dostavily po chřipce, vrátil se mi zápal plic a já musel klarinet pověsit na hřebík.

Místo muziky jsem se začal toulat po nemocnicích a sanatoriích. Nakonec mne v Brně operoval profesor Navrátil. Dopadl jsem jak dnes prezident Havel. A když byla operace za mnou, odejel jsem do sanatoria ve Starém Smokovi. Tam mne přivítal milý primář, MUDr. Reiter. Jeho první otázka byla: „Kluku, čím jsi, cos dělal?“.

„Studoval jsem na konzervatoři hru na klarinet.“

„Máš klarinet i saxofon?“

„Nemám.“

„Tak protože musíš rehabilitovat a rozcvičit vzniklou mezeru na prsou, pojedeš domu pro instrumenty. Tím posílíš naši kapelu zde v sanatoriu.“

Přijal jsem to s velkou radostí. Život se mi opět začal líbit. V sanatoriu jsem prožil tři měsíce, zdravíčko se upravovalo. Brzy jsem absolvoval i vysokohorské túry Velkou studenou dolinu, na Zbojnickou chatu, na Polský hrebeň, na Gerlach a nakonec i pěší túru až na Lomničák.

Na Slovensko

Z Tater jsem odcházel jako úplně jiný člověk. Uvažoval jsem o tom, co budu dělat dál. Poněvadž na konzervatoři byly pro hráče na dechové nástroje povinné i nástroje bicí, vrhl jsem se na tympány, bubínek, vibrafon a od září jsem byl již člen opery v Českých Budějovicích. Přitom jsem jezdil každý týden k profesoru Špačkovi na konzervatoř v Praze, u kterého jsem se zdokonaloval ve hře na bicí nástroje. Po roce jsem pak přešel do opery Slovenského národního divadla v Bratislavě, neboť z Brna do Bratislavy byla přece jen kratší cesta, než do Budějovic.

Po jednoroční sezoně v opeře byl mým dalším místem působení Symfonický orchestr bratislavského rozhlasu – a to až do roku 1967. S tímto orchestrem jsem procestoval mnohokrát Itálii, Francii, Německo a Rakousko.

No a po deseti letech působení v bratislavském rozhlase jsem dostal nabídku hostování v symfonickém orchestru Rikisútvarpið National Orchestra Reykjavík Island. V rozhlase v Bratislavě mi povolili odjezd, poskytli neplacenou dovolenou, za což jim patří můj dík, a po všech problémech s vycestováním, jsem byl 24. září 1967 konečně připraven na cestu.

Na Island

Trapasem je pomyšlení, jak nás finančně vypravil na dalekou cestu do zahraniční Pragokoncert, přidělil nám každému čtyři libry. Vycestovali jsme jako žebráci. Ještě štěstí, že kolega Fábry měl zašité valuty od strejdy z Kanady. V Kodani jsme čekali čtyři hodiny pro poruchu na boeingu a nakonec jsme letěli až ve čtyři hodiny odpoledne čtyřmotorovým letadlem s mezipřistáním v Glasgově. Cesta trvala sedm a půl hodiny a před půlnocí jsme byli konečně na Islandu, unavení, ale šťastní, že vše dobře dopadlo.

I příhoda na letišti byla veselá. Cestující šli po jednom k celnímu odbavení, přede mnou si jeden Islanďan položil zavazadla na zem. Když postoupil dále, na zemi zanechal malou krabici. Snažil jsem se mu ji podat přes dveře, ale on hlásil: „It's no my thing.“ Tak jsem to vzal s sebou a chtěl to předat celníkům. Celník říkal: „Kolik máte, pane, alkoholu?“ Odpověděl jsem: „Zbytek slivovice,“ a ukázal jsem mu nedopitou sklenici, která byla ještě z Beskyd. Tak mně tu krabici dal a propustil. V hale jsem prohlížel obsah. Byla to whisky Black and White – i s futrálem. No a když nás přivítal na letišti šéf orchestru Gunnar Gudmundson, všichni jsme se i s ním společně napili. Tak jsem se s veselou dostal na Island…

