After The Wall – Quo vadis, postkomunistická Evropo?

David Černý
 Man Hanging Out

Jiří Černický – Modřinové květy
(od slova "modřina" nikoliv "modřín")

Kryštof Kintera – Bilboard s reklamou na TO

Kryštof Kintera – TO

Kryštof Kintera – TO

Nad stockholmským Muzeem moderního umění se v sychravém podzimním větru houpe socha záhadného středoevropského intelektuála, kterou známe z nedávné pražské instalace Davida Černého. Visící muž upozorňuje návštěvníky na dosud nejkomplexnější přehlídku výtvarného umění ze všech bývalých komunistických zemí Evropy.

Výstava má název Po pádu zdi (Efter muren, After the Wall) s podtitulem Umění a kultura v postkomunistické Evropě. Zahrnuje díla 140 umělců z dvaadvaceti zemí bývalého východoevropského bloku, která byla vytvořena v posledních deseti letech – od výtvarného umění, fotografie a filmu po videoprojekce a nejrůznější instalace. Řediteli Muzea moderního umění Davidu Elliottovi, který donedávna řídil Muzeum současného umění v Oxfordu, a hlavní kurátorce Bojaně Pejić, která pochází z Bělehradu, ale po pádu zdi se natrvalo usadila v Berlíně, se podařilo zmapovat aktuální směřování umělců ze střední a východní Evropy. Pořadatelé se zaměřili především na mladou generaci autorů. Jejich cílem bylo vytvořit obrazový a zvukový dialog zachycující rozmanitost individuální umělecké tvorby, bez snahy o jakékoli škatulkování. Východní umělci přestávají být samorostlými exoty a často se vyjadřují – podobně jako jejich západní kolegové – videoprojekcemi, obřími fotografiemi, diaprojekcemi a prostorovými instalacemi. Kladou důraz na syrovou realitu lidského těla, která místy hraničí s pornografií, a nevyhýbají se ani módnímu cynismu a relativizaci lidského utrpení a smrti.

Donedávna tabuizovaná témata upoutávají největší pozornost. Stěny jednoho z výstavních sálů zdobí fotografie polonahých modelek na čerstvých hrobech anonymního ukrajinského hřbitova. Oko návštěvníka okamžitě spočine na anatomickém modelu příčně rozříznuté ležící ženy od Veroniky Bromové. V jednom rohu ožívá skandální Courbetův obraz L'origine du monde v podobě videoprojekce ženy masturbující za tónů Mozartovy hudby. Najdeme zde také působivou estonskou filmovou projekci Otec a syn (nahý evangelický pastor bruslí po nekonečné ploše zamrzlého jezera za krásného, téměř nadpozemského zpěvu svého syna) či postupně se obměňující fotografie 14 ruských školaček, z nichž polovina má na svědomí vraždu. Hádejte, které z nich to jsou…

K silným zážitkům patří rekonstrukce rozhovoru s militantní funkcionářkou z doby Hodžovy diktatury v Albánii. Mladý student filmové akademie objeví doma film s nahrávkou rozhovoru své prominentní matky pro albánskou televizi. Chybí však zvuk, který byl v době pořízení záznamu zachycen pouze na magnetofonový pásek. Syn bývalé nomenklaturní komunistky navštíví ústav pro hluchoněmé a s pomocí odborníků rekonstruuje text rozhovoru, který je natolik prošpikován stalinistickou demagogií, že dnes vyvolává již jen bolestný úsměv na rtech. Syn musí matku nejprve přesvědčit o tom, že tenkrát skutečně říkala to, co říkala, a pak s ní pokračuje v rozhovoru na téma, jaké to v minulosti bylo. Po této očistné kúře přeje matka synovi, aby se dnešní mladá generace měla lépe a nedopouštěla se stejných chyb jako generace předchozí.

Velice zdařilou a čistou instalací je kompozice autentických zvuků kladiv a železných sekáčů likvidujících berlínskou zeď. Německý umělec Lutz Becker zvuky sestříhal do podmanivé magické skladby v africkém rytmu. Svérázná "melodie" berlínské zdi zaznívá z reproduktorů rozmístěných před vchodem do muzea a proniká hluboko pod kůži každého přicházejícího i odcházejícího návštěvníka.

Česká republika je zastoupena, kromě již zmíněné Veroniky Bromové a Davida Černého, instalacemi Kateřiny Vincourové, Jiřího Černického a Krištofa Kintery. Vincourová navozuje snivou atmosféru jemnou světelnou instalací svatebních šatů. Černický se švédskému publiku představil instalacemi Schizofrenie (na motivy Výkřiku Edvarda Muncha) a Modřinové květy, které jsou protestem proti týrání žen. Miláčkem publika se stalo vejčité TO Krištofa Kintery, které děti s oblibou vodí na provázku jako psa, a sada krásných, ale k ničemu nepotřebných elektrických spotřebičů. K velkému údivu nic netušících Švédů jsou k vidění, ale ne k mání, i v nedaleké prodejně a na obřím billboardu s nápisem Have you got IT?

Součástí výstavy bylo sympozium o kulturních změnách ve střední a východní Evropě v souvislosti s pádem berlínské zdi, kterého se ve dnech 15. – 16. října zúčastnili historici, filozofové, spisovatelé a umělečtí kritici z bývalého východního bloku. Ve dnech 22. – 31. října se ve dvou promítacích sálech muzea uskutečnila přehlídka středoevropské a východoevropské kinematografie. Z celkové nabídky více než třiceti filmů měli diváci možnost zhlédnout například Kouř režiséra Tomáše Vorla a Lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý z dílny Juraje Jakubiska. Na přípravě české účasti se významnou měrou podílelo České centrum ve Stockholmu.

Výstava After the Wall je dosud největším projektem Muzea moderního umění od otevření jeho nové budovy v centru Stockholmu v únoru 1998. Bude k vidění do 16. ledna 2000 a poté bude převezena do Budapešti. O případných dalších instalacích se jedná. Škoda, že kvůli několikerým změnám ve vedení Veletržního paláce vypadla ze hry Praha, která bude příští rok jedním z kulturních měst Evropy. Výstava by se jistě stala přínosem a visící intelektuál Davida Černého by mohl přikráčet zpátky domů – podobně jako jeho legendární trabant – v poněkud širším evropském kontextu.

Zdeněk Lyčka, Stockholm, 31. října 1999