Norsko v době Kristiny Vavřincové

Podobně jako České království to bylo Norsko ve XIV. století za vlády krále Håkona V. Magnussona silný a dobře organizovaný stát. Zákony byly v písemné formě a královská moc se odvozovala od moci a svatosti norského patrona Sv. Olava jako jeho dědictví. Královská autorita a moc byla provozována šlechtou a takovými osobnostmi jako byl Erlend Nikolaussen. Ti dohlíželi na to, aby prostý lid udržoval kostely a silnice říše, budoval lovecké chaty a hostince a na to, aby zloději byli potrestáni. Královi úředníci vybírali daně a stíhali narušitele zákonů. Nikdo však nesměl obžalovat "někoho, kdo neschopen získat práci pro svou obživu ukradl jídlo a tak se zachránil před smrtí hladem".

Håkon V. Magnusson ustanovil Oslo hlavním městem. A v tomto tehdy malém dřevěném městysi ve fjordu potkala 16 letá Kristina Erlenda. Po ulicích a alejích se pohybovali dominikánští a františkánští mniši, kteří si zde zbudovali své kláštery. V té době každé ráno zvony ze sedmi kostelů svolávaly k bohoslužbám. Kristina zde žila mezi sestrami benediktinského řádu vlivného opatství podporovaného vlivnými rody.

Poměry v zemi v době, kdy se Kristina Vavřincova narodila a vyrůstala byly pokojné a bohaté. To však trvalo jen do smrti Håkona V. Magnussona v roce 1319, posledního mužského potomka královského rodu. Švédská a dánská šlechta toho využila a rázně těžila z oslabeného norského státu. Národ začal strádat a klesala kulturní úroveň. V roce 1349 se vyskytla epidemie moru, které podlehly 2/3 obyvatel a mezi nimi i Kristina Vavřincova.

Pro pochopení základní myšlenky díla Sigrid Undsetové Kristina Vavřincova je důležité uvědomit si míru rozšíření křesťanství a církevní tlak na myšlení lidí a společenské vědomí v té době v Norsku.

Církev vlastnila 40 %veškeré půdy, což bylo mnohem více než v kterékoliv jiné evropské zemi. Více než polovina obyvatel Norska pracovala na půdě v držení biskupů, kněží a klášterů a platilo nájem za tuto půdu. Kromě toho byla stanovena povinnost odevzdávat církvi desetinu výnosu (obilí, hrách, cibule, maso, ryby). V zemí se 400 tis. obyvatel bylo 1 300 kostelů. Počet duchovenstva byl 2 000 a farnost čítala v průměru 200 věřících. To dost vypovídá o pozici církve a křesťanství, které ovlivňovaly myšlení lidí. Náboženství bylo součástí každodenního života v míře, která je těžko srovnatelná se současností. Den rolníka, který obdělával svoji půdu a pečoval o svoji rodinu, byl rozdělen do osmi částí podle osmi modliteb konaných v klášterech a předních kostelech.

Úsilí křesťanů bylo zaměřeno k vrcholnému cíli – ujištění, že se dostanou do Nebe. Proto zbožně očekávali všední dny svého života a církevní svátky. Nejméně jednou ročně, jak předepisovala církev, se vyznali ze svých hříchů. Při těchto příležitostech jim byly kladeny podrobné otázky z věrouky, znalosti modliteb a církevních rituálů. Poté jim byla udělena svátost přijímání, nejdůležitější z církevních obřadů, který je přiblížil blíž k Ráji. Ale ani vyznání víry, ani svaté přijímání nezaručovalo spasení. Proto dávali kostelu dary, od kterých byli osvobozeni jen ti nejchudší. Tak mohli věnovat knězi například krávu, aby za ně po jejich smrti sloužil po dva až tři roky zádušní mši. Tyto zádušní mše byly slouženy aby ulehčily očistec, než bude jejich duším dovoleno projít bránou Nebes.

V jejich životech bylo důležité vnímat Boží příkazy a člověk měl povinnost modlit se, odolávat pokušení a lidským slabostem a pykat za ně. Protože většina lidí se sama vzdalovala od Boha svým hříšným životem, bylo nutno získat svatého muže nebo ženu, orodovníka. Ještě lepší bylo, když takový nešťastný hříšník vykonal pouť na svaté místo, ke hrobu světce.

V Norsku byl hlavně svatý Sv. Olav, král Olav II. Haraldsson, který padl v bitvě u Stilkestadu v roce 1030. Olav přivedl křesťanství do Norska a když bylo jeho tělo po bitvě exhumováno, aby byl pohřben v posvěcené zemi, jeho nehty a vlasy rostly a kůže byla růžová a zdravě vypadající. Po návštěvě jeho hrobu se slepcům vracel zrak a chromí odkládali berle, jeho nepřátelé se po bitvě obrátili na pravou víru a zejména ve výročí jeho smrti, 29. července lidé po tisících navštěvovali jeho chrám v Nidaros (Trondheim).

Do Nidarosu, města Olavova, přicházeli nejen královi nástupci pro požehnání a královskou korunu, ale v davu prostých mužů a žen i Kristina Vavřincova. Přicházeli kát se a pykat za svoji zatvrzelost, trestuhodný chtíč a prudkou povahu. Leprou nemocní, nemající nos či bradu, mrzáci zkroucení bolestí, souchotináři kašlající krev, jeden každý putoval do Nidarosu hledaje ošetření, osvícení jejich svědomí, nebo aby se modlili k Bohu a prosili o pomoc v jejich osobních starostech.

Mnozí podnikli tuto pouť do města s malými dřevěnými domky přes hory a i přes moře. Nebyli to pouze Norové, ale i poutníci z Dánska, Švédska, Německa, Francie a Anglie a dokonce z takových dálek, jako je Španělsko – všichni s touhou dostat šanci na nový začátek díky magické síle ostatků Sv. Olava.

Nidaros je od prvopočátku městem Sv. Olava, zde byla k jeho slávě postavena kamenná katedrála, největší v zemi. Bylo to sídelní město arcibiskupa. Arcibiskup nebyl jen hlava církve v Norsku, ale měl rozhodující vliv na ostatní, kteří sídlili ve vzdálených državách na západě – v Grónsku, na ostrově Man a na Orknejských ostrovech.

Ačkoliv byl Sv. Olav všude a vždy přítomný v myslích národa, neméně významnou světicí byla Panna Maria. Z oltářů a obrazů shlížela se slitováním a útrpně. Žádná jiná země se v té době nemohla chlubit tolika svatými obrazy jako Norsko. Panna Maria pomáhala ženám při porodu a mohla hojit rány ovcí a skotu, i obětí temných sil. Jestliže někdo napsal Mariino jméno runovým písmem, magická síla jména se určitě zvýšila. Tento mariánský kult se zřejmě odrazil i v silném společenském postavení žen ve středověkém Norsku. Paní domu měla velký respekt. Středověký zákon stanovoval, že dosažením věku 16 let si dědička mohla sama vybrat manžela.

V takových poměrech v království Sv. Olava na přelomu doby dostatku a úpadku, v době kdy dříve mocné norské království ztrácelo svůj význam, vyrůstala Kristina Vavřincova. Uvězněna mezi svými sexuálními potřebami a touhami a požadavky ukládanými jí církví vštěpovanou morálkou třeba právě pomocí mariánského kultu.

Pavel Dobrovský, 31. května 1999