Ubytování

Bydleli jsme bylo blízko kulturního centra, koncertního sálu, islandského muzea a vysoké školy. Naše první ranní cesta vedla na ředitelství rozhlasu, které bylo na druhé straně města – přímo na nábřeží. Cesta přes náměstí a kolem parlamentní vládní budovy vedla k protějšímu úpatí vyvýšeniny, kde je dominantou socha Ingolfura Arnasona, který se tu v roce 875 usadil. Postavil si tu dvorec a tím vlastně založil v mořském zálivu Reykjavík. Pro Islanďany je to něco podobného jako pro Čechy hora Říp.

Koncertní sál i nahrávací studio je v překrásné moderní budově. Je to vlastně i vysokoškolské kino, tak zvané Háskolabioi. Všechny tyto budovy jsou postaveny na volném prostranství. Patří k nim ještě hotel Sága. Společenské místnosti i restaurace s kavárnami jsou až v devátém poschodí na střeše hotelu. Je odtud nádherný pohled na celý poloostrov, město, prezidentské sídlo Besastadir. Akranneské pohoří máte jako na dlani.

Uprostřed města je dosti velké jezero, které v zimě nezamrzá. Celou zimu je tak plné ptactva. Nejvíce tu přezimuje snad překrásných bílých labutí, které se v zimě nechají krmit přímo z ruky. Tam jsme trávili také spousty volného času a pozorovali děti, jak krmí ptáky. A v dálce se nad tím táhne Akraneské pohoří – celý ten pohled hraje všemi barvami, hlavně na podzim a zjara. Začíná to modrým mořem, potom krásnou svěží zelení, hned barvou šedě hnědou, syté modrou a další vrchní vrstva je už bílý sníh. Naskýtá se tu překrásný pohled ve všech ročních údobích.

Po novém roce jsme se přestěhovali do překrásného bytu na protější straně blízko domácího letiště Islandair. Byla tu zajímavá podívaná na ranvej, kde ve dne i v noci přistávala letadla.

Začátek islandské sezony

Zahájení sezony i naše přivítání v orchestru bylo milé. Šéf orchestru Gunnar Gudmundson nás představil kolegyním i kolegům. Kolegyň tam bylo hodně, stejně jako v našich orchestrech. Poté se ujal slova šéfdirigent Bohdan Vodičko. Hovořil o tom, co nás hned čeká. Seznámil nás s program pro novou koncertní i rozhlasovou sezonu. Na závěr prvního setkání bylo šampaňské s rybími jednohubkami a obloženými chlebíčky. Chlebíčky byly bohaté, ale ten sladký kompot na šunce a na chutných rybách mně moc nechutnal. S tím jsem se na Islandu často setkával, například na severu v Akureyri nám servírovali guláš se sladkými bramborami. Asi to má počátek v historii Islandu, kdy byl cukr nedostupný. No a když ho začali dovážet – tak proč bychom si všechno pořádně neosladili…

Orchestr a jeho členové

Teď něco o orchestru a jeho členech. Také o tom, kdo mapoval cestu našich hudebníků na Island. Byl to náš dirigent Dr. Václav Smetáček, na přelomu padesátých a šedesátých let otevřel cestu na sever, když hostoval v orchestru Rikisútvarpið National Orchestra Reykjavík Island, s nímž nastudoval operu Prodaná nevěsta. Od té doby tam působilo a působí vždy několik Čechoslováků. Mnozí tam byli i dvakrát, například violista z brněnské filharmonie Schneider, hobojista Žvachta, cellista Moučka a houslista Chalupa. Spolu se mnou tam podruhé cestovali i dva hudebníci z Ostravské opery. Za svého prvního působení hráli v Islandské filharmonii, s námi měli namířeno na Island již jako pedagogové. Kolega Kiša, fagotista, i s manželkou a čtyřletou holčičkou do Akureyri na sever a kolega trumpetista Otmar Bohucký jako učitel na severozápad Islandu, na poloostrov Vatnsnes do Isafjörduru. Je to největší město západních fjordů.

