Čechy a Švédy spojuje cimbál!

 
Jiří Holásek

Kapela z Břeclavi – Jiří Holásek druhý zleva

Češi i Švédové hrají spolu

Členové švédské kapely

V kouzelné krajině jižní Moravy, jedinečné svou přírodou, historií, architektonickými skvosty, ale i vinařstvím a cimbálovou muzikou a zpěvem lidových písní, se před několika desítkami let v rodině Holásků narodil chlapec Jura. Dostal od nebes dar několika talentů. Zpěvný hlas, muzikálnost, (brzy se naučil hrát na housle a na mnoho dalších nástrojů, schopnost zachycovat krásu moravské krajiny na malířská plátna, i bystrost a soudnost. Vystudoval lékařství. Jako mladý specialista dostal v roce 1969 nabídku dvouleté stáže ve Švédsku. To už měl rodinu. Ačkoliv neměl v úmyslu emigrovat, úřady v Československu ho odsoudily do kriminálu. A tak ve Švédsku nechtěně zůstal a stal se význačným odborníkem – chirurgem a anesteziologem (léčil i švédského krále), jeho žena (a zpěvačka – Eva) dodnes ve Švédsku pracuje jako lékařka. Nezapomněl však na malování ani na muziku. Snažil se sestavil kapelu, která by uměla zahrát moravské písničky, kde je neodmyslitelný cimbál. Postupně se mu to podařilo a určitě výsledek jeho snahy patří do Guinessovy knihy rekordů: pan Holásek je jediný člověk na světě, který naučil Švédy hrát „po Moravsku“. Trvalo to mnoho hodin, dnů, týdnů i let zkoušek, než muzika zazněla opravdu moravsky (temperament Moravanů a Švédů je neoddiskutovatelně jiný). Ale podařilo se.

Doktor Holásek se po mnoha letech v exilu vrátil do rodného kraje. A jeho švédská kapela přijela za ním. Bylo to v srpnu roku 1999 a já jsem byla u toho. Bylo to veliké. Přijeli muzikanti z Břeclavi a hrálo se venku pod širým nebem, což znamená tu nejlepší akustiku i lidský kontakt. Všichni přítomní muzikanti hráli buď střídavě nebo dohromady. V jednu chvíli jsem napočítala osm hrajících houslí. A všechny ladily!

Muzikanti ze Švédska přijeli i svými rodinami, a tak se krásy Pálavy dotknou i některých Švédek a malých Švédíků. A když říkám malých – kapela z Břeclavi si přivezla živý závazek, že tato krásná muzika nezanikne s touto generací. Malý Vlado hrál na housle a zpíval jako kdyby to znal od kolébky – a také že ano.

A k tomu báječné moravské vínečko a na místě čerstvě uzené klobásy. Řekněte: to nepatří do kultury. Ale ano, patří. Člověk je příjemně naladěn po stránce materiální i duchovní.

Pan Muzikant Jiří Holásek nahrál se svou švédsko-moravskou kapelou jednu krásnou desku a jednu krásnou kazetu. Každá je jiná, obě stojí za poslech a ani jednu nikde nekoupíte. Ledaže si o ni napíšete, a redakce ji u pana Holáska vyloudí…

Že se svět zmenšuje čím dál víc prostřednictvím internetu a dosažitelnosti letenek a že máme větší možnost vzájemné komunikace, to je fajn. A ještě víc se mi líbí, že mají k sobě lidé blízko prostřednictvím muziky.

Nakonec si přečtěte kousek poetického textu písničky, kterou Jura Holásek zpívá svým barytonem zcela nenapodobitelně. (A když si k tomu přimyslíte teskné housle, klarinet, cimbál… Nevím jak vy, ale já si občas ráda trošku hezky zapláču.)

Keď sme sa lúčili pod zeleným stromem
ptáčkové zpívali co seděli na něm
Keď sme sa lúčili oba sme plakali
aj ta zem plakala co sme na ní stáli

text a foto Eva Střížovská, Český dialog 1/2000