Z dirigentů, jak už jsem řekl, měl výborný ohlas Dr. Smetáček, na kterého Islanďané často vzpomínali, dále dirigent Rohan a z mladších Zdeněk Mácal. Ze sólistů náš Josef Suk, který tam koncertoval 23. listopadu 1967 – přednesl Beethovenův Koncert D dur pro housle a orchestr. V době mého pobytu v sezoně 1967/68 bylo v islandské filharmonii šest Čechoslováků a jeden violista z Ivanovic na Hané – vídeňský Čech. Houslista pražského Národního divadla Oldřich Dvořáček, houslista zlínské filharmonie Viktor Pechar, violista z Prahy Vladimír Procházka, který tam zemřel, cellista brněnské filharmonie Josef Moučka tu tentokrát byl i s manželkou a dvanáctiletým chlapcem, dva členové bicích nástrojů – Slovák Karol Fábry, člen zlínské filharmonie, a já, tympanista Symfonického orchestru Bratislava, Oldřich Pomkla.

Z dalších národností tu působili dva Rakušané – fagotista a klavírista a pozdější dirigent Páll Pampichler z Grazu.

Dva Němci, hráči na lesní roh Wolfgang Münchs a Herbert Hribecek. Ten vedl stálý boj s naším violistou Schneiderem. Hribecek mu říkal: „You are typical Germany man“. Na oplátku Brňan Schneider mu všude ke jménu Hribecek připisoval dva háčky s tím, že je „typický Čech“.

Šefdirigent Vodičko byl Polák, šéf Varšavské filharmonie, student pražské konzervatoře, žák Václava Talicha. Hovořil plynule česky, ale s námi jedině anglicky což pro nás bylo, zvláště zpočátku, velmi nepříjemné. Naštěstí tam byla harfenistka z Wallesu Janet Evansová, která nás dovedla na anglickou ambasádu. Tam byl výborný učitel. Pamatuji si na jeho připomínku, kterou uštědřil kolegovi Fábrymu, který se moc pilně neučil. „Remember, the best teacher is the girl.“

Mezi dalšími muzikanty bylo i několik Dánů, Švédů, flétnista z Londýna – do kopy „orchestr cizinecké legie“.

První koncerty

Naše sezona začínala prvním koncertem 18. září, dále 19., 21. a 22. září. Byl tu Festival skandinávské hudby, na němž zazněl repertoár islandských, dánských, norských, švédských a finských skladatelů. Příprava repertoáru byla náročná, program musel být nastudován během tří týdnů. To bylo v době našich prvních dnů na Islandu, v čase naší aklimatizace a všech problémů a starostí s ubytováním. Některé skladby a díla těchto skladatelů byla hodnotná a u posluchačů sklidila i zasloužený ohlas, ale většinou mi repertoár připomínal festivalové koncerty našich skladatelů, kde se hrálo všechno možné, hlavně, když byl skladatel člen KSČ a Svazu československých skladatelů a koncertních umělců.

To další repertoár našich koncertů i natáčení v rozhlase byl bohatší. Po uvedených prvních koncertech skandinávské hudby jsme hráli na poloostrově Akranesu, vzdáleného třicet kilometrů severozápadně lodí z Reykjavíku. Po silnici by to bylo pětkrát tolik. Totiž mezi Akranesem je veliký fjord Hvalfjördur a ten by se musel celý objet.

Koncertní sezona

Po tomto zájezdu již nastoupila práce v rozhlase a studium repertoáru na pravidelné koncerty. Koncerty byly každých čtrnáct dnů. Na prvním abonentním koncertě byl na programu Hindemith – Symfonické metamorfózy a Ravel – Klavírní koncert G dur se sólistkou Marthou Argerichovou. Za celou sezonu se tu vystřídala ještě spousta dalších sólistů.

Byli to Valentin Gheorgiu (Beethovenův Koncert pro Klavír a orchestr C dur), Ruben Varga Sibeius (Houslový koncert d moll), Erling Bengtsson (Schumannův Cellový koncert), Josef Suk (Beethovenův Houslový koncert D dur), Björn Olafsson (Brahmsův Houslový koncert D dur), Vladimir Askenashi (Mozartův Klavírní koncert B dur), Frederick Marvin (Čajkovského Fantazie pro klavír a orchestr), Ruggiero Ricci (Lalo – Španělská symfonie op. 22), Ferry Gebgardt (Rachmaninoff – Klavírní koncert c moll), Mikhail Vaiman (Prokopfjevův Houslový koncert D dur), Magnus Jónsson, Ruth Little Magnússon, Jón Sigurdbjörsson (Verdiho Requiem), Haflidi Hallgrimsson (Haydnův Koncert pro violoncello C dur), André Čajkovskij (Rachmaninoff – Rhapsodie pro klavír a orchestr) a Karl Rurlolfsson (Capriccio pro klavír a orchestr). Na posledním koncertě 30. května 1968 hrál John Ogdon Čajkovského Klavírní koncert b moll.

Pro rozhlas jsme nahrávali ve většině případů skladby soudobých skandinávských autorů.

S orchestrem jsme navštívili řadu měst. Jak už jsem psal, první koncert zájezdu byl v Akranesu, dále v Keflavíku, Selfossu, Westmannæyjary, na severu Akureyri. Tam jsme se setkali s rodinou Kišovou.

Kolegové

Islandští hudebníci jsou milí, v práci jako kolegové klidní, nehaštěřiví, vše se snaží řešit klidně. Dosti však holdují alkoholu a někteří i drogám. Ráno, než se rozkoukají a zjistí, že jsou již za pultem, spadne jim spousta not pod pult. Dirigent Vodičko to komentoval slovy: „Šetřte naše uklízečky, ať nemají ráno moc práce.“ Zvláště si vzpomínám na jednu příhodu s kontrabasistou. Jeho manželka byla letuška, doma měli asi trošku problémy, a tak to občas řešil i alkoholem. Při zkouškách k němu měl šéfdirigent stálé připomínky a opravoval ho. Volal na něj: „What are you playing there.“ Nakonec běžel k basistovi s tam zjistil, že má part na pultě vzhůru nohama.

První čas jsme se na Islandu cítili osamoceni. Pozvání do rodiny je zvláštností. Dlouho trvalo, než jsme se s místními sžili. Ale když vás Islanďané poznají, jsou výborní přátelé a jste jejich. Mrzelo nás, že jsme měli k sobě daleko, že to končilo vždycky: Good morning – How do you do – How do you feel?

Zima

Ještě štěstí, že nás tam bylo více. Zimní čas, kdy je všude tma a sníh, je pro osamělého člověka dost nepříjemný. Na to doplatil dva kolegové, těžko snášeli samotu. Za kolegou z Národního divadla musela během Vánoc přijet manželka, která se původně těšila až na jarní cestu.

A kolega violista z Prahy se po dvou měsících oběsil. orla to pro nás nepříjemná událost, tím horší, že měl doma ženu a dvě dcery. Tento kolega projezdil s Armádním uměleckým souborem Alžír, Čínu, Kubu, Rusko. Ale na Islandu s námi přestal chodit na procházky do přístavu mezi námořníky, na každodenní návštěvy bazénu i na milá setkání na naší ambasádě. Nesvěřil se nám se svou bolestí, že chce jet zpět domů. Nebyl by problém sehnat za něho náhradu. On však všechno řešil sám a chtěl odcestovat na vlastní pěst. Protože neměl všechny potřebné dokumenty k vycestování, vrátili ho z letiště zpět. To vše jsme se ale dozvěděli až pozdě. Bylo to smutné loučení.

Islanďané a sborový zpěv

Vrátím se však ještě kousek zpátky. Koncerty na Islandu jsou velkou společenskou událostí. Islanďané zvláště milují sborový zpěv. Každý sebemenší podnik má svůj sbor. Mimo jiné mají Islanďané i celou řadu vynikající zpěváků, kteří působí většinou na velkých evropských operních scénách. Island nemá svoji stálou operu. Během roku nastudují jednu, anebo dvě inscenace. Za našeho působení hráli Zemi úsměvů. Vzpomínám sis že většina publika navštívila toto představení vícekrát.

Mimo naši rozhlasovou a koncertní práci jsme občas účinkovali i v kostele, ale to byl pouze over-time. První koncert byl v katolickém chrámu, druhý se stejným programem v protestantském.

Než jsme poznali celé zázemí těchto koncertů, byli jsme překvapeni členkami pěveckého sboru. Zdálo se nám, že v tomto sboru jsou nejkrásnější ženy z Islandu, a ono to tak, dá se říci, opravdu bylo. Tato vystoupení organizoval a honoráře platil majitel jedné cestovní kanceláře. Byl to jeho koncert, jak nám řekli naši kolegové. U něj pracovala spousta hezkých děvčat a všechna zpívala v jeho sboru. Zřejmě, když je přijímal do zaměstnání, musely projít konkursem ze zpěvu.

Velká reykjavícká kapela

Dalším naším záhumenkem pro volné chvíle bylo účinkování ve Velké reykjavícké kapele. Tam jsme však hráli pouze dva. Kolega Fábry, bicí nástroje a já na klarinet. Kapelu řídil fagotista filharmonie Rakušan Ploder. Když jednou o přestávce zjistil, že jsem studoval klarinet, projevil o mne zájem. Z domu mi poslali nástroj a tak jsme se stali členy této kapely. Když byla kapela v parádě, vypadala jako kapela královny Alžběty. Khaki uniforma, samé žluté knoflíky, střapce a šňůry a na kalhotách lampasy. Hrávali jsme často. Při každé slavnosti, státním svátku i při vítání hostů na letišti.

Jednu příhodu však nesmím opomenout. Bylo to asi v dubnu v roce 1968. Přišel za mnou kapelník Hans a říká: „Vaše reprezentační mužstvo házené zde bude hrát proti Islandu, potřeboval bych českou muziku, pochody, polky a tak. Prosím tě, sežeň něco.“ Můj otec mi tehdy poslal několik věcí. Kapela si udělala kleine akustische probe a již se jelo do sportovní haly. Samozřejmé v uniformách, o nichž jsem již hovořil. Před sportovní halou jsme se střetli s autobusem našich sportovců. Z českého autobusu se ozval hlas: „Hele, kluci, podívejte se na tu maškarádu, cirkus Humberto je tu také. Jsem zvědav, jak budou hrát.“ No a na to jsem musel reagovat a zastat se islandských kolegů. Odpověděl jsem: „My jsme zvědavi, jak budete hrát vy!“ Sportovci najednou ztichli jako když utne. Ozval se však jadrný hlas, asi vedoucího výpravy: „Vždycky vám říkám, držte huby, když jste venku a pamatujte, že u nás studuje hodně cizinců.“

Skóre bylo pro naše mužstvo příznivé. Závěr této epizody byl potom na naší ambasádě, kde byli pozváni sportovci i my, dva krajánci muzikanti. Tam za mnou přišel soudruh organizační s omluvou. „Prosím, omluvte naše chlapce, ale řekněte mně, kde jste studoval češtinu.“ Odpověď samozřejmé zněla – u maminky ve Valašké Bystřici.

Pragokoncert

Mimo podobné veselé příhody se objevily i různé nepříjemné okamžiky. Hlavně to byl problém s Pragokoncertem. Hned v prvním týdnu v září, kdy jsme dostali zálohu na plat, jsem poslal přes Pragokoncert šek pro ženu a dvě děti. Přešlo září, říjen, listopad, začátek prosince a manželka doposud nedostala nic. Na její dotaz Pragokoncert odpovídal: „Nic jsme ještě nedostali.“ To už mně tekly nervy a náš velvyslanec Písařík mi poradil, abych šel do banky nahlásit ztrátu šeku. V bance mne posadili, nabídli kávu a řekli: „Wait a moment“. Během necelé hodiny za mnou přišel úředník banky s tím, že šek je na světě a byl založen v šuplíku úředníka Pragokoncertu. Samozřejmě všechno telefonování musel zaplatit Pragokoncert, a tak manželka před Vánocemi dostala konečně peníze.

Konec roku

Rád bych se zmínil o polární záři. Tento úkaz nás uchvátil a stávalo se, že nás od sledování krásných světelných závěsů bolelo až za krkem. To už se blížily Vánoce, které nebyly příliš veselé, tak daleko od domova. Silvestr však byl radostnější, protože jsme jej slavili dvakrát. Ve 22 hodin s našimi doma a o dvě hodiny později tu s islandskými obyvateli.

Islanďané dlouho před půlnocí vozili na volná prostranství bedny, skříně, starý nábytek, matrace a vše, co hořelo. Postavili z toho obrovské pyramidy a za velkého veselí všechno zapálili a tak prožívali příchod Nového roku.

Ráno a během celého novoročního dne si Islanďané chodili pro věci, jež tam „v opičce“ zapomněli – kabáty, svetry, čepice, rukavice a mnoha jiných věcí.

Tuhle jejich „zapomnětlivost“ jsme zažili například po koncertu Verdiho Requiem. Tenkrát zůstalo v orchestru a v šatnách spousta zapomenutých věcí od kosmetiky, kabelek, hodinek a náramků až po prsteny. Zřízenec orchestru to komentoval slovy, že si pro to dámy přijdou při dalším koncertu. A shrnul vše ze stolu do krabice. Nic se neztratilo. Bylo to k nevíře, ale měli jsme radost z toho, že alespoň někde na světě něco podobného existuje. Škoda jen, že pouze na Islandu.

Jaro

Příchod jara i slunce a syté zeleně přinášel úplně jinou náladu. Obdivovali jsme chlapce, kteří začali chodit v kraťasech, zatímco my jsme se oblékali stále ještě do svetrů. Tváře jim však hořely a byly jako rozkvetlá jarní růže. Začali jsme se opět toulat po nábřežích a po skalách, pozorovali hejna ptactva, racků, alk, papuchalků a dalších. Navštívili jsme i prezidentské sídlo Besastadir, pláže, kde se suší ryby na otevřeném prostranství – v dešti, mrazu a na slunci. Přístavy se začaly rychle plnit menšími loděmi – i mohutnými zaoceánskými giganty. Během jara připlula na přátelskou návštěvu i francouzská a americká eskadra bitevních lodí.

S velkým zájmem jsme si prohlíželi také rybářské lodě. Většinou to byly mohutné lodě ze 2. světové války, které Island dostal jako náhradu za poskytnutí přístavů a překladišť pro konvoje. Velkým zážitkem pro nás byla návštěva Velrybí zátoky, kde se zpracovávaly ulovené velryby.

Velikonoce jsme prožili společně s celou naší reykjavíckou československou menšinou na chatě vzdálené čtyřicet kilometrů. Před Velikonocemi také přijela moje manželka s dvanáctiletou dcerou Helenkou, dvouletý benjamínek Petr musel zůstat u mé sestry v Rožnově.

Velvyslanectví

Rád bych se ještě zmínil o našem ambasadorovi panu Mirkovi Pisaříkovi a všech členech vyslanectví. Byli k nám milí a oporou, především v prvních dnech našeho pobytu na Islandu. Pan ambasador s velkou radostí přivítal, když jsme za krátký čas přišli na vyslanectví s muzikou a spustili naše národní písně. Velvyslancova paní měla s sebou i překrásný kyjovský kroj, manželka dalšího pracovníka vyslanectví paní Kašparová vlastnila zase kroj piešťanský. Oběma to slušelo, k tomu ještě pěkně zpívaly. Účinkovali jsme i v islandském rozhlase.

Pan vyslanec Pisařík se pyšnil tím, že jedině on má na vyslanectví svoji muziku. Hráli jsme při různých příležitostech. Zvláště mně utkvělo setkání v době 9. května, kdy byl přítomen islandský prezident a ministři kultury a zahraničních věcí. Věnovali mi knížku The New Island in the North Atlantic (Nový ostrov v severním Atlantiku). Velmi se jim líbilo naše hraní. Panu prezidentovi se zalíbila Tancuj, tancuj a ministru Gislassonovi Teče voda, teče a Ach, synku, synečku.

Čím více čas ubíhal, tím více jsme toužili i po domově, po našich lesích, břízách, i po čepovaném plzeňském i po domácí zabíjačce. Přestávalo nám chutnat skopové – přestože je Islanďané umějí z jehňátek tak chutně připravit. Na vyslanectví nám poradili o řeznictví, v němž prodávali i vepřové maso. Patřilo nějakému Němci – říkali mu vepřovej dědek. Tak jsme si spravili chuť i dobrou tlačenkou, kterou jsem vyráběl – a chutnala i našim přátelům na ambasádě.

Zastavím se ještě u jedné příhody. Naše ambasáda nám každý měsíc přidělila něco chutného na piti. Jednou, už nevím, co se stalo, nám sekretářka oznámila, že pan vyslanec rozhodl pro každého jenom jednu láhev. Náš kolega cellista to vyřešil „šalamounsky“. Do kolonky s obsahem láhve napsal sice po jedné flašce, ale byl to půl galonu. Na ambasádě to zjistili, až když dostali příděl. Nastal poprask. Pan ambasador se zlobil – kdo to objednal? Sekretářka odpověděla: „Vždyť jste řekl, že pro hudebníky jenom jednu sklenici.“ Nakonec to vzal zvesela a ocenil, jak jsme ho doběhli.

Cesty po Islandu

Ještě bych se rád ještě vrátil k našemu loučeni s Islandem. Společně s manželkou a dcerkou jsme podnikali túry do okolí. Navštívili jsme Hveragerdi, kde jsou obrovské skleníky, vhodné pro pěstování zeleniny, ovoce a překrásných květin. Další naší zastávkou byla návštěva obrovského vodopádu Gulfoss na řece Hvitě. Tato řeka vytéká z velkého ledovce Langjökull . Cestou zpět jsme se zastavili u Geysiru, kde jsme sledovali proudy vody, které v pravidelných intervalech tryskají do velké výše.

A samozřejmé jsme nemohli opomenout navštívit Þingvellir, místo, kde byl v roce 930 založen první parlament na světě. Tento parlament se scházel každoročně v létě až do roku 1798. Pro obyvatele Islandu je to památné místo – a stalo se ještě památnějším i v nedaleké minulosti. V roce 1944, kdy lidové referendum rozhodlo, že když v Kodani již nevládne král, ale Němci, tak má Island právo svazek s Dánskem zrušit. A tak na místě, kde vznikl první parlament, byla 17. června 1944 vyhlášena Nezávislá islandská republika.

Kolem oblasti Þingvelliru jsou zajímavé přírodní úkazy – například lávová puklina, zvaná Allmanagja, to znamená Puklina všech mužů. Je to rozevřená puklina na okraji velkého poklesu pánve největšího jezera na Islandu, zvaného Þingvallavatn. V blízkostí je také jeden z četných islandských vodopádů, padající ze stupně, vytvořeného puklinou v zemské kůře. Vodopád nazývají Öxaráfoss a je na řece Öxará.

Mrzí mne, že během týdne, kdy se pracovalo šest dnů, nebyl čas navštívit jedno z nejkrásnějších míst Islandu – oblast jezera Mývatn (to v překladu znamená Komáří jezero). Především v červenci a srpnu se vyrojí obrovská hejna islandských pakomárů. Člověka kupodivu tolik neštípou, ale zkušenost říká, že je vhodné si na hlavu navléknout kuklu z moskytiéry, abyste jich neměli plný nos i ústa.

Oslavy

Na Islandu jsme prožili oslavy dne samostatnosti – ten islandský slavný den, který se slaví 17. června. Byla to velká sláva, proslovy, setkání, delegace cizích státníků – a my s kapelou jsme zvesela vyhrávali. Noc byla také hlučná, všude se pilo a ráno bylo vidět kolem cest na plotech zavěšená saka, kalhoty, klobouky aj. Během dne se tyto věci opět navracely ke svým majitelům. To auta projížděla po ulicích pomalu a lidé otevřeným oknem vozu hledali svoje svršky a ostatní věci. Stejně veselý obraz jako po koncertě Verdiho Requiem, o němž již byla řeč.

Konec pobytu na Islandu

S blížícím se jarem už nastalo dohadování, co budeme dělat dál. Zůstaneme další sezonu, nebo pojedeme domů? Kolega Fábry měl velkou rodinu v Kanadě. Teta ho zvala do Calgary, a tak se Fábry rozhodl, že emigruje. Olda Dvořáček z Národního divadla se rozhodl, že zde skončí. Viktor Pechar a harfenistka Janett Evansová v sobě našli zalíbení a měli namířeno do Walesu, kde založili rodinu.

Jak se kvapem blížil konec sezony, zajišťovali jsme si lodní lístky a letenky. Napřed jsme se rozloučili s kolegou Fábrym, který odjížděl do Kanady. Teta mu poslala letenku i jízdenku na autobus Jaguár z Montrealu do Calgary. My jsme chtěli zažít cestováni po moři, a tak jsme se rozhodli pro cestu lodi, a sice Gulfossem kolem Orknejí přes Aberdeen ve Skotsku do Leedsu, kde jsme měli celodenní pauzu na prohlídku Edinburgu. I když jsme neměli skotská víza, nebyl to v roce 1968 problém dostat se ven lodí. Když skotští celníci zjistili, že jsme Čechoslováci, s úsměvem na tvářích nás pustili a ještě volali „Bravo Dubček!“.

Na závěr bych ještě rád vzpomenul jednu příhodu před odjezdem která je pro Islanďany typická. Do přístavu nás odvážel taxík. Byli jsme už na lodi a alespoň pohledem jsme se naposledy loučili s přáteli, kteří nás doprovázeli, když jsme v tom množství lidí uviděli řidiče taxíku, který na nás mával, abychom se někdo vrátili z lodě zpět na pevninu. V první moment, když jsem zjistil, že jde o mne, jsem myslel, že jsem mu pořádně nezaplatil za dovoz. Ale on na mne spustil: „Pane, vy jste se zmýlil, dal jste mně místo sta korun tisíc!“ A vrátil mi devět stovek. Ony totiž obě bankovky byly téměř stejně veliké a já to v záchvatu cestovního spěchu a horečky přehlédl. Byl jsem z toho na měkko a bylo mně až do pláče, ne z toho, že mi vrací peníze, ale ze skutečnosti, jež hovoří o přístupu člověka k člověku. Dovedete si něco podobného představit zde v Praze – anebo kdekoliv jinde v Čechách?…

Přátelé, loučil jsem se s touto krásnou zemí a milými lidmi se slzami v očích a ve vzpomínkách se vracím zpět stále.

Epilog – Jak jsem se nedostal do Johanesburgu

Ke konci sezony na Islandu hostoval dirigent z Johannesburgu a já se nechal přemluvit, že začátkem srpna po dovolené nastoupím na jiném konci světa, na jihu Afriky. Bylo to lákavé i finančně. Podepsal jsem kontrakt. To už byl u nás osmašedesátý rok a měl jsem jistotu, že povolení k vycestování nebude velký problém. To jsem se však přepočítal. Po příjezdu domů jsem našel maminku nemocnou a tak jsem prosil Johannesburg, abych mohl nastoupit až od září. Odpověď přišla brzy s oznámením, že čtyři letenky pro celou rodinu jsou rezervovány na moje jméno ve Frankfurtu. 20. srpna 1968 jsem přijel do Prahy a co bylo dál, víte všichni.

V noci už tu byli naši přátelé s tanky i letadly a 21. srpna se se mnou na Pragokoncertu nechtěl nikdo bavit ani mi vydat pas. Dostat se zpět do Brna byl problém a moje cesta na jih už zůstala pouze zbožným přáním. Se smutkem jsem se vrátil do rozhlasu v Bratislavě a od nového roku 1969 nastoupil do orchestru Janáčkovy opery v Brně, kde jsem hrál až do 1. ledna 1994.

Oldřich Pomkla, 11. května 2001